Její vysokoškolský pokoj na Letné voní po kávě, starém dřevě a trochu po vanilkovém svíčkovém vosku. Okno do dvora je pootevřené, z ulice sem doléhá vzdálený tramvajový cinkot a občas někdo zakřičí cestou z hospody.
Balík ležel na posteli už tři dny. Dnes ho konečně rozřízla.
Černý latex se vysypal jako tekutá noc. Lesklý, chladný, skoro tekutý na dotek. Vůně gumy a něčeho chemicky sladkého ji na sekundu zarazila – a pak se usmála sama pro sebe. Vyndala i černou sukni z PVC.
Natáhla si punčochy s podvazky (ty měla doma už dávno), stehna se najednou zdály delší, pevnější. Pak tričko pryč, podprsenka taky. Jen kalhotky zůstaly – černé, jednoduché.
Začala se soukat do latexového trička s dlouhým rukávem. Rukávy. Trup. Upravit ramena. Latex se táhl pomalu, vrzal, přilnul. Nakonec PVC mini sukně.
Prsa se pod lesklou vrstvou zvedla a zformovala do něčeho, co vypadalo skoro nefér krásně.
Masku s oušky si nasadila až nakonec.
Přešla k zrcadlu na dveřích skříně.
A ztuhla.
Někdo cizí a přitom dokonale její stál proti ní. Oči jí zářily skrz úzké štěrbiny. ocas lehce kýval, když se nahnula. Drápy na prstech rukavic tiše cvakly o sebe.
Pustila si playlist – pomalý, basový, temný, electro, žádný text, jen tep.
A začala tančit.
Ne pro někoho. Jen pro ten pocit, jak se materiál posouvá po kůži při každém pohybu. Jak se leskne od lampičky na stole a od měsíce za oknem. Jak se jí boky kývají a latex tiše praská a vrže a zpívá svou vlastní písničku.
Tančila, až se zpotila. Kapky stékaly po zádech a latex je hned zachytával zpátky k tělu. Bylo jí horko. Bylo jí nádherně.
Sedla si na kraj postele, nohy překřížené, ocas přehozený přes stehno. Dívala se na sebe v zrcadle ještě dlouho poté, co hudba dohrála.
„Tak tohle já jsem,“ zašeptala nahlas.
A usmála se – trochu špatně, trochu nebezpečně, úplně sama.
Venku projela další tramvaj.
V pokoji zůstal jen lesk, ticho a vůně latexu, která se ještě dlouho nechtěla pustit.
