Mlha naděje a digitální ozvěny
Leden 2024 byl měsícem příslibů.
Praha byla studená a šedivá, ale v digitálním světě WhatsAppu a Instagramu začínalo být horko. Bylo to období prvních zpráv, opatrného oťukávání fetišů a hledání hranic, kde končí hra a začíná člověk. Tenkrát jsem v každé zprávě hledal spřízněnou duši.
Pak přišel 27. leden. Večer, který měl všechno změnit. Dorazil v podivném rozpoložení – dnes vím, že to byl drogový opar, ale tehdy jsem viděl jen unaveného kluka, který se v tom trochu plácá. A pak to přišlo. Ta věta, která mi tehdy zněla jako vítězství, i když byla vyslovena tak zvláštně, stroze: „Chci tě na vztah.“
Nebylo to romantické vyznání, spíš to znělo jako úkol. Jako by ta slova musel vybrat z nějakého cizího seznamu. Zasmál jsem se tomu, bral jsem to s rezervou, ale v hloubi duše jsem ten prostor pro něj otevřel ještě víc. Netušil jsem, že zatímco já se usmívám, v jeho hlavě se připravuje jiná cesta než ta, kterou jsem chtěl já.
Sedm měsíců v digitální síti
Následujících sedm měsíců jsme se neviděli. Sedm měsíců, kdy se náš vztah odehrával na displeji mého telefonu. Byl to proud fotografií a videí – vyšší desítky momentek z jeho života. Dovolená v Karibiku, rodinné oslavy a svatba, výlety, práce. Jako by mě chtěl zahltit svou existencí, abych neměl čas přemýšlet, proč tu vlastně není se mnou. Z té dálky mi poslal video, kde zpíval, bylo to milé, skoro pohádkové. Kdo by v takové chvíli hledal stíny?
Ale stíny tam byly. Občas probleskla realita, která nedávala smysl. Třeba to video z práce, kde na mou žárlivost odpověděl: „Manžela sice mám, ale tohle je něco jiného, to je pracovní.“ Přebil jsem to smíchem. V dubnu mě začal seznamovat se skupinou kolegů, kterým říkali „Toxik“. Jasně definoval priority: tato skupina bude mít před mým soukromím vždy přednost. Tehdy jsem to bral jako projev loajality k týmu, netušil jsem, že se tito lidé stanou součástí mechanismu, který mě měl zlomit.
Svědek u mých nohou
V březnu mě překvapil návštěvou v mém obchodě. Bylo to nečekané, krátké a v tu chvíli i hezké. Chtěl jsem tyhle momenty skládat jako důkazy, že mu na mně záleží. Jenže pak přišly rány, které nešly ignorovat. Jako ta otázka na mého psa: „Kdy už umře?“ Ta krutost mě zasáhla. Několikrát zopakoval, že psy nemá rád, a já tomu věřil.
Až mnohem později mi došlo, že mu ve skutečnosti vadil jen můj pes. Vadil mu jako živý svědek, který by mohl prozradit jeho aktivity nebo přítomnost cizích návštěv v mém bytě, když jsem tam nebyl.
Nebo ta scéna v restauraci, kdy sebral telefon svému kamarádovi, jen aby mi poslal fotku ze jiného čísla a ukázal, že ovládá můj digitální prostor.
Nejlepší, nejkrásnější... a závistivý
Žil jsem tehdy svůj úspěšný život. Můj Instagram rostl, přicházely nabídky na reklamy, dařilo se mi. Cítil jsem z jeho strany závist, kterou maskoval jízlivostí a neustálým opakováním toho, že on je „nejlepší a nejkrásnější“. Byla to hloupá mantra, kterou jsem většinou ignoroval. Stále jsem věřil, že pod tou slupkou egocentrismu je někdo, kdo hledá domov.
Netušil jsem, že ty stovky fotek a videí nejsou mostem ke mně, ale hradbou, která mě měla izolovat od pravdy. Že 330 dní mé víry v člověka bylo jen časem, který potřeboval k tomu, aby mi ten život, který se snažil přebít vlastní domnělou dokonalostí, mohl definitivně „dokurvit“.
