Panelák v Ďáblicích měl ten typický večerní klid. Tlumené světlo na chodbě, vzdálený zvuk výtahu a vůně večeří, které se mísily mezi patry.
Iveta bydlela o patro níž než Mirek. Třicet dva let, tmavé vlasy, pevné boky a pohled, který si uměl říct o pozornost, aniž by zvýšil hlas. Mirek, o pár let starší, byl typ tichého chlapa — širší ramena, klidný hlas, lehce drsný vzhled.
Poprvé se střetli u výtahu. Ona v legínách a mikině, on po práci, rukávy košile vyhrnuté k loktům.
„Zase se zasekl?“ zeptala se, když výtah nejel.
„Jako vždycky,“ pousmál se Mirek. „Chce to asi pevnější zacházení.“
Podívala se mu do očí a chvíli to mezi nimi zůstalo viset. Něco jiného než běžná sousedská zdvořilost.
Od té chvíle si začali všímat maličkostí. Ona si nechávala pootevřené dveře, když věděla, že jde kolem. On si nacházel důvody, proč jít vyhodit odpad zrovna ve stejnou dobu.
Jednoho večera zaklepala.
„Praskla mi žárovka v kuchyni. Nepodíváš se?“ řekla, a v hlase měla něco víc než jen prosbu.
Uvnitř jejího bytu bylo tlumené světlo a ticho. Mirek vyměnil žárovku během minuty. Když slezl ze židle, stála těsně za ním. Blíž, než bylo nutné.
„Díky,“ zašeptala.
On jen přikývl. Ale neodešel.
Její ruka se dotkla jeho paže. Teplá. Pomalu. Zkoumavě. Mirek ji chytil kolem pasu, přitáhl si ji k sobě. Polibek přišel prudce, bez varování. Hladový.
Iveta mu zajela prsty do vlasů, přitiskla se k němu celým tělem. Její dech byl rychlý, hrudník se jí zvedal pod tenkým tričkem. Cítil její teplo, napětí, které už týdny rostlo.
Opřel ji o zeď v předsíni. Ruce mu klouzaly po jejích bocích, po stehnech, zastavily se tam, kde se její tělo instinktivně přitisklo blíž. Zasténala tiše, skoro překvapeně sama sebou.
„Dlouho jsem na to čekala,“ vydechla mu do ucha.
Svlékali se spíš trhavě než něžně. Oblečení padalo na podlahu panelákového bytu, kde sousedi za zdí netušili, co se právě děje.
V obýváku, na gauči, bylo horko. Jejich těla se k sobě tiskla, kůže na kůži. Polibky byly hluboké, ruce neklidné. Mirek ji držel pevně, ale ne hrubě. Iveta se pod ním prohýbala, reagovala na každý dotek.
Jejich pohyby byly intenzivní, rytmus se zrychloval, dech těžkl. V tom malém bytě bylo slyšet jen tlumené steny a šustění kůže o látku.
A když napětí konečně prasklo, bylo to jako výboj — tichý, ale silný. Zůstali ležet vedle sebe, zpocení, zadýchaní, s tlukotem srdce v uších.
Mirek se na ni podíval.
„Tohle bude problém,“ řekl tiše.
Iveta se usmála.
„Ne. To bude zvyk.“
Za zdí někdo pustil televizi. Panelák žil dál. Ale v bytě číslo 37 začalo něco, co už nepůjde jen tak zastavit.
