Basy v klubu Neonový hřích na moment utichly, jen aby se vrátily s ještě větší intenzitou. Ten krátký zlomek sekundy ticha byl jako nádech před výkřikem.
Leyla cítila, jak jí pod prsty pulzuje Volkovovo zápěstí. Měl rychlý tep, ale ruka se mu ani zachvěla. Byl to profesionál.
„Máš deset sekund, než se světla znovu rozsvítí,“ zašeptala mu do ucha, zatímco se na něj tiskla jako milenka. „Deset sekund na to, abys vstal a šel se mnou k zadnímu vchodu. Pokud to neuděláš, tvůj neuro-čip zažije takový zkrat, že si do konce života neobjednáš ani sklenici vody.“
Tanec na ostří nože
Volkov se na ni podíval a v modrém světle kontrolky baru se jeho oči zaleskly stříbrem. Kybernetika.
„Přece bys nezpůsobila scénu v takovém podniku, Leylo,“ řekl klidně. „Znáš pravidla. Žádná krev na neonu.“
„Pravidla se změnila ve chvíli, kdy jsi prodal ty šifry Syndiátu,“ odsekla.
V tu chvíli se stroboskopy znovu rozjely. Ale místo rytmického blikání začaly šíleně pulzovat v červené barvě. Poplach. Volkovovy gorily, dva obři s podkožním pancířem, se začali prodírat davem.
„Jaxi! Co se děje s tím osvětlením?“ křikla Leyla do mikrofonu, zatímco jednou rukou sevřela Volkova za límec a druhou tiskla paralyzér k jeho žebrům.
„Někdo nás hacknul, zlato!“ ozval se Jaxův hlas, doprovázený zběsilým ťukáním do klávesnice. „Nejsem to já. Někdo jiný chce Volkova taky. A ten někdo právě zamknul všechny vchody!“
Útěk skrze "Hřích"
Klubem se rozlehla rána. Ne hudba, ale výstřel. Dav začal panikařit. Lidé se vlnili jako rozbouřené moře, padali přes designový nábytek a snažili se dostat k východům, které byly beznadějně zablokované.
Leyla musela jednat. Volkov se pokusil využít chaosu a vytrhnout se jí, ale ona byla rychlejší. Podkopla mu nohy, a když padal, zachytila ho za paži a smýkla s ním směrem k VIP salonku.
„Hýbej se, nebo tě tu nechám těm řezníkům, co právě rozstříleli bar!“
Prosekávali se skrze kouř a laserové paprsky. Za nimi se ozýval hřmot těžkých bot – Volkovova ochranka byla v patách, ale nebyli sami. Z horních galerií se slaňovaly postavy v černých taktických oblecích bez označení.
> Situace se zhoršuje: „Tohle není vymahačská firma,“ zamumlala Leyla, když za sebou zaslechla specifický zvuk elektromagnetické pušky. „To je komando Korporace.“
>
Finále na střeše
Proletěli servisními dveřmi a začali stoupat po točitém schodišti. Vzduch zde byl chladnější a voněl po dešti, který se snášel na město venku. Když vykopla dveře na střechu, do tváře jí udeřil vítr a kapky vody.
Pod nimi se rozprostíralo město jako nekonečná deska plošných spojů.
„Pusť mě,“ zasyčel Volkov a otřel si krev z rozseknutého rtu. „Dám ti cokoli. Peníze, přístupové kódy k vládním serverům... Jen mě nenech jim.“
Leyla se podívala na hranu střechy, kde už se vznášel Jaxův odrbaný, ale rychlý aerocar.
„Peníze mě nezajímají, Viktore,“ řekla a připnula ho k záchrannému lanu, které Jax vyhodil. „Zajímá mě jen ten pocit, když splním zakázku včas.“
Rozuzlení
Jakmile se aerocar vznesl do deštivé noci, Leyla se naposledy podívala dolů na zářící nápis Neonový hřích. Z oken klubu šlehal oheň a modré majáky policie se už blížily ze všech stran.
„Dobrá práce, Leylo,“ ozval se Jax, když nastoupila do kabiny a zavřela dveře před hlukem města. „Ale mám pro tebe špatnou zprávu. Ten čip, co má Volkov v hlavě? Právě se aktivoval autodestrukční protokol. Máme přesně deset minut na to, abychom z něj ty data dostali, než mu mozek uvaříme jako vajíčko.“
Leyla si povzdechla a vytáhla propojovací kabel. „Nikdy to nemůže být jednoduché, že ne?“
Chceš, aby Leyla stihla data stáhnout během divokého úniku před korporačními drony, nebo se má příběh stočit k tomu, co vlastně ty ukradené šifry obsahují? Od toho je anketa -♥️
