🖤 KAPITOLA 4 — Prasklina

Když skončil, pokoj vypadal jinak. Ne dokonale, ale jinak. Sofie vstala, z poskládané hromádky si vybrala jemně síťovaný top a přetáhla si ho přes svá pevná ňadra. Přešla k němu. Tentokrát se nezastavila těsně před ním — nechala mezi nimi malý prostor, který byl paradoxně mnohem intimnější než blízkost. Všiml si, že hroty bradavek se derou mezi drobné otvory látky. Bylo to vlastně mnohem víc erotické, než samá nahota. Ale rychle na to přestal myslet.

„Proč jsi to udělal?“ zeptala se a pohledem z pod dlouhých řas přejela pohledem nyní docela útulně uklizenou místnost..

„Protože jste to chtěla.“

„To nestačí.“

David mlčel. To, co se mu doslova točilo hlavou, sám nedokázal uchopit, o to méně pochopit.

Sofie si ho prohlížela dlouho, jako by se snažila prohlédnout až do jeho nitra a najít, co v něm drží tu zvláštní pokoru. "Víš, že já… tě vlastně nechci zastavit?“ řekla tiše.

To ho zasáhlo víc než cokoli předtím. Tělem mu projel zvláštní impuls, penisem mu krátce cuklo.

Všimla si toho. „Ale zároveň nevím, co s tím mám dělat.“ To byla první chvíle, kdy v jejím hlase zazněla nejistota. Ne slabost — jen vědomí, že se ocitla v prostoru, který nezná.

„Polož to,“ řekla, když si všimla posledního kusu oblečení v jeho ruce.

Položil ho. „A teď stůj.“

A tak stál a čekal. Nejistota mu na čele vykreslila kapky potu. Ale zároveň cítil z její blízkosti něco jako závan vánku, který přináší klid. Bylo to spíš jeho očekávání, vize oázy za dalšími dunami pouště.

Sofie ho obešla, pomalu, soustředěně. Zastavila se před ním. „Tohle…“ řekla tiše, „…je stále ještě jen mezi námi. Pořád máš možnost vrátit se do starých kolejí. Do svého bytu. K odpolednímu sexu s Klárou. Já jí nic neřeknu. Bude to naše tajemství. Bez výčitek a vydírání.“ Podívala se mu krátce do očí a přešla k oknu.

Chvíli se dívala jen tak ven, zády k němu, jako by mu dávala čas nenápadně zmizet, prsty sevřené v parapetu.

Po chvíli se otočila. Když ho uviděla stát na stejném místě, přimhouřila oči jako tygřice, zachycující pach kořisti: „Proč ještě nejsi pryč? Teď jsi měl šanci.“ zeptala se, ale v jejím hlase nebyla skutečná výčitka.

„Protože…“ začal.

„Neříkej to.“ Otočila se k němu pomalu, jako by se bála, že rychlý pohyb něco zlomí. Její oči byly hluboké, nyní rozevřené, až nepříjemně upřímné.

„Jestli zůstaneš, nebude to jednoduché.“

„Vím.“

„A nebude to hezké.“

„Vím.“

„A nebude to bezpečné.“

Tentokrát neodpověděl. Jen se na ni díval. Přešla k němu. Zastavila se tak blízko, že cítil její dech. „Víš, co je na tom nejhorší? Že já nechci, abys odešel.“

To byla ta prasklina. Ta první.

„Zavři oči,“ řekla. Zavřel je. „Nehýbej se.“

A on se nehýbal. A ona se dívala. A mezi nimi se tvořilo něco, co se nedalo zastavit.