🖤 KAPITOLA 5 — Očištění

Sofie stála před ním pouze v onom černém síťovaném topu a černých kalhotkách, jinak bosá a prostovlasá. David klečel. Vzduch byl těžký, nabitý, téměř elektrický. Její hlas byl tichý, ale pevný, když řekla: „Tady začíná něco, co už nepůjde vzít zpátky.“

Podívala se na něj. Její oči jako by náhle pokryla vrstva ledu. Hlas jako by ztmavl temnou mocí a David by přísahal, že slyší jeho ozvěnu: „Klekni. Zadek na paty. Záda rovně. Ruce za zády. Kolena od sebe.“

Okamžitě se vynasnažil o správnou pozici. Ucítil, jak ho táhnou nárty. Nebyl už nejpružnější. Její hlas mu ještě rezonoval v uších.

Obcházela ho jako kobra, která čeká na správný moment uštknutí. Její černozrzavé vlasy nyní působily, jako nabité elektřinou. Výraz tváře byl dravčí a soustředěný. Nohou mi nešetrně kopla zevnitř do kolen, aby je dal víc od sebe a odhalil tak polovzpřímené přirození s velkým šourkem. Zastavila se za ním.

Ticho v místnosti bylo hmatatelné. Rušil ho jen tlukot dvou srdcí. David téměř nedýchal. Chtěl začít myslet, ale nešlo mu to. Připadal jsi jako v nějakém úzkém koridoru. Jeho vědomí bylo zmrazené, jako kdyby ho držela v ledové pěsti.

Náhle ho zezadu uchopila za vlasy a zvrátila mu hlavu co nejvíc do zadu, až se zhoupl na patách, nárty zabolely a stejně tak stehenní svaly. Dívala se na jeho tvář přímo svrchu. „Tak ty mi chceš patřit… chceš být můj otrok. Můj pes…“ Pokud může led odkapávat, tak se to právě dělo. David by přísahal, že má na řasách jinovatku. Z ničeho nic mu plivla na tvář a její slina dopadla na jeho mírně rozevřené rty. Bál se cokoliv udělat. Cítil horkou vlhkost, v rozporu s jejím mrazivým pohledem.

„Můžeš.“ Ten krátký pokyn znamenal její pochopení.

David pootevřel rty a pomohl si špičkou jazyka. Poprvé Ji ochutnal. Nedokázal to nějak definovat, v degustačním smyslu. Kdybyste ho v tu chvíli chtěli zabít, nevěděl, zda to bylo slané, sladké nebo kyselé. Protože jeho buňky zaplavila jen jediná informace. Byla to Ona. Její součást, její – produkt. Jako kdyby ochutnal kapku božské krve. Vlastně nechápal -a ani se to nesnažil pochopit – ale zaplavila ho na krátkou chvíli blaženost. Jeho penis okamžitě ztopořil.

Zaznamenala to. V jejích očích jakoby v milisekundách prošlo několik záblesků a několik emocí. Silná erupce moci, propojená s poznáním a něčím, jako škodolibou radostí. Jakoby se uvnitř probudil někdo další.

„To má být co, ty prase?“ hlas jak švihnutí elektrickým drátem.

David sebou trhnul a narušil tak moment narůstající vnitřní extáze. Pochopil, kam míří její planoucí zrak. S hlavou stále zakloněnou, jak přitáhla vlasy ještě bolestivěji, ze sebe vyrazil: „To….to samo…..“ vzápětí mu došlo, že je to, ač pravdivá, zároveň ta nejhloupější odpověď na světě.

„Takže samo,“ zapředla jak kočka před do kouta zahnanou myší. Aniž by pustila jeho vlasy, jen uvolnila tah, a zatlačila mu hlavu bradou k prsům, zároveň ho ladným krokem obešla. Pak ho bez varování svou bosou nohou s temně rudým lakem kopla do trčícího penisu a přimáčkla mu ho k podbřišku.

„Takže ty jsi prostě jen nadrženej čokl,“ konstatovala s náznakem sadistického znechucení.

David se nadechl, aby zaprotestoval, protože to tak nebylo, ale zášleh z jejich očí ho zarazil.

„Opovaž se ceknout. Od této chvíle nechci slyšet žádný zvuk….. a to žádný. I nadechnutí si dvakrát rozmysli!“ zašeptala stylem, ze kterého padaly sněhové vločky. Měl pocit, že ho studily na kůži…ale byl to jen jeho vlastní studený pot. Její chodidlo stále tlačilo jeho zduřelý ocas k podbřišku, co nebyl nejlepší moment, jak se zbavit erekce. Snažil se dýchat pomalu, aby to nevydávalo moc zvuku, ale zkuste si to!

Sofie ho zkoumala pohledem. Její tvář jako by poztrácela emoce…. Jako by se na něj skrze její oči dával někdo z hlubin moře. Pak náhle odstoupila o krok a Davidův penis se vrátil do typické trčící polohy.

„Když samo, tak samo…. Tak si to tak necháme a ty se pak rád ještě naučíš, jak se ovládat. Postav se. Nohy od sebe, ruce za hlavou.“

David se trochu ztěžka vyhrabal do předepsaného postoje. Jeho trčící chlouba nyní byla jako hromosvod její zloby. A ačkoliv se v tu chvíli hrozně styděl, zároveň neviděl cestu, co s tím dělat. Nedalo se myslet na finanční uzávěrku v práci, jeho mysl, dá li se to tak říct, byla totálně spoutaná v okamžiku a přítomnosti.

Dívka se plavným pohybem přesunula ke svému toaletnímu stolku. Její pohyby byly plynulé a jisté a velmi – ženské. Sebrala několik vlasových gumiček a vrátila se k němu. Levou rukou mu zvedla bradu a podívala se mu do očí tak, že si okamžitě připadal jako zhypnotizovaný králík. Pravou ho bez varování uchopila za penis tak silným stiskem, že sebou cukl a málem vyjekl, ale včas se kousl do jazyka. Její pěstěné nehty se zaryly do naběhlého masa.

„Ty i celé tvé plémě jste jen nadržená zvířata,“ pronesla stylem a hlasem, který nepoznával a který, až promluvila celkem tiše, mu zarezonoval v hlavě, jako když otevřete dveře a za nimi řádí hurikán. Jejich oční kontakt mu ještě víc zúžil jeho doslova tunelové vidění. Měl pocit, že je červí díře někam do jiného vesmíru.

Držela ho očima i za penis a doslova konstatovala, jako když Héra sestoupí z Olympu: „Chcete jen pářit, rozšiřovat svoje semeno a plodit další podobné… Jak já vás znám! Svazujete se navenek krunýřem morálky a pravidel, ale kdybyste jen trochu mohli, páříte se na ulicích jako psi…“

Drtila mu penis v ruce a on zažíval pocit hlubokého ponížení…ne jen za sebe…ale za celé mužské pokolení. Měl pocit, že mu vlezla do hlavy, jeho vzpomínky a vize vtekly do jejího pohledu, jeho barvu nebyl schopen definovat. Jeho penis byl doslova v žhnoucím krunýři, u kterého netušil, jestli ho pálí mráz nebo oheň. Její druhá ruka se přisunula k té první a ostré nehty se zaryly do varlat. Měl fyzický pocit, že z něj vytahuje veškerá data, jak z disku počítače… všechny první pohledy na spolužačky ve třídě, na to, jak byly některé chyceny do pasti nadržených kluků a osahávány před očima ostatních, na ty hodiny u porna všemožného druhu… na myšlenky, které kdy měl, když viděl jakýkoliv hezký zadek nebo prsa na ulici, v obchodě, ve škole nebo v práci. Ty plejády nikdy neuskutečněného spáření se možná s miliony žen, které jen krátce potkal – on a všichni muži světa a kterým kdy hlavou proběhly velmi explicitní představy, co by s dotyčnou na místě udělali… až zapomněl dýchat.

Sofie se náhle vědoucně usmála. Dvěma rychlými pohyby mu navlékla na varlata i na kořen penisu tlusté gumičky do vlasů, zatáhla, udělala osmičku a znovu přetáhla… šourek i penis nyní byly podvázané v pěkném křížovém vzoru.

„Jsi nadržené zvíře, je to tak? Bohové to vědí…. Kdybys mohl, vrazíš ten svůj nevycákaný ocas do každé, která je jen trochu k světu, viď?“ Viděla zmatek v jeho očích, jestli má odpovědět i přes zákaz a jen mírně zavrtěla hlavou. Pochopil.

V tu chvíli ho srazila zpátky na zem, ale přitom mu nastavila do cesty koleno. Narazil na něj podvázaným a už zcela rudým rozkrokem a vyhekl bolestí. Neustál dopad na kolena a padl na bok, kde se zkroutil bolestí u jejích nohou.

Neustoupila. „Ty jsi vydal zvuk,“ konstatovala chladně. „Budeš potrestán.“ Prohlásila to jako čirou definici stavu.

„Na všechny čtyři a na postel. Hlavu k zemi, zadek nahoru, nohy od sebe, ruce za záda.“

Přes přetrvávající bolest v podbřišku se vyhrabal na všechny čtyři a lezl k posteli. Tváře mu hořely. Vnímal to, co se stalo, jako trest. Trest za celé mužské pokolení, udělený Bohyní mrazu, ohně a blesku zároveň. Lezl jako pes, jímž se cítil teď být…. Vyškrabal se na postel, pot z něj jen lil a on horkým čelem a tvářemi dopadl na prostěradlo, které vonělo po Ní… Vysadil zadek, ruce za zády. Dech se mu nedařilo kontrolovat, dýchal z těžka…. Bolest ustupovala, takže začal spíš vnímat, jak mu tepe krev ve spáncích v rytmu tepu v podvázaném penisu.

„Řekla jsem nohy od sebe“ práskl místností pokyn. Stála u své skříně a něco vytahovala. Opasek. S kovovými dírkami. Dvakrát ho přeložila a přešla zpátky k němu.

„Budeš potrestán za neuposlechnutí pokynu. Každé další neuposlechnutí bude potrestáno dvojnásobně.“ Její hlas byl strohý, přitom prosycený mocí a právem činit taková rozhodnutí.

Neoznámila mu počet a on…. Na to ani nečekal. Bolest a ponížení, které prožil, ho mohlo vrátit do reality, možná i očekávala, že to po takovém nárazu do zdi vzdá a sebere se jako malej ubrečenej kluk, co tam možná i nechá své věci na hromádce a uteče. Ale on…. Se ponořil někam k jejím pomyslným nohám… A když dopadla první rána přes jeho vysazené masité půlky, začal tiše a neslyšně plakat. Smýval ze sebe svou vinu, všechnu vinu světa, smýval svou pýchu, svou neznalost, slepotu, své hříchy.

Nevydal ani hlásku a ona to věděla.

A poprvé za celou tu dobu se usmála. Byl její.

Když bylo po všem, David zůstal klečet s čelem na posteli a rukama sepnutýma za zády, tichý, rozbolavělý, zpocený, vyčerpaný, ale zvláštně klidný. Zadek měl v jednom ohni, ale netušil, kolik dostal ran ani nevnímal bolest jako takovou. Měl pocit, že se koupe v očistném ohni a čas se zastavil.

Sofie stála opět u okna. Místnost jako by znovu prohřálo slunce. Dopadalo jí na tvář a do vlasů, vykreslovalo divoké, nadpozemské tvary a odlesky. Dívala se na svůj odraz ve skle s výrazem, který byl směsí překvapení, poznání a pochopení toho, co se v ní probudilo. Co v ní on probudil. Otočila se k němu a v jejích očích bylo na malou chvíli možné zahlédnout - respekt.

„Můžeš si uvolnit ruce, jinak zůstaň,“ řekla klidně.

Poslechl.

„Musím jí zavolat.“