Moje práce nebyla nikdy moc zábavná, klasický administrativní korporát, debilní pravidla seshora, věčně nefunkční systémy. Díky bohu kolektiv nebyl povětšinu času toxický. Po přeložení teď už mého bývalého nadřízeného naše oddělení převzal nový manažer. Mladý ženáč s věčně nadlehčenou náladou a normálním přátelským vystupováním. Na manažera korporátu zázrak, povětšinou se v podobných pozicích pohybují vysloveně dementi. Imponovalo mi to. Příjemná změna. Netrvalo to dlouho a naše rozhovory byly více než osobní, jako by to bylo naprosto přirozené.
Jako každý rok i my měli Vánoční večírek ve stylu pecky sedí v restauraci a tváří se před jednatelem, že vše ve firmě je super. Ani mě se tato naoko nepovinná účast nevyhnula.
Náš administrativní úsek měl tendenci se sesazovat podle oddělení, přisedla jsem si tedy ke svému nadřízenému.
„Když se ožeru, bude to vypadat blbě?“ Ptala jsem se ho s jasným tónem, že to v plánu nemám. „Prý se panáky budou platit za své.“ „A máš furt tu firemní kartu, nebo to na ní neuhrajem?“ Šklíbla jsem se na něj. Neodpověděl, jen se usmál.
Po hodině zdvořilé konverzace s ostatními, večeři, a dvou panácích vodky začalo být mírně teplo. „Taky se tak potíš?“ Ptám se ho. „Trochu.“ Začal vypadat znaveně. „Jdeš se mnou ven na kouřovou?“ U nás moc kuřáku není, ovšem je to skvělá možnost se odpojit z přelidněného stolu a nadýchat se vzduchu. „Jdu.“ Šli jsme sami. Venku byl mráz a podezřelé ticho. „Jak dlouho se tu blbě budem muset tvářit, že se bavíme?“ Ptala jsem se až moc nahlas a s naprostou vážností. Oproti vnitřku mi nedošlo, že křičet není třeba. „Ještě tak hodinu, dvě, záleží kdy vypadne X (jednatel, pro naše účely bez jména)“. Bylo cítit, že je z posezení nadšený stejně jako já. „Nic, asi se ožeru. Dáme panáka? Odmítám tady sedět střízlivá. Zvu tě.“ Teatrálně jsem típla cigaretu a vyrazila zpět dovnitř rovnou k baru. Neoponoval. Objednala jsem dvě vodky, džus pro sebe extra. Vodku jsem si slila do džusu a hluboce se napila. Klopl do sebe svého panáka a zůstali jsme na sebe jen zírat. Usmála jsem se na něj. „Jak se ti u nás vůbec líbí, nejsme na tebe moc ostrý?“ „Je to odpočinek oproti klukům. Ty mě furt něčím serou.“ „Tak mít na kanclu ženský má i svoje výhody, ovšem na to jsi moc srab.“ Upřeně na mě koukal. „Jak to myslíš?“ „Nech to bejt.“ Neměla jsem moc důvod svojí narážku vysvětlovat. Objednal dvě vodky. Nenamítala jsem. „Mluv.“ Podal mi panáka. Slila jsem ho do zbytku vodko/džusu a opět se hluboce napila. Jemně mě štípala ústa a nálada se začala uvolňovat. „Vlastně nijak zvlášť to myšleno není, jen že jsi až moc hodnej.“ „Hodnej?“ „Hodnej. A z toho srab. Spíše věrnej, což není nic, co by bylo špatný. Ale flirt by tě nezabil.“ Mrkla jsem na něj a divila se sama sobě, proč to dělám. Otočila jsem se k pití. „Jsem na suchu. Jdeme k ostatním?“ Chtěla jsem tento rozhovor ukončit, jelikož ani já sama neznala meze, do kterých je ochotný mě tolerovat, a kdy se v něm probere můj nadřízený. „Nejsem srab, jen se to snažím nevnímat.“ Neodpověděl mi. „Nedělej si s tím hlavu, prostě moje hloupá poznámka.“ Cítila jsem, že si zahrávám. Moje práce nemá s mojí BDSM zkušeností naprosto žádnou souvislost. Tady pánem být nemůžu. „Jen mám prostě pocit, že možná potlačuješ sám sebe. Nemyslim to ve smyslu podvést manželku, ale že jsi fakt mladý – mladší než já, a už máš děti, manželku, na krku přes dvacet lidí. To je moc velká nálož na tvůj věk. Musí to být těžký.“ Alkohol rozvazuje jazyk. Zamračil se na mě. A je to v prdeli. „Tak tě jako omluvu na něco pozvu?“ Usmála jsem se na něj. Nic neříkal, jen na mě civěl. Absolutně jsem si nedokázala vyložit, co se mu honí v palici. Otočila jsem se na barmanku. „Prosím repete, dvojité.“ Podala jsem mu skleničku. „Na to, aby nás firma nezničila?“ Vypil jí na ex. Já už musela mírnit, vypila jsem jen půlku. Vydržím hodně, ale jen při správném tempu. Otočila jsem se a směřovala jsem zpět ke stolu k ostatním. Chvíli stál u baru, až nakonec přišel taky. „Nechtěla jsem se tě dotknout.“ Zašeptala jsem mu. Nic neříkal. Na otázky ostatních reagoval naprosto normálně. Takže mám potenciální problém, pomyslela jsem si. Nahlas jsem těžce nadechnula a omylem mu při přehození nohy přes nohu zavadila o holeň. Zavřel oči a sklonil hlavu. Tenhle pohled jsem znala. Až moc dobře. Potlačovaná bolest.
Po další půl hodině a dvou vodkách s džusem jsem začala být vysloveně veselá a částečně nasraná, že se mnou furt nemluví. „Odnasereš se ještě dnes a začneš normálně mluvit?“ Zeptala jsem se ho. „Nejsem nasranej.“ „Tak se bav.“ „Nevím o čem, zpražila si mě.“ Nevěděla jsem, jak odpovědět. „Promiň.“ Rukou jsem mu instinktivně přejela po stehnu, ani ne v erotickém duchu. Mírně zavřel oči a hluboce se nadechl. Chápu. Ruku jsem ale nesundala. Po minutě jsem se odvážila ruku směřovat víc do klína, tentokrát s jasným signálem. Nezastavil mě. Předstíral že o ničem neví a bavil se s ostatními dál. Vysoké stoly a nahoufování židlí poskytovalo dostatek soukromí pro podobné věci. Blížila jsem se, chybělo mi tak 10 cm. Ruku jsem měla naléhavější. Zastavil mě. Ruku mi odklonil pryč. Naštvalo mě to. Nedosáhla jsem cíle. „Jsi fakt srab.“ Zvedla jsem se a teatrálně jsem odešla na záchod. V klíně jsem měla začínající vlhko. Jako když dítěti seberou hračku. Stál před záchody a čekal. Měl na sobě vysloveně vyšinutý výraz. Donutil mě zacouvat zpět do kabinek, ne že bych se bránila. Rukou mi dost tvrdě zajel do vlasů k týlu a přitáhl si mě k sobě. „Nikdy mi nebudeš už říkat srabe.“ Řekl dost jasně. „Jsi zasranej srab, místo aby sis přiznal že něco chceš!“ Řekla jsem vysloveně s cílem provokace. „Co si myslíš, že mě zatáhneš do kabinek a co, co to má jako dokazovat?“ Cítila jsem, jak mi jeho dlaň víc mačká týl. Vyšinutě na mě zíral.
Zabořil mi jazyk hluboko do pusy. Byl hladovej, potlačovanej, nasranej, nadrženej, opilej. Přitiskl na mě robustní postavu a nezmohla jsem se na nic. Chtěla jsem se poddat. Byla jsem nalepená na zdi kabinky a byla fakt ráda, že zdi jsou tady pevné. Ne jako v obchoďáku, kde je to jen kousek plastu. Rukou si zajišťoval poslušnost přes záda mojí hlavy. Ruce jsem měla jen podél těla, jediné místo, kam jsem dosáhla, byl jeho zip. Naléhavě jsem ho rozepla a viděla, že mu stojí. A není ani trochu malej. Penis jsem mu bez námahy vyndala. Byl mírně vlhký, pevný. Přejela jsem mu po něm dlaní a začala rozeznávat velikost, oholení, citlivost. Kousl mě do rtu. Citlivý je tedy dost. V hlavě mi blesklo, že kabinka není dostatečně dobře dělaná pro sex dvou robustnějších lidí. Mírně jsem ho rukama zatlačila zpět jako signál, že potřebuji prostor. Mírně povolil sevření, ale ne dost. Otevřela jsem oči a viděla, jak jeho pohled není srovnatelný s ničím lidským. Děsilo mě to a vzrušovalo.
Začala jsem pomalu sklouzávat do pokleku. Na nic jinýho místo nebylo. Stále mi držel vlasy u týlu, nechtěl mě pustit. Nebylo to ale proti mojí vůli. Svezla jsem se do kleku a s velkou chutí zajela pusou na jeho čůráka. Tepal a byl hladovější, než pohled jeho majitele. Nahlas zavrčel a zasténal. Žádná romantika, okamžitě mi začal šukat pusu. Hlavu mi držel dostatečně těsně na hluboký orál a divoce mi narážel na zadní stěnu pusy. Intenzivně mi mrdal pusu, nestíhala jsem dýchat, vzdychat, či jakkoliv reagovat. V ten moment jsem byla už jen jeho nástrojem, ale dobrovolným. Sliny mi začaly stékat po bradě, ústa mi hlasitě mlaskala na celé kolo. Jeho žalud mi řádně narážel na mandle a já se dusila. Ruce jsem zaryla do jeho stehen, přidal ještě víc, hlavu mi stále držel a chránil mi jí současně před nárazy do zdi. Přidával ještě víc a já cítila známý náběh, že bude brzo stříkat. Vycákal mě opravdu hluboko do pusy, vzdychal hlasitě na celé kolo, a z jeho tónu bylo naprosto jasný, jak moc se mu ulevilo. Trn v patě. Nebo spíše v penisu. Hlavu mi ale stále nepouštěl. A penis nechal stále hluboko v mojí puse. Mrdka mi pomalu začala vytékat z pusy. Koukl se na mě ze shora a čekal. Polkla jsem. Čelem se opřel o zeď, zavřel oči a já cítila, že mi jde do pusy ještě dodatečná dávka. Čurák mu divoce tepal a dorážel na zbytek patra.
Pustil mi hlavu. Stál, opřený čelem stále o zeď, oči zavřené a dýchal hluboce nosem.
Chvíli jsem poslouchala, zda je někdo další na záchodech, nikdo tam nebyl. Zvedla jsem se a šla se upravit. Jeho jsem tam nechala napospas. Je dospělej, nepotřebuje můj doprovod. Sedla jsem si na své místo zpět a dopila si svůj drink. Za celý večer už žádná konverzace mezi námi neproběhla.
Nikdy jsme o tom nemluvili, nikdy jsme to ani nezopakovali. Ale pokaždý, když si to vybavím, říkám si v duchu, zda v něm skutečně nečíhá opravdový násilník.
Ten pohled nebyl lidský. Byl to pohled monstra.
W.
