Její hra, její pravidla: Zavři oči a otevři pusu
Na tu párty mě vytáhli Pavel s Jirkou. Byt u nějaké Jany. Třetí patro, starý činžák, ale uvnitř svíčky na parapetu, polštáře na gauči a vůně vanilky z aromalampy. Čtyři holky, tři kluci, rum s kolou a Aktivity.
Pavla jsem znal od gymplu. Typ kluka, kterého slyšíte dřív, než ho uvidíte: široká ramena, hlasitý smích, překřikoval všechny okolo a napadalo ho víc věcí najednou, než stačil vyslovit. Jirka byl jeho protipól. Tichý, šlachovitý, pořád si hrál s pivním táckem, s knoflíkem, s čímkoliv, co mu přišlo pod ruku. Málokdy se ozval první, ale když promluvil, většinou to stálo za to.
Jana s jednou kamarádkou skončila v mém týmu. A ukázalo se, že se naše hlavy podivně doplňují. Já jsem uměl najít ten nejkratší způsob, jak popsat slovo, a ona reagovala bleskově, jako by mi viděla do hlavy.
Pantomimicky jsem předváděl slona. Mával jsem rukou před nosem, dupnul na podlahu, nafoukl tváře.
„Slon!" vykřikla dřív, než jsem stihl dupnout podruhé, a vrhla se mi kolem krku. Lehké tělo, teplé, vlasy mi šimraly na tváři. Držela mě o vteřinu déle, než by odpovídalo výhře v Aktivitách. Nebo si to jen namlouvám.
S každým rumem přibývalo dotyků. Nejdřív ruka na koleni, pak lokty, co se dotýkaly, když jsme seděli vedle sebe. Pak mi vzala telefon, natáhla ruku na selfie a ve chvíli, kdy cvakla spoušť, mi vtiskla pusu na tvář. Měkké rty, trochu lepkavé od limonády, dech zahřátý alkoholem. Podívala se na fotku a řekla: „Tu si nech."
Na další fotce se rozvalila přes gauč tak, že jí hlava skončila v mém klíně. Jemný tlak jejího těla působil na můj rozkrok. Díval jsem se dolů na její obličej: nádherné modré oči, lehký úsměv, pramen vlasů přepadlý přes rty. Prsty se mi chvěly touhou odhrnout ho.
Bral jsem to jako součást zábavy. Všichni pili, všichni se smáli. Ale uvnitř mě něco hřálo u srdce.
Po třech hodinách jsme se přesunuli do diskotéky. Basy duněly podlahou, světla blikala, vzduch byl hustý kouřem a potem. Tancovali jsme, pili, křičeli si do uší. A pak se ozval ten riff. Pomalý, táhlý, nezaměnitelný. „Nothing Else Matters."
Chytil jsem ji za ruku. Neprotestovala. Vytáhl jsem ji na parket a ona se ke mně přitiskla, jako by to byl ten nejpřirozenější pohyb na světě. Její tělo kopírovalo moje. Boky, hrudník, ruce za mým krkem. Cítil jsem její dech na klíční kosti, vlasy mi šimraly na bradě, voněly po něčem květinovém, co se mísilo s potem a cigaretovým dýmem z venku.
Tři minuty. Možná čtyři. Zavřené oči, pomalé pohyby, její srdce bušilo proti mému hrudníku. Nebo to bylo moje. Nedokázal jsem to rozlišit. V tu chvíli existovala jen ona, teplo jejího těla a ta písnička, která jako by nikdy neměla skončit.
Skončila. Pustila mě, ustoupila o krok a usmála se. „Díky," řekla tiše. Nic víc.
Večer skončil kolem jedné. Každý se rozjel domů. Nic víc se nestalo. Ale cestou v autě jsem si pořád držel ruku u nosu a vdechoval zbytek její vůně.
V následujících dnech jsme si psali stovky zpráv. Ráno, odpoledne, v noci. Filmy, hudba, knihy, blbosti. Ale taky osobní věci, víc než jsem čekal. Přiznala mi, že prošla rozchodem. Ex ji podváděl, systematicky, měsíce. Popsala to stručně, věcně, jako by četla zprávu o někom jiném. Ale mezi řádky jsem cítil něco syrovějšího.
„Potřebuju čas. Abys to pochopil," napsala jednou v noci.
Pochopil jsem. Nebo jsem si myslel, že chápu.
Jednoho večera jsme si domluvili procházku. Vyzvedl jsem ji autem, zamířili jsme skrz park k zámku. Mluvili jsme o snech. Ona chtěla cestovat, já jsem chtěl mít jednou firmu. Smáli jsme se hloupostem, kopali do kaštanů na cestě. Vzduch voněl vlhkou trávou a blížícím se podzimem.
Cestou zpátky jsem ji doprovodil ke dveřím. Zastavila se, opřela se zády o futra a podívala se na mě. Ten pohled. Ne výzva, ne prosba, spíš otázka, na kterou sama neznala odpověď. Políbil jsem ji. Její rty byly měkké, chutnaly po žvýkačce, jazyk se lehce dotkl toho mého, váhavě, zkoumavě. Srdce mi bušilo v krku. Zavřela oči, položila mi ruku na hrudník, a pak se odtáhla.
„Dobrou noc, Kubo."
Šel jsem domů jako idiot. Kroky lehké, myšlenky těžké.
Bohužel. Zpráva přišla dva dny nato.
„Jsi super člověk. Fakt. Ale nechci teď nic vážného. Kdybychom si něco zkusili, bylo by to jen povrchní, a ty si zasloužíš víc. Žádný hluboký vztah by z toho nebyl."
Četl jsem tu zprávu třikrát. Pak jsem telefon položil na stůl a díval se na strop. Povrchní. To slovo mě pálilo. Jako by dopředu věděla, že to nestojí za pokus.
Psali jsme si dál. Ale odmítla se už se mnou sejít o samotě.
„Radši s celou partou," napsala odlehčeným tónem, jako by to nic neznamenalo.
Znamenalo to všechno.
Jednoho večera jsem seděl u počítače. Proklikával jsem se webem, ale myslel na ni. Pak mi napsal Pavel: „Jdeš na jedno?" Proč ne. Vyrazil jsem do naší hospody. Přišel i Jirka, dali jsme si pivo, řeč se nesla o fotbale a blbostech.
V tom mi přišla zpráva od Jany: „Co děláte?"
Odpověděl jsem, ať se přidá.
„Nikam se mi nechce."
Přemlouvali jsme ji. Po deseti minutách napsala: „Přijďte za mnou. Mám doma víno."
Dopili jsme a šli. Cestou mě napadl hloupý nápad. Řekl jsem klukům, ať se schovají za roh, že mě zajímá, jak bude reagovat, pokud bych přišel sám.
Zazvonil jsem. „Ahoj, jsem tady," řekl jsem do interkomu.
„Jo, jdu dolů."
Sešla. Otevřela dveře v teplákách a tílku, vlasy rozpuštěné. Krásná tou ledabylou, nepřipravenou krásou, co vás zasáhne víc než jakákoliv večerní róba.
„Ahoj, Jani."
„Ahoj, Kubo." Usmála se, ale hned se rozhlédla za mě. „A kde jsou ostatní?"
„Dorazil jsem sám."
Změna byla okamžitá. Úsměv zmizel. Koutky jí klesly, obočí se stáhlo. Nebyla naštvaná. Bylo to horší. Byla zklamaná. Jako by moje přítomnost sama o sobě nestačila. Jako bych sám o sobě nestačil.
„Myslela jsem, že přijdete všichni." Otočila se a sáhla po klice.
Ten moment. Ten zlomek vteřiny, kdy mi ukázala záda. Něco se ve mně zlomilo. Tiše, bez dramatu, jako když praskne tenký led na jezeře. Věděl jsem, že to nemyslí zle. Věděl jsem, že si střeží hranice, že je po tom rozchodu opatrná, že se bojí blízkosti ve dvou. Věděl jsem to všechno. A stejně to bolelo.
V tu chvíli vyskočili kluci zpoza rohu.
„Žertuju, jsme tu všichni!" zavolal jsem. Hlas mi zněl veseleji, než jsem se cítil.
Rozzářila se. Doslova, celý obličej se proměnil, jako by někdo rozsvítil. „Vy jste pitomci!" zasmála se a pozvala nás dovnitř.
Stoupal jsem za ní do třetího patra a žral mě vztek. Ne na ni. Na sebe. Na to, že jsem šel. Na to, že jsem se zase nechal vtáhnout tím jejím úsměvem, tím střídáním chladna a tepla, co mi zamotávalo hlavu. Díval jsem se na její záda, na to, jak jí vlasy padají po lopatkách, a říkal si: Jdi domů. Otoč se a jdi domů.
Nešel jsem.
U ní v bytě jsme popíjeli víno. Svíčky hořely, hudba hrála potichu, atmosféra se pomalu zahušťovala. Bavili jsme se o ničem a o všem. Pak to byl Pavel, kdo navrhl hru.
„Strip poker," řekl to slovo jako samozřejmost, s tím svým dravým úsměvem.
Jana se zasmála. „To si děláš prdel."
„Proč ne? Pravidla si vymyslíme jednoduchý."
Ukecali jsme ji. Viděl jsem, jak se v ní přetahují dvě síly: ostražitost a zvědavost. Zvědavost vyhrála. Možná to nebylo jen o zvědavosti. Možná potřebovala cítit, že má situaci pod kontrolou, že tahá za nitky, že určuje, kam až se zajde. Po tom, co jí udělal ex, po měsících, kdy o ní rozhodoval někdo jiný, jí tahle hra nabízela něco, co potřebovala víc než cokoliv: moc.
Nalámali jsme párátka na žetony, každý dostal deset. Kdo prohrál všechny, sundal kus oblečení a dostal nových deset. Seděli jsme na rohovém gauči: já, po mé pravici ona, vedle ní Pavel, na křesle naproti Jirka. Mezi námi nízký stolek se svíčkou a rozloženými kartami.
Na začátku jsem měl ponožky, džíny, boxerky, tričko a mikinu. Ona bílý top, kalhoty, ponožky a (jak jsme brzy zjistili) bílo-modré spodní prádlo. Kluci trička, džíny, ponožky.
Nepřekvapivě jsme se všichni tři snažili, aby prohrávala hlavně ona. Ale hrála opatrně, s tou její kočičí chytrostí. Sledovala karty, počítala žetony, odhadovala blefy. Pokoušeli jsme se jí krást dřívka. Pavel jí jedno sebral, když nalévala víno, se sebevědomým výrazem lupiče, kterému právě vyšla bankovní loupež.
„Hej, kde je moje dřívko?" zeptala se o dvě kola později.
„Jaké dřívko?" Pavel nevinně zvedl obočí.
Od té chvíle hlídala svoje žetony jako ostříž svou kořist.
První kolo prohrál Jirka. Beze slova si sundal ponožky a pokrčil rameny. Typická Jirkova reakce na většinu životních situací.
„Chladno?" zasmál jsem se.
Ona se rozesmála, nahlas, s hlavou zaklonělou dozadu. „Teď jsi na řadě ty, Kubo!"
Druhé kolo prohrála ona.
„Do prdele, tohle je podvod!" Ale smála se. Sundala jednu ponožku pomalu, teatrálně, jako by svlékala saténovou rukavičku na plese. Hodila ji na Pavla. „To je jen začátek, říkáte? Tak mě zkuste dostat."
Třetí kolo prohrál Pavel. Sundal ponožky a zaklel: „Tohle je proti mně spiknutý." Ona vyhrála a s triumfálním úsměvem si přitáhla zpět ukradený žeton.
„Teď vás dostanu," prohlásila a upila z vína. Na rtu jí zůstala kapka.
Hra pokračovala. Ve čtvrtém kole moje ponožky, Jirkova mikina, její druhá ponožka. Atmosféra houstla s každým sundaným kusem. Smích byl hlasitější, víno teklo rychleji, dotyky byly smělejší. Pak jsme všichni přišli o ponožky a uznali jsme gumičku do vlasů jako kus oblečení. Sáhla si dozadu, stáhla ji, a vlasy se jí rozlily po ramenou, zlaté v měkkém světle svíček. Hodila vlasy dozadu a usmála se. Ten pohyb. Ten jediný, prostý pohyb. Proboha, mohl bych na něj koukat hodiny.
Přišel na řadu top. Zaváhala. Poprvé za celý večer. Pak si ho přetáhla přes hlavu jedním plynulým pohybem.
Bílo-modrá podprsenka. Krajková, těsně přiléhající. Pod ní se rýsovaly tvary, ze kterých mi vyschlo v ústech. Kůže opálená, hladká, s jemným leskem potu. Narovnala se, pohodila vlasy a podívala se na nás se směsí výzvy a pobavení. Hrála si s námi. Věděla přesně, co dělá.
„Co koukáte? Nikdy jste neviděli podprsenku?"
My taky ztráceli oblečení. Jirka byl bez trička. Šlachovitá hruď, žádný tuk, hladce oholený, lehce lesklý od potu. Pavel seděl v tričku, které se mu pnulo přes široký hrudník.
Po hodině hry měla na sobě už jen spodní prádlo. Srdce mi bušilo, kdykoliv se pohnula: záblesk klíční kosti, stín mezi prsy, způsob, jakým se opírala o gauč s rukama za hlavou, jako by pózovala, aniž by o tom věděla.
Pak přišlo rozhodující kolo. Měla dobré karty, viděl jsem to na jejím obličeji, na těch soustředěně přimhouřených očích. Šla all in, spodní ret přikousnutý. Napětí houstlo s každou kartou na stole. Jirka dorovnal. Otočili karty. Její výraz se zlomil.
Prohrála.
Ticho. Podívala se na karty, pak na nás, pak zase na karty. „No kurva," řekla tiše.
Musela sundat podprsenku nebo kalhotky.
„Neukážu vám prsa," prohlásila a zkřížila ruce. „Už vůbec ne Jirkovi." Podívala se na něj s předstíraným znechucením. Jirka zvedl ruce v obraně a na jeho rtech se objevil jeden z jeho vzácných úsměvů.
Pavel se naklonil ke mně a šeptem navrhl: „A kdybychom jí je zakryli?"
„Sundej podprsenku," řekl jsem. „My ti je schováme rukama."
Přejela nás pohledem. Přemýšlela. Odhady, kalkulace, míra rizika. Pak kývla. „Dobrá. Ale žádný koukání, ruce tam dáte dřív, než to rozepnu."
Každý jsme dali jednu ruku před její prsa: Pavel pravé, já levé. Cítil jsem teplo její kůže pod prsty, ještě přes krajku. Pak sáhla dozadu, něco cvaklo, ramínka sklouzla. Podprsenka spadla.
Její prs mi vyplnil dlaň. Měkký, teplý. Cítil jsem tlukot jejího srdce přímo v dlani. Bradavka mi ztvrdla pod prostředníčkem. Prsty se mi chvěly.
Podívala se na mě s rty lehce pootevřenými. Ten pohled říkal: Vím, co cítíš. A baví mě to.
Začal jsem v hlavě počítat. Prvočísla. Dva, tři, pět, sedm, jedenáct... Nepomáhalo. V boxerkách se něco pohlo a já si zoufale přál, aby si toho nevšimla.
Vrátili jsme se ke hře, ale hrát jednou rukou bylo nemožné. Karty padaly, ona se smála tak, že se jí prsa v našich dlaních třásla.
„Tohle nefunguje," zasmál se Pavel.
Sundali jsme ruce. Posadila se rovně, prsa volně, bez studu. Dokonalá symetrie, jemně růžové bradavky trčící vpřed. Jirka, který to ještě neviděl, zastavil ruku s kartou v půli pohybu.
„Tak se koukej, když chceš," řekla mu s falešnou lhostejností.
V dalších kolech jsme ji nechali trochu vyhrávat, nevím jestli záměrně, nebo proto, že se nikdo z nás nedokázal soustředit na karty. Skončili jsme všichni bez triček. Čtyři poloobnažená těla ve světle svíček, vzduch naplněný vínem a napětím.
Pavel si s Jirkou pošeptali. Viděl jsem, jak se Pavlovy rty pohybují, Jirkovo krátké přikývnutí. Pak se Pavel narovnal s tím svým sebevědomým úsměvem a řekl: „Co kdybychom zkusili nový pravidlo? Jedna dvojice něco udělá a druhá dvojice musí to samý."
„Jaký něco?" zeptala se Jana opatrně.
Pavel neodpověděl. Místo toho Jirka přišel ke mně, sklonil se a bez varování se jeho jazyk dotkl mé bradavky.
Ztuhl jsem. Celé tělo se mi napjalo. Jeho jazyk byl teplý, vlhký, pohyboval se pomalu a krouživě. Bylo to šokující, nečekané, a k mému vlastnímu překvapení ne nepříjemné. Spíš matoucí. Vlna tepla, co nepatřila tam, kde jsem ji čekal.
Jana se usmála. Ne ten soutěživý úsměv z pokeru, byl jiný, hlubší, temnější. Nastavila Pavlovi svojí hruď. „Jsi na řadě," zašeptala.
Pavel se přesunul k ní, sklonil hlavu a vzal její bradavku do úst. Sledoval jsem, jak jeho rty obepínají růžový vrchol, jak jazyk krouží, jak lehce nasává. Její oči se zavřely. Hlava jí klesla dozadu a z hrdla se jí vydral tichý, chvějivý vzdech.
„Mmm… to je…" Nedokončila větu.
Pavel si hrál dobré dvě minuty. Cucal, líbal, lehce skousl. Ona se chvěla, prsty zaťaté do potahu gauče. Díval jsem se na to a nemohl odtrhnout oči. Vzrušení, žárlivost, fascinace se mi vařily v žaludku, jedno přes druhé. V boxerkách jsem byl tvrdý tak, že to začínalo bolet.
Jirka vedle mě na tom nebyl líp. Seděl s nohama zkříženýma a prsty zatnutými do opěradla.
V dalším kole prohrál Pavel kalhoty. Stáhl si bez ostychu džíny, nic co by ho trápilo. Seděl v boxerkách, které neskrývaly vůbec nic. Jana mu žertem strkala ruku k rozkroku.
„Nech mě se dotknout! Je to součást hry!"
„Drž se zpátky, potvoro," smál se a chytal ji za zápěstí.
Pak se narovnala, pohodila vlasy a řekla s výrazem soudkyně vynášející rozsudek: „Takhle to není fér. Já jsem vám ukázala prsa a vy mě nic zajímavého. Sundejte trenky. Hned."
Podíval jsem se na Pavla. Pavel na Jirku. Jirka na mě.
„Dobrá," řekl Pavel. „Ale pod jednou podmínkou, vysvlékneš nás ty."
Její oči se rozsvítily. Tohle chtěla. Tahle nabídka jí dávala přesně to, po čem toužila: kontrolu. Ona rozhoduje, kdo, kdy a jak.
„Postavte se do řady."
Stoupli jsme si. Jirka, Pavel, já. Jako vojáci na přehlídce, akorát skoro nazí a nervózní.
Začala u Jirky. Klekla si před něj pomalu, s grácií, vlasy jí splývaly přes ramena. Prsty zavadila o jeho boky a stáhla boxerky dolů. Jirka zaťal čelist. Nedíval se dolů, díval se před sebe, ale jeho hrudník se zvedal rychleji. Víte jak se říká, že hubení kluci mají péra? Tak tady to úplně neplatilo, byl tak akorát. V tomhle napůl ochablém stavu měřil kolem 13 cm.
Pak Pavel. Klekla si před něj a stáhla trenýrky jedním plynulým pohybem. A zastavila se.
Pavlův pták se tyčil v plné délce. Mohutný, tmavší než zbytek kůže, se silnou žílou vinoucí se po celé délce. V klidu musel mít alespoň patnáct centimetrů, teď vypadal na dvacetpět čísel. Tlustý, sebevědomý, bezostyšně přítomný, jako Pavel sám.
„Wow," vydechla. Dívala se na něj zdola, oči velké, špička jazyka jí přejela po spodním rtu.
Ten výraz. Ten obdivný, hladový výraz. Věnovala ho Pavlovi, ne mně. Žárlivost mi sevřela hrudník.
Pak přišla ke mně. Klekla si. Její obličej byl ve výšce mého rozkroku, cítil jsem její dech na kůži skrze tenkou látku. Pomalu, prst po prstu, stahovala boxerky. Dívala se mi do očí, ne dolů. Jako by to dělala jen pro mě. Jako by ta chvíle patřila jen nám.
Boxerky sjely. Moje péro houplo, napůl tvrdé maličko větší než Jirkovo. Stál jsem rozpolcený mezi nervozitou a vzrušením. A pak se stalo něco, co jsem nečekal. Sklonila hlavu a políbila špičku. Lehký vlhký dotek a byla pryč. Všechna krev mi sjela dolů tak rychle, že se mi zatočila hlava.
Sedli jsme si zpátky. Čtyři těla, my bez oblečení, boxerkama jsme si schovali rozkroky, vzduch byl nabitý elektřinou.
Další kolo. Dramatické. Pavel měl výborné karty, ale přestřelil blaf a prohrál.
„Kurva," zaklel a hodil karty na stůl. „Tohle jsem fakt nečekal."
„Tak co bude tvůj trest?" Jana se opřela o gauč, prsa volně, nohy zkřížené. Na rtech úsměv kočky, co právě chytila myš.
Prohlédla si ho pomalu, od hlavy dolů, a pak zase nahoru. Její pohled se zastavil tam, kde se to nedalo přehlédnout.
„Chci, abys to udělal pro nás. Vezmi si ho do ruky a ukaž nám, jak si ho honíš. Ale nesmíš se udělat!"
Ticho. Pavel zamrkal. Jirka se zakuckával vínem.
„Vážně?" zeptal se Pavel.
„Pravidla jsou pravidla." Pokrčila rameny s předstíranou nevinností. V očích jí ale plál oheň.
Pavel se postavil. Zaváhal. Poprvé, co jsem ho viděl zaváhat. Pak si ho chytil a začal pomalu pohybovat rukou. Předkožka se posouvala, odhalovala lesklý žalud. Sledoval jsem, jak nabírá na objemu, jak žíly vystupují pod napjatou kůží, jak celý pták narůstá do plné délky. Masivní, vztyčený a tmavý.
Zaregistroval jsem to tehdy poprvé, nebo si to poprvé přiznal. Ten zvláštní tah v podbřišku, který nepatřil žárlivosti. Podíval jsem se na Pavlovo tělo, na napjaté břicho, na svaly na předloktí, na rytmus jeho ruky. Na zlomek vteřiny jsem se nedokázal odtrhnout. Nebyl to obdiv, nebyla to závist. Bylo to něco bližšího ke zvědavosti. Rychle jsem sklopil oči ke kartám, ale koutkem oka jsem zahlédl Janu, jak se na mě dívá. Jen krátce. S výrazem, který jsem nedokázal přečíst.
Jana sledovala Pavla bez mrknutí. Prsa se jí zvedala s každým zrychleným nádechem. Bradavky trčely vpřed, tvrdé, vzrušené, ačkoliv se jí nikdo nedotýkal.
Pavel zrychlil. Dech se mu krátil, čelo se mu lesklo potem. „Kurva, to je těžký přestat…" zavrčel mezi zuby.
„Dost!" vykřikla a zasmála se, ten smích jí roztřásl celé tělo. „Dost, dost! Vidím, že seš na hraně. Hodný kluk."
Posadil se zpátky. Napjatý, pořád cukající.
Další kolo. Prohrála ona.
Zkřížila ruce před prsy a nadechla se. „Tentokrát to udělám jinak. Svléknu se, ale jen před tím, kdo má nejvíc žetonů."
Pavel vedl o patnáct.
„Tak to jsem já," usmál se s radostí.
„Pojď. Vedlejší pokoj. Na minutu." Vstala a šla ke dveřím ložnice. Boky se jí houpaly v kalhotkách. Bílo-modrá krajka na opálené kůži.
Odešli. Dveře se zavřely.
Seděl jsem s Jirkou. Nazí, polotvrdí, trapní. Víno pomáhalo, ale nedokázalo utlumit tu směs pocitů. Vzrušení, žárlivost, frustrace, zvědavost. Díval jsem se na zavřené dveře a představoval si, co se za nimi děje.
„Co myslíš, že tam dělají?" zeptal se Jirka po chvíli.
„Nevím." Tušil jsem co tam dělají, ale nechtěl jsem to vyslovit nahlas.
Minuty se táhly. Pak jsme slyšeli smích. Její, tlumený, jako by si přidržovala ruku před ústy a poté tiché a dávivé zvuky.
Jirka vstal. „Jdu se podívat."
Šel jsem za ním. Tlouklo mi srdce nervozitou.
Přikradli jsme se ke dveřím ložnice. Pootevřel jsem je na škvíru. Jen centimetr, právě dost na to, abych viděl.
Klečela nahá před Pavlem. Kalhotky ležely na podlaze vedle ní. Jednou rukou mu držela vztyčeného ptáka přitisknutého k břichu, druhou se opírala o jeho stehno. Hlava se jí pohybovala pomalu, rytmicky. Brala jeho varlata do úst, jedno pak druhé, jazykem kroužila, sliny se leskly na kůži. Zavřené oči, soustředěný výraz.
Pavel stál se zavřenýma očima, hlava zakloněná. „Ano, Jani… pokračuj…" Hlas měl chraptivý, vzdálený.
Díval jsem se a nemohl přestat. Vzrušení a žárlivost se ve mně přetahovaly jako dva psi o kost. Chtěl jsem být na Pavlově místě. Chtěl jsem její rty na sobě. Chtěl jsem, aby ta scéna skončila. Chtěl jsem, aby nikdy neskončila.
„Tak to by stačilo," řekla a zvedla se. Přejela si hřbetem ruky přes ústa. „Už vím, jak chutnáš."
Pavel stál pořád vzrušený, žalud lesklý od jejích slin. Zašeptala mu něco. Neslyšel jsem co, jen viděl, jak se usmívá, jak mu prstem přejede po hrudi. Rezignovaně povzdechl.
S Jirkou jsme se v panice rozběhli zpátky. Ve zmatku se naše péra na zlomek vteřiny dotkla. Tvrdá péra o sebe pleskla. Cukl jsem sebou. Jirka taky. Na moment jsme na sebe koukli, jen vteřinu, a v jeho očích jsem viděl stejný zmatek, jaký musel vidět v mých. Pak jsme dopadli na gauč a zakryli si rozkroky polštáři.
Vešla s kalhotkami v ruce, kterými se nedbalým gestem snažila zakrýt klín. Marně. Látka byla titěrná a její kundička vykukovala. Zahlédl jsem narůžovělou štěrbinu, pysky se leskly vlhkostí, krásně oholená. Pavel šel za ní, pořád tvrdý, pořád vztyčený, a evidentně mu to bylo jedno.
„Co jste tam dělali tak dlouho?" zeptal jsem se jízlivě. Hlas mi zněl ostřeji, než jsem zamýšlel.
„Nešly mi sundat kalhotky," odpověděla nevinně. „Tak mi Pavel musel pomoct. Jazykem a rukama. Byl hodně ochotný." Usmála se. Ten úsměv říkal: Vím, žes to viděl. A vím, co to s tebou dělá.
Posadila se na gauč. Nahá, sebevědomá, zářivá v měkkém světle svíček. Kolem ní tři nazí muži, napjatí jako struny.
„Myslím, že pokeru už mám dost," řekla a upila z vína. Kapka jí stekla po bradě na hrudník, zastavila se mezi prsy. „Ráda bych to posunula dál. Člověk má pět smyslů, zrak a hmat už jsme vyzkoušeli. Pojďme na chuť." Odmlčela se. „Ale aby to nebylo tak jednoduché… jeden smysl odebereme."
Vzala šátek z věšáku. Přišla ke mně. Cítil jsem její vůni: parfém, pot, vzrušení, víno, všechno najednou, omamné, závratné.
Zavázala mi oči a svět zčernal. Pak mi překryla šátkem i uši, který tlumil zvuky na vzdálené mumlání. Zbyla mi jen chuť, čich a hmat.
Po chvilce lehkého šramotu přišel její šepot, blízký, horký, přímo do ucha, tak blízko, že jsem cítil její rty.
„Kubíku… bude se ti TO moc líbit. Ale teď dělej, co chci."
Tlačila mě dolů. Klekl jsem. Kolena na koberci, ruce na kolenou, slepý a skoro hluchý.
„Otevři pusu. Vyplázni jazyk."
Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem ho slyšel i přes šátek na uších. Otevřel jsem ústa. Čekal jsem její kundičku, tu narůžovělou vlhkost, kterou jsem zahlédl před chvílí. Představoval jsem si její chuť.
Místo toho se mi do úst začalo tlačit něco jiného. Tvrdého. Teplého. Tepajícího.
Ztuhl jsem. Celým tělem, od čelisti dolů. Jazyk se mimoděk stáhl, sevřel jsem rty. Mozek se mi zasekl. A pak se zase rozjel, ale na jiných otáčkách, jako motor, který přeřadí do převodu, o kterém jste nevěděli, že existuje.
Měl jsem se zastavit. Vím to. Měl jsem sundat šátek, vstát, obléct se a odejít. To by udělal člověk, který má jasno v tom, kdo je. Jenže já v tu chvíli jasno neměl. Tma přede mnou nebyla jen tma od šátku. Byla to tma uvnitř, prostor, kam jsem se nikdy nepodíval, protože jsem se bál, co tam najdu.
Sáhl jsem na něj a sevřel ho. Hladký povrch a něco tvrdého uvnitř. Teplo, které nešlo zaměnit s ničím jiným. Jirkův penis...
Strach. Ten byl první. Ostrý, konkrétní: co kdyby sundal šátek a viděl mě? Co kdyby to řekl? Co by si mysleli? Hned za strachem přišel stud, ale jiný, než jsem čekal. Ne stud z toho, co dělám, ale stud z toho, že se mi třesou prsty vzrušením. Že mi srdce netepe zděšeně, ale dychtivě. Že ta část mě, které jsem se celý život vyhýbal, stojí teď v popředí a odmítá ustoupit.
A pak jsem slyšel její hlas, blízký a horký, těsně u ucha: „Vím, že se ti to líbí. Viděla jsem, jak ses díval na Pavla, když se honil. A teď máš ještě větší erekci než předtím."
Tak si toho všimla. Ten letmý pohled, ten zlomek vteřiny, kdy jsem se nedokázal odtrhnout od Pavlova těla. Přečetla mě dřív, než jsem přečetl sám sebe.
„Pokračuj. Jirka má taky zavázaný oči, myslí si, že to dělám já."
Přijal jsem to. Ne rozhodnutím, spíš rezignací na rozhodování. Jako když se přestanete bránit proudu vody a necháte se nést. Jazyk se dotkl žaludu, hladkého, horkého, s příchutí kůže a potu. Chuť, kterou jsem neznal a která mi okamžitě zaplavila celá ústa. Nebyla sladká, nebyla příjemná v klasickém slova smyslu. Byla syrová, skutečná a zakázaná. Právě proto omamná.
Pohyboval jsem rukou pomalu, nejistě. Olizoval jsem žalud a zkoušel najít rytmus, svůj vlastní, ne něčí cizí. Vzal jsem varlata do úst. Kulatá, těžká, pokrytá jemným chmýřím. Cítil jsem Jirkovo teplo na jazyku, drobné záškuby jeho svalů. Neviděl jsem ho. Jen jsem cítil, jak jeho boky začínají lehce přirážet vpřed, a slyšel vzdálené, tlumené zvuky přes šátek na uších. Někde hluboko ve mně se ozval hlas, který řekl: To jsi ty a poprvé kouříš péro.
Vzal jsem ho do pusy a zkusil si ho dát jak nejhlouběji do krku to šlo.
„Hmmmm! Jooo, pokračuj!" Jirkův hlas, zastřený, vzdálený, ale nezaměnitelný. Škubl boky vpřed.
Sundala mi šátek z očí. Světlo mě oslepilo.
Klečel jsem uprostřed místnosti. Vedle mě ona na kolenou, vlasy přes obličej, prsa se houpala s každým nádechem. Přede mnou stál Jirka, péro vztyčené, lesklé od mých slin, oči stále zavázané. Vedle něj Pavel, mohutný, napjatý, nateklý. Ona držela Pavlova ptáka jednou rukou, druhou mi hladila zátylek.
„Sleduj a opakuj po mně," zašeptala.
Sklonila hlavu a vzala Pavla do úst. Pomalu, od špičky, jazyk kroužil po žaludu, rty se posouvaly dolů po celé délce, centimetr po centimetru, kontrolovaně, s přivřenýma očima a tichým mručením.
Otočil jsem se k Jirkovi. Chytil jsem jeho péro, horké, pulsující, těžké v dlani. Vzal jsem ho do úst. Zasunul hlouběji. Cítil jsem teplo, tepání, slanou chuť kapičky co mu vytékala ze špičky. Přizpůsobil jsem rytmus jejímu.
Najednou jsem ucítil Jirkovu dlaň na svém rameni. Ne hrubou, ne odmítavou, spíš hledající. Prsty mi sklouzly k šíji a zůstaly tam, lehké a teplé. Neviděl na mě. Neviděl nic. Ale ta ruka říkala něco, co by nahlas nikdy neřekl.
Vedle mě Pavel zavrčel, hluboce a zvířecky, a jeho tělo se napjalo. Její oči se rozšířily, tváře se jí vyduly, ale nezastavila se. Držela ho v ústech, polykala, co mohla, a co nemohla, jí stékalo po bradě na prsa, bílé kapky na opálené kůži.
Přidal jsem tempo. Jirka se začal chvět, ale i tak neustále přiřážel vpřed. Kouřil jsem jak nejlépe to šlo, rytmicky mi vrážel péro hluboko do krku a já se ho snažil jazykem v puse olizovat.
Najednou jsem ucítil, jak mu v něm začíná cukat, chtěl jsem ho vyndat, ale nešlo to. Její ruka mi držela zátylek, pevně, ale ne bolestivě. „Polykej, Kubo," zašeptala. „Je to součást hry."
Cítil jsem, jak Jirkův pták v mých ústech mohutní, jak tepe rychleji. A pak mi první dávka naplnila ústa. Teplá, hustá, trpká. Polykal jsem. Další dávka. Stékala mi po bradě, kapala na hrudník. Cítil jsem chuť v celých ústech, v nose, v krku...
Když Jirka skončil a ustoupil, Jana se ke mně přitáhla. Vzala mou tvář do dlaní a políbila mě. Hluboko, mokře, vášnivě. Její jazyk se proplétal s mým. Celou dobu měla v puse Pavlovo sperma a když jsme se začali líbat, tak se smíchálo s tím Jirkovým. V ústech jsme sdíleli tu smíšenou chuť, slanou, kořeněnou, zakázanou.
Kousl jsem ji do rtu, zasténala a odtáhla se. Oči rozšířené, rty oteklé, prsa se jí zvedala jako po běhu. Na bradě se jí leskl zbytek bílé tekutiny.
Otřela si ústa a prohlásila „Teď je řada na mně, kdo mi jí vylíže jako první?"
Lehla si na gauč. Hlava na jedné straně, nohy na druhé, roztažené, kolena pokrčená. Nechala nás dívat se. Její pička byla vlhká, lesklá, pysky nabobtnalé vzrušením, poštěváček vystupoval. Sladká, pižmová, omamná vůně naplnila celou místnost.
Klekl jsem si mezi její stehna. Její kůže byla horká pod mými dlaněmi. Přejel jsem jazykem po vnitřní straně stehna, pomalu, od kolena nahoru, a ona se zachvěla. Její prsty mi zajely do vlasů.
„Kubo…" Nikdy předtím moje jméno neznělo takhle. Tiše, překvapeně, jako by ji to samotnou zaskočilo.
Olízl jsem ji. Poprvé. Chuť ostrá a sladká, jako zakázané ovoce. Jazyk našel poštěváček a ona se prohnula v zádech, stehna mi svěrala hlavu. Kroužil jsem, sál, laskal, a celou dobu jsem slyšel její zvuky, ty krátké, přerývané výdechy, které postupně přecházely v hlasitější sténání.
Pak mě nahradil Pavel. Pak Jirka. A pak zase já. Střídali jsme se, jazyky, prsty, rty, a ona se pod námi vlnila, vzpínala, svírala se. Její orgasmus přišel náhle, celým tělem. Stehna se jí zatřásla, záda prohnula do oblouku, zakřičela, ne jméno, jen zvuk, syrový, zvířecí, bez ostychu.
A pak se hodiny rozpustily. Čas ztratil hrany. Střídali jsme se v ní, pomalu, hluboko, podle jejích pokynů. Říkala kdo, říkala kdy, říkala jak. „Hlouběji." „Pomaleji." „Teď ty." Byla dirigentkou orchestru, který hrál jen pro ni. A my jsme hráli, ne protože jsme museli, ale protože jsme chtěli. Protože v tom obřím, chaotickém, nepravděpodobném okamžiku to dávalo smysl.
V jednu chvíli ležela na boku, Jirka za ní, já vedle. Dech mi pálil v hrudi, vlasy se jí lepily na čelo, z kuchyně kapala voda do dřezu. Tiše, pravidelně, jako metronom, který nikdo nezastavil. Svíčka na stolku dohořívala a celý pokoj voněl po sexu, po potu a po roztaveném vosku. Slyšel jsem její krátký, přidušený vzdech, cítil, jak mi nehty zarývá do předloktí.
Ale jeden moment z té noci si pamatuji ostře, jako vystřižený z filmu. Ležela pode mnou, byl jsem v ní až po koule. Podívala se mi do očí, ne na tělo, a na vteřinu zmizela ta režisérka, ta plánovačka, ta žena, která celou noc tahala za nitky. Zůstala jen Jana. Vypadala překvapeně, skoro vyděšeně, jako by ji moje blízkost zasáhla víc, než čekala. „Kubo," řekla potichu, jinak než předtím, bez příkazu a bez hry. Pak zavřela oči, přitáhla si mě blíž a schovala obličej do mého krku. Cítil jsem, jak se jí třesou ramena. Nevím, jestli to byl orgasmus, nebo něco jiného. Trvalo to jen pár vteřin. Pak se odtáhla, usmála se a řekla: „Tak, teď Pavel." A režisérka byla zpátky.
Ráno.
Ležel jsem na koberci v obýváku. Gauč byl příliš malý pro čtyři lidi, ale stejně na něm leželi Pavel s Janou, ona stočená do klubíčka s hlavou na jeho hrudi, vlasy rozlité po obou. Jirka spal na křesle, hlavu zvrácenou dozadu, ústa pootevřená. Slunce pronikalo skrze nedotažené žaluzie a kreslilo pruhy světla na nahá těla a rozházené oblečení.
Vstal jsem tiše. Oblékl se. V kuchyni jsem si dal sklenici vody a díval se z okna. Město se probouzelo. Dodávka dole parkovala, někdo venčil psa, odněkud voněla káva.
Co jsem cítil?
Všechno najednou. A nic konkrétního.
Vzrušení z noci, která překonala všechno, co jsem kdy zažil. Ale taky smutek: tichý, hlodavý, nezvaný. Protože uprostřed toho všeho, uprostřed těl a zvuků a chutí, jsem pořád věděl, že jsem pro ni jen hráč v její hře. Že ta kontrola, kterou celou noc udržovala, nebyla o nás. Byla o ní. O tom, jak si vzít zpátky moc, kterou jí někdo ukradl. Ex, co ji podváděl, ji naučil, že láska je zranitelnost. A ona se rozhodla, že zranitelná už nebude nikdy.
Až na ten jeden moment. Ten, kdy řekla moje jméno jinak.
Cítil jsem k ní něhu. I vztek. I obdiv.
A co Pavel? Díval jsem se na něj, jak spí s otevřenými ústy a rukou přehozenou přes její pas, a nemohl jsem ho nenávidět, i když jsem chtěl. Byl to pořád Pavel: hlasitý, bezprostřední, dravý. Neukradl mi nic. Vzal si jen to, co mu bylo nabídnuto.
A Jirka. Tichý Jirka, který celou noc neřekl víc než deset vět, ale jehož tělo řeklo všechno. Ten dotek na chodbě, kdy se nám srazila péra. Jeho ruka na mé šíji, když neviděl, komu patří. Co to bylo? Náhoda? Nebo záblesk něčeho, pro co ještě nemám slova?
Vypil jsem vodu. Postavil sklenici do dřezu.
Jana se pohnula ve spánku. Zamumlala něco nesrozumitelného. Vlasy jí padaly přes obličej. Vypadala křehce, mladě, bezbranně, jako někdo, kdo se celou noc snažil být silný a teď konečně mohl přestat.
Odešel jsem tiše, bez loučení.
Od té noci se naše setkání stala pravidelnějšími. Někdy ve čtyřech, někdy ve trojici, jednou, jen jednou, jen ona a já. Ale to je jiný příběh. Experimentovali jsme, zkoušeli hranice, posouvali se dál, než jsem si kdy dokázal představit. Zůstalo to zábavou. Nikdy z toho nebyl vztah. Nikdy z toho nebyla láska, aspoň ne ta, po které jsem toužil. Změnilo to všechno. A zároveň nic.
Pokud se vám povídka líbila, budu rád za komentář nebo jakoukoliv jinou podporu. Klidně piště do komentářů nápady o čem by další povídka měla být.
