Anna seděla v křesle a pomalu si začínala uvědomovat, že nervozita, se kterou přišla, téměř zmizela. Zůstalo po ní jen lehké napětí, které se v ní příjemně rozlévalo. Bylo to zvláštní – ještě před hodinou seděla doma a přemýšlela, jestli sem vůbec má jít. Teď měla pocit, jako by vstoupila do prostoru, kde se pravidla běžného světa trochu zpomalila. Marek stál opřený o stůl a pozoroval ji tím klidným, soustředěným pohledem, který ji už několikrát během večera donutil uvědomit si každý detail vlastního postoje.
„Tak co se ti teď honí hlavou?“ zeptal se nakonec.
Anna si povzdechla, ale usmívala se. „Upřímně? Snažím se přijít na to, jestli máš všechno tak promyšlené, nebo jen improvizuješ.“
Marek naklonil hlavu, jako by tu otázku chvíli zvažoval. „Možná trochu od obojího,“ odpověděl klidně. „Ale improvizace je zábavnější.“
Anna se opřela o opěradlo a založila si ruce na klíně. „Takže já jsem součást experimentu?“
„Ne,“ řekl Marek s lehkým úsměvem. „Ty jsi důvod, proč experiment vůbec stojí za to.“
Ta odpověď ji pobavila víc, než čekala. Už se necítila jako někdo, kdo musí být opatrný v každém slově. Naopak – začínala si uvědomovat, že právě to lehké škádlení je součástí hry.
Marek se odlepil od stolu a pomalu přešel blíž. Zastavil se vedle křesla, ale tentokrát si dřepnul tak, aby měli oči přibližně ve stejné výšce. Nebyl v tom žádný tlak, spíš záměrné zmenšení vzdálenosti, které mezi nimi vytvořilo soustředěný prostor.
„Víš, co je zajímavé?“ řekl.
Anna přivřela oči. „Mám pocit, že to říkáš pokaždé, když chceš někoho trochu rozhodit.“
Marek se tiše zasmál. „Možná.“
Chvíli ji pozoroval a pak pokračoval klidným hlasem: „Zajímavé je, jak rychle ses přestala bránit tomu, že tady vlastně hrajeme malou hru.“
Anna nad tím okamžik přemýšlela. „Možná proto, že ta hra není nepříjemná.“
„To by ani neměla být,“ odpověděl Marek. „Jinak by nedávala smysl.“
Na chvíli bylo ticho. V místnosti bylo slyšet jen slabé praskání knotů svíček a vzdálený zvuk projíždějícího auta. Anna si všimla, že Marek pořád sleduje její reakce – drobné pohyby, změny výrazu, způsob, jakým se nadechuje. Nebylo to nepříjemné. Spíš to působilo, jako by věnoval plnou pozornost každému okamžiku.
„Řekni mi něco,“ pokračoval po chvíli. „Když jsi sem šla, co jsi čekala?“
Anna se lehce zamračila, jak přemýšlela. „Asi jsem čekala víc… dramatu.“
„Dramatu?“
„Nevím,“ usmála se. „Možná jsem čekala, že budeš působit mnohem přísněji.“
Marek si opřel loket o opěradlo křesla a pousmál se. „A jsi zklamaná?“
Anna zavrtěla hlavou. „Ne. Jen mě to překvapilo.“
„Dobře,“ řekl Marek. „Protože přísnost je snadná. Napětí je mnohem zajímavější.“
Anna se na něj zadívala. V jeho hlase nebyla ani stopa snahy zapůsobit. Spíš klidná jistota člověka, který ví, že spěch by všechno pokazil.
„Takže ty jen tak čekáš, až se někdo chytí do té hry?“ zeptala se.
„Ne,“ odpověděl. „Já jen vytvářím prostor, kde se někdo může rozhodnout hrát.“
Anna se musela znovu usmát. Bylo zvláštní, jak jednoduchá věta dokázala přesně vystihnout to, co cítila. Nikdo ji k ničemu netlačil. A právě proto měla chuť zůstávat.
Marek se pomalu postavil a udělal pár kroků zpět, jako by chtěl znovu trochu zvětšit prostor mezi nimi. Chvíli ji sledoval a pak si založil ruce na hrudi.
„Víš, co mě na tobě baví?“ řekl.
Anna zvedla obočí. „To zní nebezpečně.“
„To, že jsi pořád trochu drzá.“
Anna se zasmála. „Možná jen nechci být příliš snadná.“
Marek přikývl, jako by to přesně čekal. „A to je dobře. Protože hra bez odporu by byla nuda.“
Na chvíli se oba odmlčeli. Anna cítila, jak se v ní znovu zvedá ten známý pocit očekávání. Nebylo to nepříjemné. Spíš jako když člověk ví, že právě začíná něco zajímavého.
Marek nakonec udělal krok blíž a podíval se na ni s lehkým náznakem úsměvu.
„Takže,“ řekl klidně, „myslím, že už víme jednu věc.“
Anna naklonila hlavu. „Jakou?“
Marek se na okamžik odmlčel, jako by chtěl napětí ještě o vteřinu protáhnout.
„Že nás oba baví tuhle hru hrát.“
