Zizi byla rozhodnutá, že dnes vstoupí do služby ke své Kněžně. Bylo to jiné než když za ní šla poprvé do kanceláře. Tehdy nevěděla skoro nic. Teď už tušila, co ji čeká, nebo si to alespoň představovala podle pravidel, která jí Sabina dopoledne poslala.
Sabina jí jinak vlastně nenapsala skoro nic. Jen chtěla, aby si nechala kalhotky, ve kterých si Smlouvu četla. To nejspíš znamenalo, že je bude chtít vidět. Snažila se na to nemyslet, ale zaschlé stopy vzrušení na látce, které ji škrábaly při každém kroku, jí to moc nedovolovaly. Měla pocit, že každý, koho potká, musí vidět a snad i cítit, jak je právě teď neklidná a rozrušená.
Kdyby aspoň směla masturbovat a ulevit tomu napětí jako minule. Ne. Kněžna moc dobře věděla, co s ní dělá. A proč. A právě proto to mělo smysl. Chci být v jejích rukou, pomyslela si. Chci být její.
Usmála se, když minula další šedivou maloměšťačku se sevřenými rty, která ji přísně přeměřila pohledem. Já patřím svojí Kněžně, víte paní?, pomyslela si s tichým uspokojením. A ona se mnou může dělat cokoli uzná za vhodné. A šla dál o něco vzpřímeněji.
Sabina přivítala Zizi ve svém domě a pozvala ji na večeři. Jedly spolu a Sabina si s ní povídala velmi uvolněně o všem možném – o práci, o lidech, o drobnostech dne. Jako by dnešní večer nebyl ničím zvláštní. Zizi s ní bylo dobře. Nervozita se postupně rozplývala a zůstával jen klid a zvláštní pocit správnosti. Sabina se usmívala a se zájmem ji sledovala.
Když dojedly, Sabina položila příbor na talíř.
„Četla sis Smlouvu, Zizi?“
Zizi narovnala záda.
„Ano, Kněžno.“
„Kolikrát?“
„Několikrát.“
„Takže víš, co podepisuješ.“
„Ano.“
Sabina ji chvíli pozorovala.
„Řekni mi to.“
Zizi sklopila oči.
„Zavazuju se Vám sloužit… pro Vaše pohodlí a uspokojení.“
„Dál.“
„Budu dělat, co mi poručíte. V sexu i mimo něj.“
Sabina mlčela.
„A?“
Zizi polkla.
„Nebudu mít nikoho jiného… pokud mi to nedovolíte.“
Sabina přikývla.
„A co já?“
„Vy můžete mít koho chcete, Kněžno.“
„A ty?“
Ticho se protáhlo.
„Budu Vaše.“
Sabina lehce zakroutila hlavou.
„To není odpověď.“
Zizi cítila, jak se jí zrychluje dech.
„Budu sloužit,“ řekla tiše. „Jak budete chtít.“
Sabina přikývla.
„Dobře.“
Pak se mírně předklonila.
„Je tam něco, čeho se bojíš?“
„Ano.“
„Čeho?“
„Že Vás zklamu.“
Sabina odpověděla klidně.
„Nezklameš mě tím, že něco neumíš. Zklamala bys mě jen tím, že bys nebyla opravdová.“
Zizi zvedla oči.
„Rozumíš?“
„Ano, Kněžno.“
„Já tě povedu. Ty budeš poslouchat. To stačí.“
Zizi přikývla.
„Chceš být moje?“
„Ano.“
„Proč?“
Ta otázka ji zaskočila. Chvíli mlčela.
„Protože… když jsem s Vámi, všechno dává smysl.“
Sabina se usmála.
„To je dobrý důvod.“
Zizi vydechla.
„Ano, Kněžno.“
Sabina přinesla tmavé desky. Z nich vytáhla dva listy silného ručního papíru s vytištěnou Smlouvou. Podepsala oba výtisky pomalu a pečlivě. Pak vstala, položila listy na zem vedle stolu a pero nechala vedle nich.
„Jsi na řadě, služko.“
To slovo projelo Zizi tělem jako teplo. Klekla si na zem a sklonila se nad papíry. Podepsala první list. Pak druhý. Když se narovnala, její srdce bilo tak silně, až měla pocit, že to musí být slyšet.
„Přines mi to.“
Zizi vzala oba listy a přišla po kolenou ke své Kněžně. Sabina je beze slova založila zpět do desek. Pak ukázala ke stěně na koženou cestovní tašku.
„Přines mi tu tašku, služko.“
„..po čtyřech.“
Zizi zaváhala jen na okamžik. Pak se otočila a vydala se ke stěně. Chvíli přemýšlela, jak tašku přenést, aniž by porušila příkaz. Nakonec ji uchopila za ucho mezi zuby a donesla ji zpět. Sabina ji sledovala s klidným, spokojeným výrazem.
První věc, kterou vytáhla, byl malý zvoneček. Zazvonila jím. Jemný kovový zvuk se rozlil místností.
„Když toto uslyšíš,“ řekla, „Kněžna si vyžaduje tvoji okamžitou přítomnost.“
„Rozumím.“
„Nahlas.“
„Ano, Kněžno.“
Pak vytáhla další věci.
„Tohle je tvůj pracovní oděv.“
„...teď si sundáš všechno, co máš na sobě. Složíš to tady na židli a převlékneš se.“
Zizi začala bez váhání. Kněžna neřekla, že smí vstát, a tak zůstala klečet. Měla pocit, že to Sabina zaznamenala a že ji to potěšilo. Postupně ze sebe sundala všechno oblečení a pečlivě je složila. Pak klečela nahá před svou Kněžnou. Sabina jí začala podávat jednotlivé části uniformy a Zizi si je hned oblékala.
Korzet.
Punčochy.
Boty.
Zástěru.
„Postav se, služko.“
Zizi vstala. Stála před Kněžnou a snažila se jednotlivé části urovnat, ale bylo zřejmé, že mnoho zakrývat nemají. Nahota odkrytých částí těla působila mnohem silněji, než kdyby byla úplně nahá. Sabina si ji chvíli prohlížela.
„Sluší ti to.“
„Děkuji, Kněžno.“
„To je zatím všechno.“
„..za chvíli čekám návštěvu.“
Zizi zadržela dech.
„Ty zatím uklidíš po večeři.“
Sabina už se mezitím dívala do telefonu. Jen lehkým gestem naznačila směr, kterým se má vydat za svými povinnostmi. Jako by služka byla jen součást vybavení domu.
Když se Zizi vrátila pro zbytek nádobí, Sabina seděla u stolu. Jednu nohu měla položenou na desce. Sukni vyhrnutou. Jednou rukou držela telefon. Druhou se nepřítomně dotýkala mezi stehny. Příchod služky ji nijak nevyrušil. Jako by služka nebyla člověk, před kterým je třeba něco skrývat. Jen věc.
Sabina ji gestem zavolala blíž.
„Otevři pusu.“
Zizi poslechla. Sabina jí zasunula do úst dva prsty.
„Cucej.“
Zizi poslušně plnila svůj úkol. Dívala se přitom na svou Kněžnu, která nerušeně sledovala obrazovku telefonu. Z reproduktoru se ozýval prosebný hlas.
„Prosím dovolte mi být Vaše subka, Kněžno…“
Slova přehlušovalo pravidelné plácání občas doplněné o bolestné heknutí. Sabina sledovala video se zjevným zalíbením. Pak vytáhla prsty ze služčiných úst. A bez zaváhání se jimi začala uspokojovat.
„Můžeš jít, služko.“
Zizi se vrátila ke své práci. Z místnosti za ní se začaly ozývat stále zřetelnější zvuky. Její Kněžna se u své činnosti rozhodně nesnažila být potichu. A Zizi uklízela nádobí s klidným pocitem, že všechno je přesně tak, jak má být.
