Večeře pod napětím:
Restaurace byla plná tichého hovoru a cinkání příborů, ale pro mě existovala jen ona. Seděla naproti mně, elegantní, v černých šatech, které jí dokonale seděly. Pili jsme víno a mluvili o běžných věcech, ale v mých očích mohla číst, že tohle není jen obyčejná večeře.
„Mám pro tebe malý úkol,“ zašeptal jsem, když se číšník vzdálil. „Chci, aby sis pod stolem sundala kalhotky. Nenápadně. A pak mi je podala.“
Viděl jsem, jak se jí vteřinově rozšířily zorničky. Chvíli se mi dívala do očí, pak sklopila zrak a já pod stolem ucítil pohyb jejích nohou. Po chvíli mi do dlaně vklouzla jemná krajka, stále ještě teplá od jejího těla. Schoval jsem si ji do kapsy saka a místo ní jí podal malý, sametově hladký předmět a složený papírek.
Na lístku stálo jen: „Zaveď si ho. Hned.“
Sledoval jsem její obličej, zatímco plnila můj rozkaz. Lehké kousnutí do rtu a nádech, který se jí zadrhl v hrdle, mi prozradily, že je na místě. Položil jsem na stůl dálkové ovládání a nechal ho tam jen tak ležet. Viděl jsem, jak na něj fascinovaně i s obavami hledí.
„Zatím ho nezapnu,“ řekl jsem klidně a vychutnal si sousto steaku. „Budeš s ním muset dojíst večeři a dojít se mnou až k autu. Jak a kdy ho spustím, je jen na mně. Chci, abys cítila každý krok, který uděláš.“
Cesta na chatu byla nekonečná. Seděla na sedadle spolujezdce, nohy pevně u sebe, a já občas jen letmo přejel prstem po tlačítku na ovladači, aniž bych ho stiskl. Ten psychický tlak byl silnější než samotné vibrace.
Když jsme konečně dorazili k chatě, hluboko v lesích, kde nás mohl slyšet jen vítr v korunách stromů, vypl jsem motor. V autě zavládlo absolutní ticho, přerušované jen jejím zrychleným dechem.
„Teď,“ řekl jsem a stiskl tlačítko na nejnižší stupeň.
Její tělo sebou slabě škublo a z hrdla se jí vydral tichý zvuk, něco mezi povzdechem a prosbou. Vyšel jsem z auta, obešel ho a galantně jí otevřel dveře. Pomohl jsem jí ven, přesně jako ten gentleman, kterého ve mně vždy viděla, ale v druhé ruce jsem svíral její rozkoš.
„Jdeme dovnitř,“ přikázal jsem a mírně zvýšil intenzitu. „A pamatuj, čím víc se budeš snažit potlačit ten třas v nohou, tím víc ho přidám.“
Vstoupili jsme do předsíně chaty, kde vonělo dřevo a staré časy. Zavřel jsem za námi dveře a zamkl. V tu chvíli jsem ovladač nastavil na maximum a sledoval, jak se jí podlomila kolena. Zachytil jsem ji, přitiskl ji zády ke dveřím a znovu jí zaklonil hlavu, abych jí viděl do očí, ve kterých se teď zrcadlila naprostá odevzdanost mé vůli.
