„Je 6:58. Máš dvě minuty na převlečení a rozcvičku. Pokud budeš na dráze o vteřinu později než já, přidám ti dvě série po sto výpadech s 10kg talířem nad hlavou. Jasný?“ Hlas trenérky Lenky zněl jako břitva zabalená do sametu. Stála u startovních bloků v černých kompreskách, sportovní podprsence a lehkém běžeckém tričku s odřezanými rukávy. Každý její pohyb vypadal, jako by ho někdo nacvičoval před zrcadlem – přesný a dráždivě sebejistý. Já jsem sebelítostivě cupital k lavičce, snažil se rychle natáhnout boty a zároveň si uvědomoval, že mi už teď tečou nervy z ramen dolů do břicha. „1:12… 1:11…“ odpočítávala si nahlas, aniž by na mě koukla. „Máš štěstí, že jsem dneska v dobré náladě.“
Když jsem se konečně dostavil, ukázala na hodinky. „Sedm jedna. Pozdě o 61 vteřin. To je za tebe jedna minuta a jedna vteřina navíc na každém intervalu. A teď mi řekni sám – jaký trest sis dneska zasloužil za průměrný výkon z minulého tréninku?“ Polkl jsem. Věděl jsem přesně, co chce slyšet. „Za… za to, že jsem včera na 10×400 m neměl ani jeden interval pod 92 vteřin… si zasloužím… deset kliků na každou ruku s výdrží dole tři vteřiny… a pak plank s nohama na lavičce.“ „Pěkně. A teď mi to ještě řekni tak, jako bys to myslel vážně.“ „Prosím, trenérko… trestej mě za to, že jsem byl pomalý a slabý. Chci tvrdší trest, protože jsem to neodmakal.“
Usmála se – ten úsměv, co vždycky znamenal, že se mi právě zvedla hladina adrenalinu o 300 %. „Dobře, subíku. Dneska budeme hrát hru ‚Průměrný vs. Podprůměrný‘. Každý interval máš jasně daný cílový čas. Pokud jsi průměrný – tedy v toleranci ±2 vteřiny – dostaneš ‚jen‘ mojí standardní sadu ponížení. Pokud jsi podprůměrný – víc než 2 vteřiny pomalejší – jdeš do kategorie ‚zklamání‘. A tam už tresty nejsou jen fyzické.“
První série: 6 × 800 m @ 3:38–3:42 První interval – 3:44. Podprůměr. „Škoda,“ řekla tiše a přistoupila blíž. „Svlékni tričko. Zůstaneš v něm přes hlavu jako kapuce, rukávy si zapneš za krk. Běhat budeš takhle další tři opakování. A pokaždé, když doběhneš, klekneš přede mě na jedno koleno a poděkuješ mi, že tě trestám.“
Druhý interval – 3:46. Podprůměr. „Teď si sundáš kompresky. Zůstaneš v trenýrkách a ponožkách. A budeš prosit nahlas, abych ti po tréninku dala dalších dvacet ran páskem přes zadek za každou vteřinu ztráty.“
Třetí interval – 3:39. Průměr. Přistoupila, prstem mi zvedla bradu. „Vidíš? Když se snažíš, dokážeš být aspoň průměrný. Za tohle dostaneš odměnu – smíš mi políbit nárt pravé boty. Jen jednou. A budeš děkovat.“ Cítil jsem, jak mi hoří obličej. Přesto jsem se sehnul a udělal to.
Čtvrtý interval – 3:49. Podprůměr. „Tohle už je skoro sabotáž,“ zašeptala mi do ucha, když jsem se ohýbal a lapal po dechu. „Za tohle si po tréninku sám poneseš můj batoh až ke mně domů. Nahý od pasu nahoru. A půjdeš dva metry za mnou jako hodný pejsek. Pokud tě někdo uvidí – usměješ se a řekneš ‚děkuji trenérce, že mě učí disciplíně‘.“
Poslední interval – 3:41. Průměr. Klekl jsem před ní, celý zpocený, s tričkem přes hlavu jako kapucí, bez kompresek, s nohama rozklepanýma. „Tak co, subíku?“ zeptala se a lehce mi přejela nehtem po hrudi. „Byl jsi dneska spíš průměrný, nebo spíš podprůměrný?“ „Spíš… podprůměrný, trenérko.“ „Správně. Takže po sprše půjdeš ke mně domů. Poneseš batoh. Pak si sám vybereš pět trestů z mého seznamu. A budeš prosit, abych je všechny provedla. Nahlas. Před zrcadlem. Aby sis viděl do očí, jak moc to myslíš vážně.“ Přikývl jsem. Neměl jsem sílu ani namítnout. „A teď mi ještě jednou řekni, proč tohle všechno chceš.“ Polkl jsem sliny a dechem skoro neslyšně zašeptal: „Protože mě to vzrušuje… když mě trestáte za to, že nejsem dost dobrý. A protože chci být lepší… pro Vás.“
Usmála se znovu – tentokrát opravdu nebezpečně. „To je můj hodný kluk. Tak pojď. Máš přesně osm minut na to, abys se dal dohromady. Potom startujeme trestní okruh.“ A odešla přede mnou – pomalu, vědomě, vědouc, že ji stejně budu následovat….
