Dnešek začal jako každý jiný. Ráno jsem šla do kanclu, chvíli se snažila něco dělat, ale většinu času jsem to spíš prokecala. Projížděla jsem Amatéry a vybírala si, kdo mi dneska zlepší den a kdo si ze mě bude chtít sundat kalhotky.
Prodírala jsem se záplavou úchylů a pisálků jako vždycky, než mi napsal jeden klient z dřívějška. Už nějakou dobu jsme se vídali a jako jeden z mála byl v pohodě – respektoval moje ceny a já toho ráda využívala. Bavilo mě sledovat, kam až je ochotný zajít. Každý zkouší posouvat moje hranice, ale on na to šel jinak. Pomalu, trpělivě… a hlavně bylo vidět, jak moc mě chce.
To mě na tom bavilo nejvíc. A taky mi to dávalo prostor diktovat podmínky.
Tentokrát napsal, že by mě chtěl konečně lízat. Rozesmálo mě to – mám jasně nastavené hranice a tohle je za nimi. Ale kde by byla zábava, kdybych to aspoň nezkusila přestřelit částkou.
„Ok, tak 10k zlato“
Čekala jsem, že začne couvat. Jenže nic takového nepřišlo.
„Dobře, tak na kdy se domluvíme.“
Zarazila jsem se. Tohle jsem nečekala. A přesně v tu chvíli se moje hranice začala pomalu drolit. Líbil se mi. Vzrušovalo mě, jak po mně touží. A někde vzadu v hlavě jsem začala přemýšlet, jaké by to bylo mít ho mezi nohama.
Kolegové mě pak přemluvili na svařák v kavárně za rohem. Přestože jsem byla autem a přes den normálně nepiju, šla jsem. A přesně tohle rozhodnutí dost přispělo k tomu, že jsem mu nakonec odepsala:
„Ok, ale musíš dojet ke mně do kanclu a mým autem mě odvézt ke mně domů.“
Jakou blbost jsem udělala, mi došlo až mnohem později.
Přijel. Sedli jsme do auta a jeli ke mně. Já byla klasicky ukecaná a vtipná, jako vždycky po pár sklenkách, takže atmosféra byla až podezřele uvolněná.
Když jsme přišli ke mně, zase jsem udělala tu svoji chybu – neřekla si dopředu o peníze. Přitom vím, že to je základ.
„No nic… tak si to užije, odejde a ty s tím nic neuděláš,“ proběhlo mi hlavou. Ale zároveň jsem si řekla, že aspoň budu vědět, že ho mám poslat do bloku… a když už, tak si z toho vezmu maximum.
Svlékla jsem se. On mi pomalu sundal kalhotky… a najednou byl přesně tam, kam normálně nikoho nepouštím.
Lehla jsem si a nechala ho, ať se na mě dívá. Ať si mě vychutná. Ať ochutná něco, co není samozřejmost.
Byla jsem přesvědčená, že to bude jako vždycky – chvíli se bude snažit, já se pokusím udělat… a nakonec to prostě zahraju.
Jenže tentokrát to bylo jiné.
Začal neuvěřitelně jemně. Pomalu. Špičkou jazyka se sotva dotýkal, jako by si mě chtěl nejdřív zapamatovat. Jeho dech jsem cítila na kůži a s každým pohybem mi tělem projíždělo něco, co jsem nečekala.
Nikam nespěchal. Nepřeskakoval. Vnímal každou reakci.
A já najednou přestala přemýšlet.
Neřešila jsem peníze. Neřešila jsem hranice. Neřešila jsem, co bude potom.
Jen to, jak mě pomalu rozkládá.
Každý dotek byl přesnější, jistější… jako by přesně věděl, co dělá. Jako by si to chtěl vychutnat stejně jako já.
A poprvé po hodně dlouhé době jsem neměla potřebu nic předstírat.
Protože to prostě přišlo samo.
A bylo to… až nebezpečně dobré.
