Večer na té akci byl jako vždycky basy duní, lidi se mačkají, někdo se směje příliš nahlas a já se proplétám davem joystickem v ruce. Elektrický vozík jede tiše, plynule, skoro jako bych plaval mezi lidmi. když hrají můj song DUB FX & WOODNOTE UP Občas přidám plyn, udělám rychlou otočku o 360° a lidi to baví. „Martine, ty jedeš jako borec!“ volá někdo. Další Martine dáme panáka ! Zvednu ruku, lehce se ušklíbnu a jedu dál. Standardní show. Standardní potlesk.
Aneta stála u baru, sklenka v ruce, sledovala mě už delší dobu. Znám ten pohled zvědavost, trocha drzosti a něco, co si ještě sama nepřiznala. Přišla ke mně, když se dav na chvíli uvolnil.
„Martine, ty jsi fakt borec,“ řekla s tím svým úsměvem, co mi vždycky lehce zrychlí tep. „Jak to všechno zvládáš?Organizace, času, asistenti, prace, akce… já bych se zbláznila.“
„Prostě žiju,“Člověk si zvykne,“ pokrčil jsem rameny. odpověděl jsem a lehce pohnul rukojetí, abych se posunul blíž k ní. „A taky nemám moc na výběr.“
Chvíli mlčela, pak se naklonila, aby přehlušila hudbu.
„Víš, co mě ale nejvíc sere? Že tě furt někdo plácá po rameni a říká, jak jsi inspirativní. A přitom…“ podívala se mi přímo do očí, „…ty jsi normální chlap. Jen s elektrickým vozíkem. A furt na tebe koukaj jako na nějakýho superhrdinu.“
Zasmál jsem se. Krátce. Trochu hořce.
„Superhrdina na baterky. To by byl hezký název.“
„Přesně!“ zasmála se i ona. Pak zvážněla. „A víš co? Jednou jsem slyšela, jak nějaká opilá holka říkala ‚Ten Martin je takovej borec, až bych si s ním…‘ a pak se začali chechtat, jako by to bylo sci-fi. A mě to naštvalo. Protože já vím, že ty nejsi jen ‚borec na vozíku‘. Ty jsi chlap.“
Podíval jsem se na ni. jeji kerky na rukou na zapesti jsou tak Cool Černá blůzka, co jí prsa tlačí nahoru velké, přirozeně trochu povadlé, krásně skutečné. A ten kulatý zadek v těch těsných džínách… ale teď na mě nekoukala na tělo. Koukala mi do očí.
„Aneto,“ řekl jsem tiše, „můžu být upřímný?“
„Vždycky.“
„Mám pořád chutě. Normální. Někdy i dost silný. Jenže… podívej se na mě. Nejsem rovný jako pravítko Nemůžu tě n zvednout na bar . Nemůžu tě odnest do postele. Nemůžu… spoustu věcí. A lidi to vidí a hned mají ten soucitný výraz. Tak radši mlčím.“
Posadila se na židli vedle mě, tak blízko, že jsem cítil teplo jejího těla a lehký parfém.
„A co bys chtěl, Martine? Kdyby nebylo těch ‚nemůžu‘?“
Zhltl jsem.
„Líbila by se mi dlouhá masáž zad. Ruce na kůži, tělo na tělo. A pak… aby ženská ležela vedle mě. Jen tak. Bez tlaku, že musím něco předvést. Abych si mohl… vyřešit to sám, když už to jinak nejde. A ona by tam prostě byla. Držela mě. Nebo mi jen položila hlavu na rameno. To by stačilo.“
Aneta se usmála ne drze, ale Tak nějak… něžně,
„Víš co? Tu masáž ti dlužím už dlouho. A jestli chceš… můžu ti pomoct i do postele. Ne jako asistentka. Jako holka, co tě má fakt ráda takovýho, jaký jsi s joystickem, s baterkama, se vším.“
Položila mi ruku na předloktí. Teplá. Pevná.
„Ale dneska už je pozdě,“ dodala. „Tak pojď. Odvezu tě domů. A zítra… zítra ti ukážu, že ten tvůj vozík není překážka. Je to jen další část tebe.“
Pohnul jsem joystickem, otočil se přesně o 180 stupňů, abych na ni viděl. Usmál jsem se.
„Varuju tě mám fakt hrozně fantazie.“
„To doufám,“ odpověděla a mrkla. „Jinak by to byla nuda.“
A jeli jsme ven já tiše na elektrickém vozíku, joystick v ruce, ona vedle mě.
Poprvé za dlouhou dobu mi nevadilo, že mě někdo vidí. Protože tentokrát viděla mě. Ne vozík. Ne borece. Jenom mě.
A to mi stačilo....
„Když to bylo jen jednou...“
