Bylo léto. Takové to, kdy asfalt voní horkem, večery jsou nekonečné a člověk má pocit, že když natáhne ruku, může si sáhnout na štěstí.
Stál jsem na nádraží v Ostravě a snažil se vypadat v klidu. Nešlo to.
„Hlavně nečum jak idiot,“ říkal jsem si v hlavě.
Pak přijel rychlík.
A s ním on.
Jan-Martin vystoupil, rozhlédl se… a když mě uviděl, usmál se tak nějak napůl nejistě, napůl šťastně. A já byl v háji.
„Ty jsi menší než na fotkách,“ byla jeho první věta.
„A ty víc nebezpečnej,“ odpověděl jsem.
Zasmáli jsme se. A bylo to pryč – ten trapný začátek, nervozita, všechno. Jako bychom se znali roky.
První večer byl nevinný. Nebo jsme si to aspoň nalhávali.
Seděli jsme, povídali si, smáli se blbostem. On měl takový ten klidný humor, kdy řekne úplnou kravinu s vážnou tváří a ty se rozsekáš smíchy o dvě vteřiny později.
„Já jsem jinak hodnej,“ řekl mi v jednu chvíli.
„Toho se bojím nejvíc,“ odpověděl jsem.
Podíval se na mě tím pohledem, co ti projede až někam do žaludku.
A bylo jasno, že ten večer nevinný neskončí.
Poprvé jsme se políbili úplně obyčejně.
Nebo aspoň začátek byl obyčejný.
Stáli jsme blízko u sebe, trochu moc blízko na kamarády. Mlčeli jsme. A pak jsem prostě udělal ten krok.
Byl to nejdřív jemný polibek. Opatrný.
Ale jen na vteřinu.
Pak se to zlomilo.
Najednou to bylo intenzivní, hladové, jako bychom doháněli něco, co jsme si dlužili. Smál se mezi tím, já taky, naráželi jsme do sebe jak dva nešikové… a zároveň jsme se od sebe nemohli odtrhnout.
„Počkej… já si ještě sundám boty, ať neumřu,“ vydechl mezi polibky.
„To by byla škoda, teprve začínáme,“ řekl jsem.
A začali jsme.
To první milování nebylo dokonalé.
Bylo lepší.
Bylo skutečné.
Trochu zmatené, trochu nešikovné, plné smíchu, doteků, hledání… ale přesně to ho dělalo tak silným. Každý dotek měl význam. Každé nadechnutí, každý pohled.
Občas jsme se zastavili jen proto, abychom se na sebe podívali a ujistili se, že se to fakt děje.
„Tohle je špatný,“ zašeptal.
„Proč?“
„Protože si na to zvyknu.“
A já tehdy jen zavřel oči a přitáhl si ho blíž.
Další dny byly jako jízda bez brzd.
Přes den jsme byli jak dvě děti – smáli jsme se, dělali blbosti, vymýšleli kraviny. V noci… jsme byli všechno ostatní.
Vzal jsem ho do klubu na moje 21. narozeniny. Tančili jsme, jak kdyby nás nikdo neviděl. On se snažil dělat vážného, ale stejně se vždycky rozesmál.
„Já neumím tancovat,“ tvrdil.
„To je vidět,“ rýpnul jsem si.
„Ale ty mě stejně chceš,“ mrknul.
A měl pravdu.
Fotili jsme se – rozmazaný, vysmátý, někdy úplně mimo. Později mi ty fotky poslal a pojmenoval je „ibuprofenové“.
„Proč?“ ptal jsem se.
„Protože až bude bolet život, tak si dám jednu fotku místo prášku.“
To mě tehdy pobavilo.
Dneska bych se u toho asi rozbrečel.
Poslední den byl tichý.
Jako by oba věděli, že něco končí, ale nikdo to nechtěl říct nahlas.
Na nádraží jsme se objali. Dlouho.
A pak… ta slza.
Malá. Rychlá. Skoro neviditelná.
Ale já ji viděl.
A v tu chvíli mi to došlo.
„Ty vole… já jsem v tom až po uši,“ proběhlo mi hlavou.
A vlastně mi to vůbec nevadilo.
Když jsem jel za ním do Blanenska, myslel jsem, že to bude pokračování.
Bylo.
Ale jen na chvíli.
Tam to bylo ještě krásnější. Klidnější. Intimnější. Chodili jsme za ruku, smáli se lidem, kteří koukali. Byli jsme spolu – opravdu spolu.
A pak ten večer.
Seděl u harmonium.
„Zahraju ti něco,“ řekl.
Začal hrát „Mám rád“.
A zpíval. Potichu. Jen pro mě.
Seděl jsem tam, díval se na něj… a měl pocit, že kdyby teď svět skončil, byl bych v pohodě.
Protože jsem měl všechno.
A pak nádraží.
Zase.
Ale tentokrát bez smíchu.
„Nemá to cenu,“ řekl.
„Ta dálka… to nepůjde.“
Tentokrát jsem žádnou vtipnou odpověď neměl.
Jen ticho.
Cestu zpátky do Ostravy jsem probrečel.
Bez studu. Bez kontroly.
Jen já, vlak… a vzpomínky.
Na jeho smích.
Na jeho ruce.
Na to první milování, které nebylo dokonalé… ale bylo naše.
A na „ibuprofenové“ fotky, které najednou přestaly fungovat.
Protože některé bolesti… se prostě nevyléčí.
