Kapitola 2: Vlakem za mnou
Týden utekl zvláštně pomalu.
Zprávy už nebyly jen o „jak ses vyspal“, ale o „chybíš mi“. A čím víc jsme si psali, tím víc bylo jasné, že to první setkání nebyla náhoda.
„Přijedu za tebou,“ napsal jednoho večera Kája.
A já se přistihl, že se usmívám do telefonu jak idiot.
Na nádraží jsem byl dřív. Samozřejmě.
Vlak přijel se známým skřípěním a lidé se začali hrnout ven. A pak jsem ho uviděl — tentokrát jistějšího, ale pořád to byl ten můj zajda. Mikina, batoh, trochu rozcuchané vlasy… a ty oči, co si mě našly okamžitě.
Ani jsme nic neřekli.
Jen jsme se objali.
„Ahoj,“ zašeptal mi do krku.
„Ahoj,“ odpověděl jsem a nechtěl ho pustit.
Cesta ke mně byla plná smíchu. Takového toho uvolněného, kdy už víš, že si rozumíte. Občas jsme se dotkli, občas se na sebe jen podívali — a v těch pohledech bylo víc než ve slovech.
„Takže… dneska žádný keř?“ zeptal se mne.
„Neboj. Mám lepší místo.“
„V to doufám.“
A pokračovali jsme cestou.
Jakmile se za námi zavřely dveře bytu, svět venku přestal existovat.
Chvíli jsme tam jen stáli. Sundávali bundy pomaleji, než bylo nutné. Jako bychom si ten moment chtěli natáhnout.
„Tak jsem tady,“ řekl tiše.
„Já vím.“
Přitáhl jsem si ho k sobě a políbil ho.
Tentokrát už bez ostychu.
Polibky byly hlubší, jistější… a pořád stejně nebezpečně mokré.
„Ty ses nezlepšil,“ zasmál jsem se mezi nimi.
„A ty si pořád stěžuješ,“ oplatil mi a schválně mě políbil ještě víc.
Smál jsem se, ale už jsem ho nepustil.
Postupně jsme se přesunuli dál — doteky, co dřív váhaly, teď klouzaly přirozeněji. Objevování, které už nebylo jen zvědavé, ale i odvážnější.
Kája byl pořád trochu nervózní. Bylo to na něm vidět.
„Je to… v pohodě?“ zeptal jsem se tiše.
Podíval se mi do očí. „S tebou jo.“
To mi stačilo.
Později jsme skončili v koupelně.
Teplá voda, pára a dva kluci, co se na sebe smáli jako malí kluci, ale dotýkali se jako někdo, kdo už ví, co chce. Bylo v tom něco zvláštně nevinného i hříšného zároveň.
Kapky vody po jeho kůži, jeho smích, když jsem ho lehce postříkal, a pak ten moment, kdy se uklidnil… a jen se o mě opřel.
„Tohle jsem nikdy nezažil,“ zašeptal.
„Já taky ne takhle.“
Večer se nesl ve zvláštním rytmu.
Chvíli smích.
Chvíli ticho.
Chvíli jen pohledy, které říkaly všechno.
A pak zase blízkost.
Objevování chutí, doteků, reakcí. Někdy opatrně, někdy s překvapivou vášní. Bylo to hravé, místy trochu nešikovné… ale o to víc skutečné.
Kája občas překvapeně vydechl, jindy se zasmál, jindy mě jen pevně chytil, jako by se bál, že to zmizí.
Byli jsme oba dva tak tvrdí , nadržení. Bylo se na co koukat. V mé posteli ležel nádherný kluk, který ještě nikdy nezažil pravou chlapskou lásku. A já mu plnil všechny jeho sny.
Začalo to celkem nevinně, hra se šlehačkou. Nejdrive jsem mu jí nastříkal na hruď, kterou jsem hned slízal, po tom jsem mu jí nastříkal na jeho krásný klacek. Když jsem mu tu šlehačku slízával ze žaludu, cítím jak se v jeho klacku začalo škubat. A já to nevydržel, dostal jsem na něj chuť, s kombinací šlehačky jsem spolikal i jeho dávku, které bylo opravdu hodně.
Zeptal jsem se jej co ted, a on se na mne usmál otočil se ke mne zády, roztáhl své půlky, a řekl ještě tady. Toto jsem zvládl bez šlehačky a pěkně jsem si jazykem připravil jeho díru na zásun. Bylo to nádherné, jen on a já a tento krásný moment. Ze začátku jsem byl jemný, ale on na mne hekl ,, přidej" a tak jsem mu ukázal jak se milují 2 chlapy, asi 2 minuty jsem jel jako zajíc. Prostě rychlost, a mlaskání. Zeptal jsem se jej kde to chce. On že do sebe. A tak se také stalo, naplnil jsem jej svou mrdkou.
Když jsme pak leželi vedle sebe, unavení a spokojení, bylo ticho jiné než na začátku.
Klidné.
„Takže… lepší než keř?“ zeptal jsem se potichu.
Otočil se ke mně, usmál se tím svým roztomilým úsměvem a lehce mě políbil.
„O hodně.“
Doprovodil jsem jej na poslední vlak, políbili jsme se,a on odjel. Já byl šťastný jak malý kluk, když pod stromečkem najde angličaka.
A já věděl, že tohle už není jen o náhodném setkání.
