Pavel si své přízvisko „Italský hřebec“ zasloužil plnou mírou i přesto, že jediné, co na něm bylo italské, byla jeho láska ke špagetám a kapučínu.
Vysoký, štíhlý, ohnivý, s jiskrou v oku, v pohybech i držení těla, a o jeho výbušnosti výmluvně svědčila frekvence a výše trestů v naší pralesní fotbalové lize. A ať už to byl dar či prokletí, ono „hřebec“ bylo odvozeno i od výbavičky, kterou mu Pán Bůh nadělil. Chodil s ní s pomyslně rozevřeným poklopcem a oním orgánem často výlučně myslel, takže to zkoušel na cokoliv jen trochu připomínající ženu, mnohdy uspěl a pověsti o jeho potenci, výdrži a kvalitě nasazení se již dávno přesunuly do roviny prostých faktů.
Partnerky, z nichž drtivou většinu měl v zásadě na jednu noc střídal častěji než ponožky a jak on sám rád neustále prohlašoval poté, co mu další žena z nepřetržitého proudu dala kopačky, většinou spojené s tím, že se zakoukal jinde, stále ještě hledal tu pravou. Jeho bouřlivé rozchody byly u nás na vesnici zdrojem zábavy, které nemohly ani náznakem konkurovat spojené produkce televizních kanálů a programů kin. Byli jsme si všichni poměrně jisti, že ani zbytek fotbalové jedenáctky nedostal dohromady za život tolik facek, co Pavel.
O svém nejnovějším objevu básnil silou neztenčenou, zanícený jako vždy.
„Kurňa, hoši, to je baba. Blondýna, kočka, potřebuje to snad pořád, je k neutahání a nejraději je nahá! Bude se vám líbit!“ burácel nad půllitrem v hospodě, v očích vpravdě šílený lesk.
Podobná prohlášení už zde sice byla, nicméně tentokrát dodával jeho slovům váhu zřetelně zchvácený výraz, který projektovalo jeho tělo a velmi nezvykle neenergický výkon, kterým se prezentoval v odpoledním zápase, kdy dokonce „zapomněl“ protestovat proti žluté kartě, která na něj navíc byla oproti zvyklostem spíše neoprávněně udělená namísto přimhouření obou očí a dočasnému výpadku znalosti pravidel, kterou se zběžně vyznačovali sudí, když hodnotili nějakou jeho kosu hraničící s pokusem o vraždu v usilovné snaze obhájit si pouze žlutou kartu.
Přesto se ukázalo, že na první setkání s Marcelou jsme byli unisono hrubě nepřipraveni. Na naši omluvu se by se ale mělo uvést, že na oslavě těchto narozenin, byť kulatých, jsme Paola, jak si s chutí říkal v reakci na to, že jsme ho nazývali Italským hřebcem, oprávněně neočekávali, neboť vzájemná antipatie s jeho sestřenicí byla dobře známá.
Když nakráčel s na rámě zavěšenou blondýnou do branky do zahrady, procházející Venca se hrubě pocintal pivem, když nedokázal i přes pravidelný dlouholetý poctivý trénink přenést jantarovou tekutinu bezpečně do svého žaludku. Zakuckal se, jak kdyby mu do frňáku vlétla moucha a vyprskl zpěněný mok jak před sebe, kde se naštěstí nacházel jen zelený pažit, tak v hojné míře na nyní již nikoliv sněhobílou košili.
I díky tomuto entrée se veškerá pozornost záhy soustředili na nejnovější příchozí. Paolo zářil jako sluníčko až se to bilo s jeho křiklavou havanskou košilí, kterou jsme na něm ještě nikdy neviděli a naplno si užíval pozornosti, která byla soustředěna na jeho múzu. Nebylo divu.
Vždy jsem považoval za obdivuhodný jakýkoliv plynulý a elegantní pohyb v situaci, kdy podpatky procházející dámy byly podstatné. Na těchto jehlách se ale beze vší pochyb jednalo o naprostý zázrak, který s ohledem na nezpevněný povrch většiny zahrady musel brzy nevyhnutelně skončit fiaskem. Putování očí od rudých střevíčků vzhůru pak odhalilo krásně vymodelované kotníky, opálené nožky jako strunky, sukni sotva do horní části stehen upnutou kolem boků tak těsně, že vypadala minimálně o dvě čísla menší, vyzývavé boky, šperk v pupíku, pletený bílý top na ramínka, a nakonec roztomilý kukuč pod kšticí hustých blond vlasů načesaných nahoru ve kterém všichni čerti s Luciferem v čele sváděli urputný boj o to, kdo ještě více strhne zábavu. I kdyby měla výrazný mejkap, kterého byla překvapivě prosta, takže v protikladu se svojí vizáží sexuální mašiny naopak působila jako prosté, pohodové děvče, které se nerado přehnaně strojí, stejně by to nezměnilo fakt, že byla ihned středem pozornosti.
Tím motivem byla nezpochybnitelná skutečnost pozorovatelná už zdálky, že si zapomněla pod pletený topík vzít jistý dost podstatný kus oděvu. Kromě faktu, že její útlý hrudníček byl osazen nádherně tvarovanými, pevnými, kulatými trojkami nás tak naprosto bez zábran, nenuceně a s patřičnou hrdostí ráda informovala nejen o tom, že Paolova prohlášení, že k vodě a opalovat se jedině nahá nebudou jen jeho zbožným přáním, ale že má ňadra zakončená drobnými dvorci, ze kterých se sytě rudé bradavky neodbytně draly ven skrz oka v úpletu.
Zaskřípaní zubů, kterými dala svoji nelibost nad nově příchozí najevo naše hostitelka muselo být slyšet snad až za kopcem ve vedlejší vesnici a upřímně jsme v kolektivu zadoufali, že hromy a blesky ve tvářích dámského osazení nespustí brzy bouři opravdickou, přírodní. Bylo nezapomenutelné sledovat, jak jedna přeje druhé naprosto nedotčena vražednou odezvou, kterou se ta druhá naprosto marně snažila skrýt. Tereza, pohaněná oslavenkyně, ostatně oproti svému protějšku ve svých tuctových, nenápaditých, konzervativních šatech inspirujících se svým stylem kdesi v minulém století, kdy odhalit na dámě byť jen kousíček kůže bylo považováno za herezi, působila jako schovanka velmi přísného jezuitského řádu. A přitom by to byla jinak tak pěkná, šmrncovní ženská, kdyby se o to snažila. Takhle jsme jí to ale pro její uštěpačnou povahu většinou se honosící výrazem každého, kdo žvýká šťovík, všichni víceméně přáli. Přesto nám naše partnerky pochopitelně nemohly jen tak odpustit, že naše pozornost byla v následujících minutách často upřena velmi konkrétním směrem, což se nám s až pozoruhodným neúspěchem nedařilo skrývat, a tak jsme všichni byli okopáni více než po kterémkoliv vypjatém derby, a i žebra dostala šťouchanci lokty pořádně zabrat. Rozhodně bychom ale neměnili.
Paolo si to neskutečně užíval. Těšila ho jak zkažená nálada jeho sestřenice, tak nepokrytá zášť nejen jí, ale i spousty dalších dívek a žen, z nichž mnohé přitom byly vyhlášené běhny, a tetelil se blahem i nad zájmem, který Marcele věnovala mužská část ansámblu, přičemž se dmul pýchou i tehdy, když se někdo – většinou nějaký nezadaný jedinec – odvážil s naprosto přirozeně se chovající dívkou nepokrytě flirtovat ignorujíce fakt, že v případě Paolovy nevraživosti by nejspíš dnešní slavnost opouštěl na nosítkách do přistavené sanitky.
Jeho až nezdravé veselí bylo nejspíše umocněné i faktem, že jsem zdaleka nebyl jediný, kdo brzy začal usilovně přemýšlet o tom, zda si Marcela kromě podprsenky nezapomněla doma náhodou i asi ještě podstatnější odznak cudnosti. Pro její uvolněnou přirozenost bylo totiž zřetelně neodpovídající, jak si hlídala, jak si zrovna sedne, a sem tam si pravidelně narovnávala slisovanou látku sukně a uhlazovala si ji směrem dolů. Byť tak děla naprosto bez uzardění, paniky, či jiných projevů nebezpečí. My ostatní, zejména pánové, jsme ji tak o to více stíhali pohledem, jestli jí náhodu přece jen někde něco neuklouzne a my se tak budeme moci dobrat pravdy a pro Paola to bylo zdrojem neutuchající zábavy.
Došlo pak k vpravdě historickému momentu, kdy jsem seděl bok po boku s již uschlým Vencou a dalším naším parťákem ze zálohy, Páťou, v družném hovoru ani nevíme o čem na hrazení studni a využívaje toho, že naše drahé polovičky zrovna kdesi v domě nejspíše dštily síru na Marcelinu adresu, jsem se odvážili toho ji zaujatě sledovat v družném hovoru s jednou z mála přítomných dívek, které se s ní nebály otevřeně přátelsky bavit, jsouce nezadanou a s podobnou averzí vůči Tereze, jakou se honosila většina z nás.
Marcela, vědoma si naší pozornosti, přestože to na sobě nedávala nijak znát, se uprostřed hovoru nenápadně rozhlédla kolem, popatřila s úsměvem na Paola usazeného nedaleko za stolem a bohorovně přijímajícího komplimenty pochlebovačů, načež po nás rychle blýskla pokoutným pohledem, doslova nás umrazila mrknutím a ďábelským úsměvem, aby se pak změnila z dámy sedící s kolínky pěkně vodorovně vedle sebe stranou od těla na uvolněnou osůbku s mírně pootevřenými stehny mířícími k nám, lehce v křesílku sesunutou.
Základní instinkt, hadra.
Byla od nás nějakých 8, 10 metrů a bylo tak dobré osvětlení, že jsme mohli společně a nerozdílně okamžitě zapochybovat o tom, zda se skutečně jedná o přírodní blondýnu. Její chloupky upravené do podoby drobného trojúhelníku rozšiřujícího se na vrcholu a mířícího šípem k ohanbí se nedaly přehlédnout a byli bychom ochotni jednotně přísahat, že vlhko v jejím klínu a jeho okolí nebylo pouhým výplodem naší fantazie, stejně jako pouze přirozeným důsledkem horka jarního dne.
Jitka, sedící po Marcelině boku, neomylně správně odečetla, jaké drama se před ní rozehrálo, a to v ní probudilo prakticky nekontrolovatelný smích i přes ruku položenou před rty. To byla svým způsobem spása, protože nás to dokázala probudit z ustrnutí, oklepat se, otřít si pot z čela, vydechnout, vstát a rozprchnout se v uzardění do stran pokusit se nenápadně zbavit se přetlaku v přední části kalhot a riflí. Venca pro změnu řešil pivo rozlité na koleně, jak se mu v nedbalkách stačil katastrofálně naklonit téměř plný půllitr.
Marcela, spokojena sama se sebou odplula jak majestátní vlajková loď k Paolovi, který za stolem připomínal cara a bylo jen otázkou blízké budoucnosti, kdy mu konečně odletí aspoň jeden knoflíček od jeho havanské košile dík nepřirozeně nafouknutému hrudníku.
Scéna se brzy proměnila a já se zase ocitl ve správný čas na správném místě. Či naopak. Přeberte si to sami.
Tentokrát jsem diskutoval s Luďkem o našich šancích na udržení se, které překvapivě nebyly malé, když se výraz Paola, blaženě rozkydlého za stolem, začal měnit z povzneseného Pána všehomíru na pozorný, rychle rudnoucí panický atak zřetelně signalizující, že něco není v pořádku. Rychlý odečet prozradil, že Marcela po jeho boku zaujatě poslouchá s jednou rukou pod bradou, co jí plamenně líčí Jitka, vyskytující se nyní naproti nim u stolu, který jinak byl víceméně prázdný stejně jako okolní prostor, jak se všichni, jak na nějaký neviditelný signál, nedávno sebrali a šli se zchladit do prostor domu, doplnit tekutiny či je naopak odpustit. Podrobnější pohled pak prozradil, že zatímco Paolo má ruce nyní sevřené v pěst již nikoliv uvolněně položené na desce stolu, Marcelina levačka se nachází kdesi pod jeho hranou směrem k Paolovu klínu, kam to neměla daleko, jak byla namáčknutá na jeho paži. Nezdálo se sice, že by jen nečinně neodpočívala, Paolův výraz ale hovořil o opaku.
Paolova snaha zoufale zachovat dekorum samozřejmě nemohla Jitce uniknout, takže ta aniž by přerušila tok svého proslovu, zřetelně ubrala na jeho plamennosti a místo toho zaměřila svou pozornost na studium změn tváře a vzezření muže před sebou jak při nějakém klinickém pokusu. Marcela naproti tomu dala Paolovi pokoušejícímu se nenásilně naznačit, jak rád by rychle změnil tok dravého proudu, který ho unášel v nečekané vyústění jeho předchozího blahobytu, jednoznačně najevo, že od něj naopak očekává naprostou, plně oddanou kooperaci, a využivše smíchu v replice na nějakou podařenou pointu Jitčina líčení zručně velmi nenápadně provedla pod stolem pár rychlých pohybů. Bylo to sice nemožné, ale fakt jsem zřetelně slyšet zvuk stahovaného zdrhovadla. To, že Paolo velmi rád chodí naostro, přitom byla velmi dobře známá věc.
Jitka nelenila a bleskově navázala novým příběhem, který přestože byl adresovaný Marcele, přednášela s pohledem koncentrovaně upřeným na Paola. Ten vypadal jak v předsmrtné křeči, pracně dýchal, byl orosený potem, nervózně sebou ošíval a snaha o uvolněný výraz ve tváři fatálně selhávala. Já byl pro změnu opět jako kámen, a přestože jsem byl cele ponořen do toho divadla, nemohl jsem zároveň nepokrytě neobdivovat Luďka, jak absolutně míjel, kam je směřována moje pozornost a rozhazující rukama plácal cosi, o čem jsem neměl sebemenšího tucha.
V době, kdy si Paolo zoufale kousal spodní ret, drásal si nehty dlaně a ve snaze oddálit nevyhnutelné zuřivě mrkal, se Marcela znovu rozhlédla pátravě kolem a pak, aniž by změnila výraz, uvolnila si ruku podpírající bradu, aby pak s ní přejela po stole, čímž dostala na zem připravenou vidličku.
„Jsem to ale nešika“, prohodila zřetelně směrem k Jitce a jala se sápat pod stůl.
Paolo nelenil. Vystartoval od stolu jako kdyby ho na nože brali a bez bázně a hany si co nejrychleji bez snahy o sebemenší eleganci zapínal poklopec a snažil se co nejrychleji přetavit do přijatelné podoby. Doprovázelo ho Jitčino obdivné zahvízdnutí. Luděk, kterého nečekaný prudký pohyb nedaleko od něj dokázal vyrušit ze zaujetí, vůbec netušil, o co právě přišel.
Pohled, který se mi dostal od Marcely, když se její hlava zase vrátila nad stůl, jsem absolutně nebyl schopen rozklíčovat krom toho, že byl veskrze pozitivní a veselý a zklamání dala najevo toliko neurčitým pokrčením ramen, z čehož všeho se Jitka mohla složit smíchy.
Vím ale bezpečně, že jí Paolo dokázal případné zklamání vynahradit dříve, než se odebrali domů. Nějakou dobu totiž po nich nebylo ani vidu ani slechu a když se pak vynořili zpoza stodoly, pohybovala se Marcela jednoznačně chůzí ženy, která právě byla vydatně ošukána, přičemž dávala neomylně najevo, jak moc byla s výkonem svého drahého spokojena, a ten by nenaparoval více, ani kdyby se právě stal Fotbalistou století.
Devět měsíců pak ostatně prokázalo, jak mohutně tehdy nejspíše zaskóroval a jejich děti byly opravdovým požehnáním.
Marcela i přes jejich zjevné zaneprázdnění zjevně nějak zvládla Paola informovat o tom, jak pozorným jsem byl divákem její snahy pod stolem, takže ten mi později v povznesené náladě dříve, než nás opustili pokoutně prozradil nejen to, ale také skutečnost, že měl a mohl být lépe připraven.
„Příště již nevyměknu a nechám jí to dohrát až do konce! Fakt jsem nevěřil, že do toho půjde, když jsem jí to předem odsouhlasil, abychom to Tereze dneska pořádně zpestřili! Ona by mě tam normálně fakt vykouřila až do konce!“, prohlásil totiž částečně furiansky, částečně s nepokrytým obdivem, a také i se značným nádechem trvalé nedůvěry. Pro mě to bylo zbytečně informativní, takže jsem byl rád, že se okamžitě zase odkolíbal dál.
Byl jsem pak také docela rád, že pokud k tomu opravdu někdy došlo, nestal jsem se toho svědkem.
