Kapitola 3: Léto, kukuřice a rozvrzané kolo
Viděli jsme se pak častokrát.
A mělo to skoro vždycky stejný scénář.
Dveře se zavřely.
Krátké „ahoj“.
Dlouhý polibek, který všechno ostatní přehlušil.
Sprcha, kde voda tekla, ale my ji sotva vnímali. Koupel, kde jsme se víc smáli a dotýkali, než odpočívali. Vaření, které končilo tím, že jsme stáli u linky, jídlo zapomenuté… a my příliš zabraní do sebe.
Mazlení.
Blízkost.
Teplo.
A někdy noc, kdy jsme usnuli vedle sebe a ráno se probudili tak přirozeně, jako by to tak bylo vždycky.
Bylo to jednoduché.
A přesně tak, jak to mělo být.
Pak přišlo léto.
„Jedeme s bráchou k babičce na jižní Moravu,“ napsal mi Kája.
Chvíli nic.
A pak: „Přijedeš za mnou?“
Usmál jsem se dřív, než jsem odpověděl.
Jakmile jsem vystoupil z vlaku, uviděl jsem ho.
Čekal na mě na nádraží.
Opřený o sloup, batoh na jednom rameni, lehce nervózní pohyb nohou — přesně ten jeho styl. Ale jakmile mě zahlédl, všechno z něj spadlo.
Ten úsměv.
„Ty vole, fakt jsi přijel,“ zasmál se a vykročil ke mně.
„Ne, jen moje lepší verze,“ rýpnul jsem si.
Strčil do mě ramenem… ale tentokrát u toho zůstal blíž. A pak mě objal.
Na chvíli déle, než bylo nutné.
A já ho neodtáhl.
Morava byla jiná.
Vzduch byl teplejší, pomalejší. Všechno působilo klidněji — jen my dva jsme v sobě měli ten známý neklid.
„Pojď,“ řekl a vytáhl staré kolo.
Podíval jsem se na něj.
Pak na kolo.
„To myslíš vážně?“
„Úplně.“
Jízda byla katastrofa.
Kolo vrzalo, poskakovalo a já měl pocit, že každou chvíli skončím v příkopu. Kája jel vedle mě a smál se tak, že sotva držel rovnováhu.
„Drž to!“ křikl jsem.
„Já jo! To kolo ne!“ smál se.
„Jestli spadnu—“
„Tak tě chytnu!“
„Tomu nevěřím!“
A stejně jsem jel dál.
Na štěstí jsme dojeli k Baráku v celku.
Po obědě jsme se šli projít k rybníku.
Rybník nás přivítal tichem.
Lehli jsme si do trávy, slunce hřálo a svět najednou zpomalil. Chvíli jsme jen koukali nahoru, vedle sebe, bez slov.
Pak se naše ruce potkaly.
A zůstaly.
Doteky už nebyly nejisté. Byly známé… ale pořád vzrušující. Každý pohyb v sobě měl něco navíc. Něco, co tam na začátku nebylo.
„Tady je to lepší než v keři,“ zašeptal.
„Tohle je upgrade,“ pousmál jsem se.
„Hej!“
Ten hlas nás vytrhl z našeho světa.
Nějaký chlap stál opodál a tvářil se, jako bychom mu právě zkazili celý den.
Podívali jsme se na sebe.
A bez jediného slova jsme vyrazili pryč.
Kukuřice nás schovala.
Vysoké stonky kolem nás šustily, svět venku zmizel a my zůstali stát uprostřed, zadýchaní, rozesmátí… a trochu přistižení sami sebou.
„Já… jsem alergik,“ vydechl Kája mezi smíchem.
„Teď to říkáš?“ rozesmál jsem se.
Kýchnul.
A pak znovu.
A pak se na mě podíval — tím pohledem, co všechno změnil.
Přitáhl jsem si ho blíž.
Pomalu.
Bez spěchu.
Jako by ten prostor mezi námi měl svoji váhu, kterou jsme nechtěli narušit prudce.
Jeho ruce se tentokrát nezastavily. Objaly mě jistěji, pevněji. Opřel se o mě a na chvíli jen zavřel oči.
„Tady jsme jen my,“ zašeptal.
Mazlení v kukuřici bylo jiné.
Klidnější… a přitom silnější.
Každý dotek se zpomalil. Každý pohyb měl význam. Nebyla v tom žádná potřeba někam spěchat — jen zůstat v tom okamžiku.
Kája občas lehce zadržel dech, občas se pousmál, jindy mě jen chytil pevněji, jako by si chtěl být jistý, že tohle je skutečné.
Otočil jsem si jej zadeckečkem k sobě, sundal jsem mu kraťasy a pomalu jsem si začal s ním hrát, honil jsem mu, a přitom mi pěkně ztvrdl . Jemně jsem se k němu přitiskl, a svého draka jsem mu strčil do jeho zadečku. Jaká to byla nádhera, jak krásně sténal, mezi tím kejchnul, a zase sténal, vzdychal. Já jej šukal jak o život a on se udělal. Znáte to, anální orgasmus. Já byl v něm a citím jak jeho svěrač mého draka vcucává a objímá silněji a silněji. Až se do něj udělám.
„Ty jsi…“ začal.
„Co?“ usmál jsem se.
Zavrtěl hlavou. „Nic.“
Ale jeho oči řekly všechno.
Večer byl tichý.
Pokoj ponořený do šera, jeho brácha už spal, pravidelný dech v pozadí. My leželi vedle sebe, blíž než kdy předtím — ale zároveň opatrnější.
To napětí bylo jiné než jindy.
Tišší.
Intenzivnější.
Kája se ke mně otočil.
„Spíš?“ zašeptal.
„Ne.“
Chvíli jen ticho.
Pak jeho ruka pomalu našla tu moji.
To, co následovalo, bylo pomalé.
Opatrné.
Plné zadržovaného smíchu i dechu, protože vedle nás spal někdo, kdo nesměl nic tušit. Každý pohyb byl tlumený, každý náznak měl dvojnásobnou sílu.
Bylo to zvláštní — ta kombinace blízkosti, napětí a ticha.
A přitom…
možná právě proto to bylo tak silné.
Ráno přišlo nenápadně.
Slunce prosvítalo do pokoje a všechno působilo klidně, skoro nevinně.
Podíval jsem se na Káju.
Usmál se.
Otočil mne k sobě zády, sundal mi mé spací boxerky, a bez milosti do mne strčil své nadržený péro. Já se s děšením na něj otočím a zašeptám, ,,co blbneš? Honza spí hned na proti v posteli."
Kája na to jen s usměškem odpovídá,, spí..."
Teď ti vrátím tu kukuřici.
A už byl ve mne, šukal mne jako králík v králikárně. A já chtěl sténat, a řvát slastí ale nemohl jsem. Chtěl jsem si tuto chvíli užít, a nechtěl jsem vzbudit jeho bratra. Tak jsem mlčel a jen se slastně usmíval. Až jsem ucítil jak jeho mrdka plní můj zadeček. Bylo to neskutečně vzrušující, že nás jeho bratr nachytá.
A já věděl, že tenhle víkend nebyl jen o tom, co jsme dělali.
Byl to kouzelný víkend na který se nezapomíná
