Kapitola 4: Klub, čísla a klobáska z Teletubbies
Když se Kája vrátil od babičky, vydrželi jsme si psát sotva pár dní.
Pak to přišlo.
„Přijedu za tebou,“ napsal.
Usmál jsem se do telefonu.
„A večer pojedeme do Ostravy.“ řekl jsem.
„Kam?“ odpověděl skoro hned.
Chvíli jsem ho nechal čekat.
„Do našeho podniku.“
Sešli jsme se na nádraží.
Jakmile vystoupil z vlaku, šel rovnou ke mně. Žádné rozhlížení, žádná nejistota jako na začátku. Jen ten jeho úsměv… a pak ruce kolem mě.
Polibek přišel automaticky.
Krátký.
Ale plný všeho, co jsme nestihli říct.
A nějak byl jiný než na začátku, byl už profík.
Ptám se jej na férovku ,, Ty jsi u babičky trénoval?"
A on s úšklebkem odpověděl " to si piš, prijel za mnou jeden týpek z Ostravska, a nebylo to jen líbání "
,,Kačko!" Zčervenal jsem
„Tak kam mě to tedy bereš?“ zeptal se, když jsme se od sebe odtáhli.
„Nech se překvapit.“
Ve vlaku do Ostravy jsme seděli těsně vedle sebe.
Kolena se dotýkala, ruce taky. Kája si s tou mojí pohrával, jako by to bylo úplně samozřejmé.
„Tak povídej,“ rýpnul si. „Co je to za podnik?“
„Řekněme… že tam zapadneš víc, než si myslíš.“
Podíval se na mě, chvíli mlčel — a pak mu to došlo.
„Počkej… jako fakt?“
Jen jsem se usmál.
Zasmál se a zavrtěl hlavou. „Ty seš blázen.“
Naklonil se blíž.
„A líbí se mi to.“
Klub v Ostravě žil.
Hudba duněla, světla blikala a vzduch byl těžký od lidí, smíchu a očekávání. Vzal jsem ho dovnitř a postupně ho seznamoval s kamarády.
„Tohle je Kája.“
Zpočátku byl klidnější, ale tentokrát ne nejistý — spíš si všechno nasával. A čím víc ubíhal čas, tím víc se uvolňoval.
A taky víc držel u mě.
Ruka kolem pasu.
Krátké polibky mezi řečí.
Někdy i úplně bez důvodu.
„Ty si nedáš pokoj,“ zasmál jsem se.
„Nechci,“ zašeptal mi do ucha.
Na jednou uslyší píseň O-Zone- Dragostea Din Tei a říká ,,pojď zatancujeme si" co my tedy zbylo, tak jsem šel. Co bych pro ty jeho čokoládové oči neudělal. Bylo to fakt super, pěkně jsme si to tam užili.
Ke stolu si přisedl Petr.
Nenápadný, tichý, takový ten kluk, co je „v pohodě“, ale vlastně o něm nic moc nevíš. Kája si s ním začal po chvílí povídat — nic zvláštního, normální konverzace.
Pak ale přišla ta chvíle.
„Hele, napiš mi,“ řekl Petr.
A Kája si s ním vyměnil číslo.
Viděl jsem to.
Usmál jsem se.
Ale někde uvnitř to lehce zaskřípalo.
Večer se rozjel naplno.
Hudba nás pohltila, alkohol uvolnil všechno, co ještě drželo zpátky. Kája mě chytil za tričko a přitáhl si mě blíž.
Polibek byl tentokrát jiný.
Delší.
Naléhavější.
Hlubší.
„Půjdeme?“ zašeptal.
Podíval jsem se na něj — a bylo jasné, že ten večer ještě neskončil.
Vlak zpátky byl skoro prázdný.
Seděl na mě víc, než bylo nutné. Hlava opřená o rameno, ruka v mojí… a občas ten nenápadný pohyb, který mi připomněl, jak moc je ještě „v náladě“.
„Nemáš klid, co?“ usmál jsem se.
„Ne, když jsi vedle mě.“
Domů jsme dorazili někdy kolem čtyř ráno.
Ticho. Klid. Jen my dva.
Zapnul jsem televizi — spíš ze zvyku.
A tam běželi Teletubbies.
Chvíli jsme na to koukali.
Pak jsme se oba rozesmáli.
„Tohle je osud,“ vydechl Kája.
„Klobáska Zuzka,“ přečetl jsem nahlas.
Podívali jsme se na sebe.
A ten smích se pomalu změnil.
„Tak co… máš taky nějakou tu klobásku?“ rýpnul jsem si tiše.
Kája se pousmál. Tentokrát ale neodpověděl hned. Jen se ke mně přisunul blíž, jeho pohled ztěžkl.
„Možná,“ zašeptal.
Přitáhl jsem si ho.
„Já bych ji asi chtěl ochutnat,“ odpověděl jsem klidně.
Polibky byly pomalé, mé ústa se přesouvají níž a níž až objevila jeho klobasku. Kouknu dolů potom zvednu k němu hlavu a povídam,, ta je ale šťavnatá, a tolik sýru"
,,Debile "odpoví se smíchem.
A já tedy pokračoval. Svým jazykem jsem mu projížděl po koho růžovém žaludu, cítím jeho šťávu jak se mi teče na jazyk. Beru si jej do úst.
A jedu jako o život, abych ho nasál celého. Bylo to delší než předtím. Ale já si to užíval.
Kája si mně tiskl, jeho dech se měnil, zrychloval. Občas se mezi tím lehce zasmál — ale ten smích se postupně ztrácel a nahrazovala ho soustředěnost na každý dotek.
„Ty mě jednou zničíš,“ vydechl.
„To bych si nedovolil,“ usmál jsem se.
Ale nepřestával jsem.
Pokračoval jsem stále, v ústech jsem měl jeho klobásku. Která už už chtěla explodovat.
Hravé narážky na „klobásku“ se pomalu změnily v něco mnohem skutečnějšího.
Blízkost se prohloubila.
Doteky zpomalily.
A všechno kolem přestalo existovat.
Bylo v tom napětí, chuť objevovat… i ten zvláštní druh důvěry, kdy se člověk úplně přestane hlídat.
Kája zavřel oči a jen se nadechl, jako by si ten moment chtěl uložit.
A pak mě k sobě přitáhl ještě blíž.
A mé ústa se naplnila jeho šťávou. Byl tak sladký, a já mu chtěl po tom dát polibek, ale on odmítl, že nechce ochutnat nejakou zuzku, ale mne.
A tak i on zacal jazykem dráždit mou uzdičku. Potom si vzal do úst obě mé koule. A přitom jeho prsty navštěvovali mou sťěrbinku. A já měl hodně velký orgasmus, vyletěl to ze mne jako gayzir, a na jednou mi povidá ,, příště mne upozorni, abych to neměll v oku " Já zažertoval ,, a já sem myslel l, že už jsem ti dávno padl do oka, a teď to máš potvrzené"
A ten výbuch smíchu, byl opravdu neuhasitelný. A dlouho do noci jsme se pochytávali.
Noc se rozplynula.
V rytmu dechu.
Ticha.
A těch našich občasných smíchů, které to celé držely lehké.
Když jsme pak leželi vedle sebe, televize pořád tiše běžela.
Kája se ke mně přitulil.
„Tak co… chutnala?“ zašeptal s úsměvem.
Podíval jsem se na něj.
„Řekl bych, že překvapila,“ odpověděl jsem.
Zasmál se tiše.
A zavřel oči.
Ale někde vzadu…
zůstalo jedno malé pnutí.
Milování bylo s Kajou neskutečné.
A v hlavě jméno Petr, má tato noc s ním něco společného? Dozvíte se v příštím dílu.
