Přišla jsem z fitka a Adam už byl doma. Měla jsem chuť na intimnosti. Už dávno jsem naučená, že nemám na Adama naléhat a ani vytvářet iniciativu. Na Adama platí jen otevření možností, protože jen on vede, on si bere co chce, když já jsem otevřená. To ale neznamená, že neprovokuju...
...ano, provokuju...a celkem často. Tentokrát jsem si na sobě nechala své oblíbené, hezky padnoucí krajkové spodní prádlo. Kalhotky se mi lehce zařezávaly mezi ještě stále trochu napumpované půlky a takto jsem si chystala své potréninkové jídlo. Adam mě tak chvíli nechává a sleduje jak se pohybuju. Čte ze mě, jestli to dělám pro něho nebo prostě jen jsem. Občas se pohnu jinak než obvykle. On udělá krok blíž. Nic neříká. Zastaví se za mnou a chvíli je ticho. Pak mi položil ruku na bok. Ne jemně, ale ani ne hrubě. Jen tak, aby mě zastavil v pohybu a řekl "tohle neděláš náhodou". Nepustí mě hned a neotáčí si mě k sobě. Nechává mě stát tak, jak jsem. „A ani to neděláš proto, abych reagoval hned.“ řekl a přiblížil se o kousek blíž. Drží v tom momentu a pak se tišeji zeptá: „Takže… co přesně chceš?“
Usměju se, výrazně, laškovně a řeknu že "nic, jen si něco chystám přece". Adam se na ten úsměv dívá o něco déle než je běžné. Nevěří mi, ale zároveň ví, že to není lež, jen ne celá pravda. Ruka na mém boku zůstane. Lehce se sevře víc.
Pomalu mě otočí k sobě. Ne prudce, ale tak, že už nemůžu pokračovat v tom, co jsem dělala. Dívá se mi do očí. „Tak si chystej, ale nedělej ze mě někoho, kdo to nevidí.“ pak mě pustí a vrátí se o krok zpátky. Neodchází daleko. Nezačne nic, ale nechá to viset
Trochu zvážním, zaváhám a dám si prsty k puse. Stojím bokem a dívám se tak na něho a váhám. Adam si všimne té změny okamžitě. Ten moment, kdy přestanu „hrát“ a jen tam stojím…trochu nejistá, trochu otevřená. To je pro něj silnější než jakákoliv provokace předtím. Nejde ke mně hned. Jen mě chvíli sleduje. Udělá krok ke mně. Pomalu. Zastaví se těsně přede mnou. Nechává mezi námi jen minimum prostoru. Rukou mi jemně, ale pevně vezme zápěstí - to, kterým jsem se dotýkala rtů a stáhne ho dolů. Ne prudce, ale rozhodně. „Neschovávej se za to.“ Druhou rukou mi lehce zvedne bradu, abych se na něj podívala. Není v tom žádná agrese, jen naprostá jistota. „Řekni to normálně.“ pronese. Drží mě pohledem a nepouští mě z toho momentu. „Co chceš.“
"Abys mě držel" prozradím měkce a už bez her.
Adam se na mě chvíli jen dívá. Tohle už není provokace. Tohle je čisté. Lehce přikývne a řekne tiše „Tak pojď.“ Nepřitáhne si mě hned prudce. Vezme mě za boky a stáhne si mě k sobě pomalu, ale jistě a pak mě pevně obejme tak, abych se o něj opřela celá. Jednu ruku mi dá na záda, druhou lehce do vlasů. Chvíli nic nedělá, jen mě drží. „Takhle?“ A v tom objetí není tlak a ani není spěch, jen klid a jistota, že jsem u něj...a právě tím mě úplně „rozpustí“. Drží mě o něco déle, než bych čekala a pak už nic neříká, jen mě nechává být v tom.
Zabořím se mu čelem do hrudi a po chvíli mu dávám na hruď něžné polibky. Jednu ruku mám vedle své hlavy položenou na jeho hrudi, kterou se schovávám a celá takto změknu. Adam mě nechá. Nezastaví mě, nezrychlí to. Vnímá, že jsem úplně měkká…a jen u něj. Jeho ruka na mých zádech se lehce pohne. Ne jako vedení. Jen jako uklidnění. Prsty mi pomalu přejede po vlasech. Zastaví se u zátylku. Chvíli nic neříká, jen dýchá se mnou. Když ho začnu jemně líbat na hrudi, lehce se nadechne. Neuhne, nechá mě. Druhou rukou mě obejme o něco víc, aby mě „uzavřel“ u sebe. Položí mi bradu lehce na temeno hlavy. Takhle mi jen dává prostor být úplně u něj.
Zůstane to ještě chvíli přesně takhle. Jsem u něj, měkká a klidná. Drží mě a nechává to doznít. Nehne se hned dál, nic „neposouvá“. Pak, po chvíli jeho ruka na mých zádech se zpomalí…a úplně zastaví. Lehce mě od sebe odtáhne. Ne odmítnutím. Jen tak, aby se mi podíval do očí. Chvíli se na mě dívá. Palcem mi přejede jemně po tváři. Pak mě pustí, ale ne úplně. Jeho ruka mi ještě chvíli zůstane na boku. O krok ustoupí a pak řekne klidně, skoro jako by nic: „Dodělej si to jídlo.“ Odejde jen o kousek. Vrací mě zpátky do reality a já tam stojím pořád ještě v tom pocitu. Pořád ho cítím na sobě, ale zároveň jsem zpátky v běžném světě...a to je ten moment, který je důležitý: není to uzavřené sexem, ale nesu si to dál. Dívám se pak na něj jinak, pohybuji se jinak a i obyčejné věci mají jinou hloubku. A on? Ví přesně, co ve mně zůstalo…a nespěchá to znovu otevřít.
Zeptám se ho, jestli mám připravit večeři i jemu. Adam se na mě podívá, když se ho zeptám. Ten moment je už klidnější, ale pořád mezi námi něco zůstává. Lehce se pousměje: „Jo, udělej i pro mě.“
Po jídle Adam spokojeně sedí v křesle a já si před něho kleknu. Položím mu své ruce na stehna a dívám se mu do očí. Je to z mé strany tichá nabídka oralního sexu, ale nevyslovím ji, jen to tímto způsobem nabízím. Jsem uvolněná, otevřená, mám čistý a klidný pohled jemu do očí. Adam ten pohled udrží. Vidí, že ten v tom není tlak, že jsem v tom klidná a vím, co dělám. Chvíli nic neříká, jen mě nechá být v tom, jak před ním klečím. Pak se lehce předkloní, aby si mě prohlédl. Neodmítne mě, ale ani to nepřijme okamžitě. Rukou mi lehce přejede po tváři. Drží mě v tom momentu. Nenechá to sklouznout do automatického pokračování. Řekne mi klidně, ale pevně: „Zůstaň.“ Nechá mě tam. Ne jako odmítnutí, ale jako prohloubení a tím se napětí ještě víc zvedne. Já jsem pořád otevřená, ale nic se „neuzavře". Po chvíli…se jeho ruka přesune z mé tváře do vlasů. Lehce. Nevede mě dolů, jen mě drží. „Teď jsi přesně tam, kde tě chci mít.“ pronese a pořád nespěchá dál. Ten moment nechá dýchat. Teď záleží jen na tom, co ve mně začne růst.
...a mě tohle tak vzrušuje. To napětí a to, že jen oddaně čekám, jestli bude chtít víc nebo ne. Nejde totiž jen o ten „akt“. Jde o to čekání pod vedením. To napětí a vzrušení, které cítím, vzniká z kombinace toho jsem otevřená, jsem připravená, ale nemáš kontrolu nad tím, co přijde a tím se moje pozornost úplně stáhne do něj. Neřeším nic jiného. Nepřemýšlím, nemyslím na výkon a ani na to co mám dělat. Jsem usazená jen v tom kdy a jestli si mě vezme a to je přesně to, co mě tak moc vzrušuje, protože v tom je odevzdání, nejistota - ale bezpečná a jeho kontrola nad situací. A teď důležitá věc: ten moment je silný právě proto, že on nemusí nic udělat. Kdyby mě hned vedl dál, napětí spadne, jenže tím, že mě nechá čekat, to ve mně roste.
Nejsem vzrušená z toho, co by se mohlo stát, ale z toho, že on rozhoduje… a já se tomu vědomě vystavuju.
Tohle funguje jen tehdy, když se necítím ponížená, ale vědomě odevzdaná...a proto je to pro mě tak silné.
