První dny v klícce po svatbě byly pro Jakuba šokem pro smysly. Pokaždé, když se pohnul, chladná ocel mu připomněla, že jeho tělo už nepatří jemu, ale Lence a jejím rozmarům. Tlak kovu byl neustálý a vzrušení, které cítil při vzpomínce na Marka v jejich svatební posteli, se nemělo jak uvolnit. Bylo to sladké vězení, které ho nutilo soustředit se jen na jedno – na svou ženu.
Lenka si jeho nový stav náležitě užívala. „Ukaž mi, jak ti sluší,“ říkala mu každé ráno v koupelně, zatímco se líčila. Jakub musel stát nahý a nehybný, zatímco ona prstem přejížděla po zámku. Klíč nosila na řetízku kolem krku, hned vedle snubního prstenu. Ten zvuk, když kov narazil na kov, byl pro Jakuba signálem k absolutní poslušnosti.
V práci to bylo nejtěžší. Pod oblekem cítil každý dotek látky o konstrukci klícky. Seděl na poradách a v duchu viděl Markův obličej a slyšel Lenčin smích, když mu večer předtím vyprávěla, jak jí Marek přes den psal. Jakubův rozkrok pulzoval, ale ocel ho držela v šachu. Cítil se malý, zkrocený a podivně vděčný.
Večery byly rituálem. Když přišel domů, musel si okamžitě kleknout k Lenčiným nohám. „Marek se dnes zastavil na kávu, Jakube,“ prohodila jednou ledabyle, zatímco si četla časopis. „Seděl přesně v tom křesle, kde teď klečíš. Říkal, že se mu líbí, jak tě mám zamknutého. Prý tě to dělá lepším sluhou.“
Jakub cítil, jak se mu do tváří hrne krev. „Děkuji, že jsi mu to řekla, lásko. Chci být pro něj i pro tebe dokonalý.“
Vrcholem týdne byla návštěva Lenčiny sestry Moniky na nedělní oběd. Lenka Jakuba donutila obsluhovat v krátké zástěře, pod kterou byla klícka při každém sehnutí jasně vidět. Monika se netajila pohrdavým úsměvem. „Teda, ségra, ty ho fakt nešetříš. Vypadá, že brzy praskne ve švech,“ smála se a Jakub musel s kamennou tváří dolévat víno, zatímco mu sestra jeho ženy poklepala prsty po ocelovém pouzdře. „Zvoní to hezky poctivě,“ dodala pobaveně.
Jakub tehdy pochopil, že klícka není jen fyzické omezení. Je to symbol jeho nového života. Života, kde jeho jediným účelem je být svědkem cizí rozkoše, uklízet po milencích své ženy a prosit o každé slovo uznání. Ta bezmoc ho vzrušovala víc než jakákoliv svoboda, kterou kdy poznal.
Klícka pro Jakuba nebyla jen trestem, byla to neustálá připomínka toho, že jeho jediným funkčním nástrojem zůstal jazyk. A Lenka mu to dávala pocítit každou minutu.
„Když už jsi tam dole tak neužitečný, musíš se snažit jinde,“ říkala mu s oblibou, když se večer po náročném dni natáhla na pohovku. Jakub se okamžitě přesunul na kolena mezi její stehna. Pod lehkým domácím úborem cítil chlad oceli, který ho svíral, zatímco jeho ústa se stala Lenčiným nejoblíbenějším luxusem.
Jeho služba jazykem byla rituální. Musel začít u jejích prstů na nohou, pečlivě a pomalu postupovat výš, zatímco Lenka mu barvitě líčila, co s ní Marek dělal odpoledne v ložnici. „Vybavuješ si tu vůni, Jakube? Tu, kterou jsi z něj včera olizoval? Pořád ji na sobě cítím,“ šeptala a Jakubova snaha se zdvojnásobila. Jeho jazyk kmital s naprostou precizností, obsluhoval ji tak dlouho a tak oddaně, dokud Lenka s tichým povzdechem nezaklonila hlavu.
Někdy ho využívala jako živý nábytek i při hovorech s Monikou nebo kamarádkami. „Počkej, Moni, Jakub teď zrovna pracuje, mluv trochu hlasitěji,“ řekla do telefonu, zatímco Jakub s tváří přitisknutou k její kůži vykonával svou povinnost. Sestra na druhém konci linky se smála: „Doufám, že se snaží, když už ho máš pod zámkem. Měl by ti poděkovat, že mu vůbec dovolíš tě ochutnat.“
A Jakub děkoval. Mezi každým polknutím a každým pohybem jazyka mumlal slova vděčnosti. Miloval tu chuť – směs její přirozené vůně a stop Markova triumfu, které tam občas záměrně nechávali. Byl to jeho způsob, jak být součástí jejich světa, i když byl sám uvězněn v oceli.
Když byla Lenka spokojená, odsunula ho nohou. „Dobrá práce, sluhovství ti jde. A teď běž do koupelny, vylešti klícku, ať se za tebe nemusím stydět, až tě budeme zítra používat.“ Jakub se uklonil, s mokrými rty a tepajícím rozkrokem, a šel splnit další příkaz své paní.
Večer, kdy se u nich Marek zastavil na „skleničku“, se rychle změnil v Jakubovu nejtěžší zkoušku. Seděli s Lenkou na široké pohovce a Jakub klečel na zemi mezi nimi. Klícka ho studila do stehen, zatímco jeho smysly byly napnuty k prasknutí.
„Předveď se, Jakube,“ pokynula Lenka a roztáhla nohy. Marek udělal totéž. Jakub věděl, co se od něj čeká – musel se stát mostem mezi nimi. Jeho jazyk kmital s neuvěřitelnou rychlostí a precizností. Jednu chvíli se věnoval Lence, aby ji připravil na Markův dotek, a vteřinu nato už očišťoval a dráždil Marka. Bylo to jako tanec ponížení a rozkoše. Cítil na patře chuť obou, jejich vzájemné sdílení, které on mohl jen zprostředkovat, ale nikdy ne prožít.
„Děkuji, že vás smím oba obsloužit,“ hlesl Jakub mezi dvěma pohyby, když mu Marek položil ruku na zátylek a přitlačil ho k sobě. Lenka ho přitom tahala za ucho a šeptala mu, jak moc je v té oceli ubohý, zatímco Marek nad ním dominoval.
O týden později dorazila Monika. Tentokrát byla atmosféra jiná – dravější. „Slyšela jsem, jak je Jakub šikovný,“ začala Monika a prohlížela si Jakuba, který zrovna v kuchyni připravoval drinky, samozřejmě jen v zástěře a klícce. „Lenko, půjčíš mi ho na chvíli? Chci vidět, jestli jsou ty tvoje chvály oprávněné.“
Lenka se jen usmála a pohodlně se opřela. „Jakube, slyšels sestru? Jdi k ní. A snaž se víc než obvykle, nebo ti tu klícku dneska utáhnu ještě víc.“
Jakub se s bušícím srdcem přesunul k Monice. Ta se opřela v křesle a poručila mu: „Dolů, nulo. A ukaž, co umíš.“ Jakub se sklonil. Bylo to jiné než u Lenky – Monika byla drsnější, provokovala ho každým slovem. „Takhle tě má ségra vycvičeného? No, aspoň k něčemu jsi dobrý, když už jsi jako chlap nepoužitelný,“ smála se, zatímco Jakubův jazyk vykonával svou práci s maximálním nasazením.
Lenka je celou dobu pozorovala a občas přihodila radu: „Tlačí málo, Moni? Klidně ho kopni, on si to zaslouží.“ Jakub pracoval do úmoru, s tváří mokrou od potu a úsilí, zatímco obě sestry rozebíraly jeho nedostatky a Markovu velikost. Když Monika konečně spokojeně vydechla, Jakub musel zůstat v hluboké pokloně u jejích nohou.
„Není špatný,“ uznala Monika a otřela si prsty o Jakubovo čelo. „Možná by se Marek neměl zlobit, když ho sem tam využiju taky, co myslíš?“
Jakub jen tiše zamumlal: „Děkuji za příležitost vám sloužit, paní Moniko.“ Věděl, že se jeho okruh pánů právě rozrostl, a tlak v klícce mu připomněl, že jeho svoboda je už jen dávnou vzpomínkou.
