Kapitola 5: Mezi smíchem a tichem
Byly dny, kdy jsme se nedokázali nabažit jeden druhého.
Stačilo zavřít dveře — a svět venku přestal existovat.
Kája se ke mně často ani nestihl pořádně dostat dál než do předsíně. Batoh skončil někde na zemi, boty napůl vyzuté… a už byl u mě.
„Počkej aspoň—“ začal jsem jednou.
„Ne,“ zasmál se a umlčel mě polibkem.
Sundával mi tričko, jazykem dráždil mé bradavky. Jel níž a níž až mi sundal i kraťasy, a už mne měl v ústech. Ten kouřil opravdu dokonale. Vzpomněl jsem si jaký to byl neohrabaný zajda a teď je to opravdu profihulič.
Bylo v tom všechno.
Smích, kdy jsme se od sebe museli odtrhnout, protože jsme se prostě neudrželi. Blbnutí, kdy jsme se honili po bytě jak malí kluci. A pak ty momenty, kdy se to najednou zlomilo…
a všechno zpomalilo.
Doteky byly čím dál jistější.
Pohyby ráznějsi. I bez gelu jsme si análu užívali do sytosti. Výhoda byla ta,že jsme se střídali. A ja si oblíbil polohu z boku, když do mne narážel s tím svým pérem. Byl hravý, jemný a přitom drsný. Byl to mrd mých snů.
Už jsme se nehledali — už jsme se znali.
Kája měl ten svůj způsob, jak mě vždycky vyvést z rovnováhy. Stačilo, aby se ke mně přiblížil, podíval se tím svým pohledem… a já věděl, že mám prohrané.
„Ty to děláš schválně,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Možná,“ usmál se.
Občas jsme jen leželi vedle sebe.
Jindy jsme se nedokázali zastavit.
Ruce lítají po tělech, s perama jsme řádili jak když s jostykem hraješ fifu 2000. Bylo to neskutečný jak jsme se přitahovali, jaká to byla vášeň.
Bylo to hravé i vášnivé zároveň — chvílemi jsme se smáli úplným blbostem, chvílemi jsme jen mlčeli a vnímali jeden druhého.
Kája se občas zastavil, podíval se na mě a jen tiše řekl:
„Tohle je… dobrý.“
A já věděl, že nemluví jen o tom, co zrovna děláme.
Byla v tom lehkost.
A zároveň něco, co začínalo být nebezpečně opravdové.
Pak jsem odjel.
Týden u mámy.
Bylo to zvláštní — po té intenzitě najednou ticho. Jiný svět, jiné tempo. Psali jsme si, ale nebylo to stejné jako být spolu.
Když jsem se vracel, seděl jsem ve vlaku a psal mu.
„Platí ten dnešek?“
Chvíli nic.
Pak odpověď.
„Dneska nemůžu… jedu s rodinou. Přijede pro mě Petr.“
Zastavil jsem se.
Četl to znovu.
Petr.
„Tak nic,“ odepsal jsem krátce.
Ještě jsem přidal:
„Můžeme pak zajít na den Bohumínských krytů.“
Odpověď přišla, ale už to nebylo ono.
Krátké.
Odstup.
A já to cítil.
Na nádraží jsem vystoupil sám.
Lidi kolem mě, ruch, hlasy… ale já vnímal jen to ticho v sobě.
Malá věc.
Jedno jméno.
Jedno „nemůžu“.
Ale něco se tím zlomilo.
Nepsali jsme si.
Neviděli jsme se.
Dny přešly v týdny.
A týdny ve tři měsíce.
Když jsme se pak znovu potkali, bylo to jiné.
Stál tam přede mnou — pořád ten samý Kája. Ty oči, ten úsměv… ale už bez toho napětí mezi námi.
Chvíli jsme na sebe jen koukali.
Pak jsme se objali.
„Ahoj,“ řekl tiše.
„Ahoj.“
Neřešili jsme to.
Nebylo co.
Nebo jsme možná jen neměli odvahu.
Ale někde uvnitř jsem věděl, že už to není to, co to bylo.
„Promiň,“ řekl nakonec.
Podíval jsem se na něj.
Chvíli jsem nic neříkal.
Pak jsem jen přikývl.
„V pohodě, já to chápu. Byl jsem tvůj první a tak si chtěl vyzkoušet i někoho jiného, dřív nebo později by se to stejně stalo, byl by to Petr a nebo Pavel.“
A myslel jsem to.
Zůstali jsme kamarádi.
Tak nějak přirozeně.
Bez tlaku.
Bez očekávání.
A já pak odjel do Prahy, za prací. Tu bolest v srdci jsem nemohl unést.
Nové město. Nový začátek.
A shodou okolností…
jsme tam spolu nějaký čas i bydleli, na chvíli asi cca za 10 let
Ale to už je jiný příběh. 🔥
