Bydlel jsem v tichém domě na okraji města, kde se všichni tak trochu znali, ale málokdo si byl opravdu blízký. Až na něj. Můj soused. Vysoký, trochu zarostlý, s hlubokým hlasem a pohledem, který dokázal člověka na chvíli úplně zastavit.
Poprvé jsme se dali do řeči na chodbě, když jsem zápasil s taškami z nákupu. Beze slova mi pomohl, jen se lehce usmál. Ten úsměv ve mně zůstal ještě dlouho potom.
Postupně jsme se začali potkávat častěji. Nejdřív náhodou, pak už skoro schválně. Krátké rozhovory se měnily v delší, smích přicházel snadněji a ticho mezi námi už nebylo nepříjemné, ale naopak plné očekávání.
Jednoho večera mě pozval k sobě. Nic velkého, jen prý sklenička vína. Jeho byt voněl dřevem a kávou. Seděli jsme blízko sebe, mluvili o všem možném… a přitom o ničem důležitém. To důležité viselo někde ve vzduchu mezi námi.
Když se naše pohledy setkaly o něco déle než obvykle, oba jsme věděli. Přiblížil se ke mně pomalu, jako by mi dával prostor couvnout. Neudělal jsem to. Naopak.
Jeho dotek byl nejdřív opatrný, skoro nejistý, ale postupně jistější, teplejší. Opřel jsem se o něj a cítil, jak mi buší srdce. Venku bylo ticho, jen vzdálené zvuky města, ale pro mě v tu chvíli existoval jen on.
Políbil mě. Pomalu, jemně, jako by chtěl ten okamžik co nejvíc natáhnout. Zavřel jsem oči a nechal se unášet tím pocitem blízkosti, který jsem už dlouho nezažil.
Ten večer jsme nespěchali. Jen jsme byli spolu, poznávali se jinak než slovy. A když jsem později odcházel zpátky do svého bytu, věděl jsem, že se mezi námi něco změnilo.
A že už to nikdy nebude jako dřív.
