Pondělí bylo nečekaně krásné.
Po dlouhé době jsme si zavolali. Ne proto, že bychom na sebe zapomněli… ale protože mezi námi vždycky byla ta vzdálenost. Několik kilometrů. Dva různé světy. A přesto něco, co nikdy nezmizelo.
A pak zazvonil zvonek.
Stál u mých dveří.
Na okamžik jsem přestala dýchat. Ta dálka, která mezi námi vždycky byla, se najednou rozplynula. Bez vysvětlování, bez otázek. Prostě byl tady.
Přitáhl si mě k sobě a jeho rty okamžitě našly ty moje.
Polibek byl hluboký, jistý… jako by navazoval přesně tam, kde jsme naposledy skončili.
Ani nevím jak, ocitli jsme se v ložnici. Oblečení končilo na zemi, zapomenuté a zbytečné. Každý dotek byl přirozený, známý. Naše těla si pamatovala, i když jsme byli tak daleko od sebe.
Na chvíli se natáhl ke stolku a pustil tiché video, které jen podkreslovalo atmosféru. Tlumené zvuky se mísily s naším dechem… a všechno bylo najednou ještě intenzivnější.
Nešlo o to dohnat čas. Spíš o to, že mezi námi nikdy nic neskončilo.
Zavřela jsem oči, když se mě znovu dotkl, a nechala se unášet tím pocitem blízkosti, která překonala i tu vzdálenost.
Byli jsme tady. Spolu.
A to bylo jediné, na čem záleželo.
