V Praze je život rychlý, hlasitý a občas trochu neosobní. Je mi pětadvacet, mám kariéru před sebou a kufr v předsíni mám v podstatě pořád sbalený. Moje cesty na Slovensko se staly pravidelným rituálem. Bratislava má v sobě jiný klid, jinou vůni – a pro mě má i tvář mého kolegy.
Cesta na druhý břeh
Vždycky, když přejíždím hranice, cítím v žaludku takové to zvláštní chvění. Oficiálně jedeme ladit procesy, sdílet know-how a zefektivňovat systém. On je ten zkušenější, ten, kdo mě v kanceláři vede pevnou rukou. Celý den jsme profesionálové. Sedíme vedle sebe v klimatizovaném open-spaceu, řešíme tabulky a strategie. Ale pod tím vším, pod tím šustěním papírů a klapotem klávesnic, probíhá jiný dialog. Jsou to ty letmé pohledy, když se shodneme na řešení, nebo jeho ruka, která se na vteřinu zastaví u mých ramen, když mi ukazuje něco na monitoru.
Večer v Ružinově
Když padne tma a my konečně opustíme kancelář, jedeme k němu. Jeho byt v Bratislavě je můj dočasný azyl. Je tam ticho, voní to tam kávou a dřevem. „Urob si pohodlie, cít sa ako doma,“ řekne vždycky tím svým hlubokým hlasem, který mi v uších zní ještě dlouho poté.
Dáme si skleničku vína, probereme zbytek dne, a pak přijde ten moment, kdy se jdeme uložit. Je to naše tichá dohoda. Jdu do ložnice první. Ulehám do velkého, chladného lůžka, schoulená pod peřinou, a dívám se na světla města za oknem. V tu chvíli si vždycky říkám, jestli to dnes bude jinak. Jestli zůstanu sama se svými myšlenkami.
V ložnici bylo šero, jen slabé světlo pouličních lamp zvenčí kreslilo na stěnu dlouhé stíny. Ležela jsem na boku, zachumlaná do peřiny, a poslouchala ticho bytu, které po celodenním shonu v kanceláři působilo téměř elektrizujícím dojmem. Pak se ozvaly tiché kroky a vrznutí dveří.
Když si lehl vedle mě, postel se pod jeho váhou měkce poddala. Nejdřív se nic nedělo, jen jsem vnímala jeho blízkost. Pak jsem ale ucítila jeho ruku. Položil mi ji na bok, dlaní přes tenkou látku noční košilky, a já cítila, jak je jeho ruka horká. Pomalu začal prsty přejíždět po křivce mého pasu nahoru k lopatkám. Ten pohyb byl pomalý, rozvážný, jako by si prsty mapoval terén, který už sice znal, ale který ho nikdy nepřestal fascinovat.
Přitáhl si mě k sobě. Cítila jsem jeho hruď na svých zádech, pevné svaly a pravidelný tep jeho srdce. „Si taká napätá,“ zamumlal mi těsně u ucha a ten jeho slovenský přízvuk byl v tuhle chvíli hlubší a drsnější než přes den. Jeho ruka se přesunula na mé břicho a pevně mě stiskla, zatímco druhýma rukama začal rozhrnovat mé vlasy, aby mohl rty najít citlivé místo na mém krku.
Každý jeho polibek byl jako malý požár. Nebylo to spěšné, spíš naopak – vychutnával si každou vteřinu. Cítila jsem jeho vůni, tu směs santalového dřeva a čisté kůže, která mě pokaždé úplně omámila. Moje tělo na něj reagovalo okamžitě; veškerá únava z cesty byla pryč. Když mi jeho ruka sklouzla níž a on mě otočil k sobě, naše pohledy se v tom šeru střetly. V jeho očích nebyl ani náznak toho přísného kolegy z ranní porady. Byla tam jen čistá, neskrývaná touha.
Jeho dlaně byly všude – na mých tvářích, v mých vlasech, na mých stehnech. Každý dotek byl příslibem něčeho víc. „Dnes na prácu nemysli,“ zašeptal a já věděla, že to ani nejde. Svět za okny přestal existovat, zbyl jen tenhle pokoj, horko našich těl a tiché vzdechy, které se ztrácely v peřinách. Ta noc byla dlouhá a intenzivní, plná gest, která nepotřebovala vysvětlení. Byla to naše soukromá lekce, ve které on byl mistrem a já velmi vnímavou žákyní.
Když ráno zazvonil budík, pokoj vypadal úplně jinak. Slunce se opíralo do podlahy a všechno se zdálo být jasné a čisté. Seděli jsme u kuchyňského baru, on mi připravil silnou černou kávu a podal mi iPad s dnešním programem.
Pohledy u kávy: Díval se na mě přes okraj svého hrnku. V jeho očích bylo takové to spiklenecké jiskření. Stačilo jedno nepatrné mrknutí a oba jsme věděli, že i když teď budeme mluvit o analýzách a efektivitě, pod stolem se naše kolena na vteřinu potkají.
V kanceláři: Bylo fascinující sledovat ho v akci. V obleku, s vážnou tváří, jak vysvětluje týmu strategie. Nikdo by nehádal, jak něžné a zároveň dravé dokážou být ty samé ruce, které teď gestikulují nad prezentací.
Když jsme pak po obědě zůstali v zasedačce sami, opřel se o stůl a sledoval mě, jak si zapisuju poznámky. „Dnes končíme skôr,“ řekl věcně, ale v hlase mu zazněl ten podtón, ze kterého mi naskočila husí kůže. „Máme ešte nejaké... nevybavené záležitosti z toho včerajšieho know-how.“
Usmála jsem se pro sebe a zaklapla notebook. Ta cesta na Slovensko se začínala stávat mou nejoblíbenější částí měsíce.
Pracovní dny v Bratislavě měly svůj pevný řád, ale to napětí, které mezi námi vibrovalo, se začínalo stávat nebezpečně hmatatelným. Ten den byla kancelář nezvykle tichá, většina týmu byla na výjezdním zasedání a my jsme zůstali v prosklené zasedačce sami, abychom dokončili finální revizi projektu.
Seděla jsem na kraji stolu, obklopená papíry, a on stál těsně za mnou. Ukazoval mi něco v grafu, ale jeho hlas byl tentokrát jiný – nižší, zastřený. Cítila jsem jeho dech na svém krku a věděla jsem, že se nesoustředí na čísla o nic víc než já.
„Tento bod musíme ešte doladiť,“ zašeptal a místo na monitor položil ruku na mé stehno. Ten dotek pod stolem, skrytý před případnými pohledy z chodby, byl jako elektrický šok. Přejel mi dlaní pomalu nahoru a já jsem cítila, jak se mi tají dech. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, že jsme v práci. Otočila jsem se k němu a naše rty se setkaly v dravém, hladovém polibku, který v sobě nesl všechno to celodenní potlačování.
Právě ve chvíli, kdy mě vysadil na stůl a jeho ruce se začaly s jistotou pohybovat pod mou sukní, se ozvalo prudké cvaknutí kliky. Ztuhli jsme. Dveře se pootevřely a v nich se objevila recepční s hromadou pošty.
„Prepáčte, myslela som, že ste už odišli...“ začala, ale věta jí zamrzla na rtech. Já jsem bleskově popadla první složku, která mi přišla pod ruku, a dělala jsem, že do ní hluboce zamyšleně zírám. On se s neuvěřitelným klidem opřel o stůl vedle mě, jednou rukou si upravil kravatu a druhou – kterou měla recepční díky úhlu stolu zakrytou – mě stále pevně svíral za pas.
„V poriadku, Jana. Len tu s kolegyňou finalizujeme dôležitý kontrakt,“ řekl naprosto vyrovnaným, profesionálním hlasem. „Nechajte to na recepcii, pozriem sa na to ráno.“
Jakmile se dveře zavřely, vybuchli jsme v tichý, adrenalinem nabitý smích. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho cítila až v konečcích prstů. Ten risk, ta možnost, že nás někdo uvidí, dodala našemu vztahu úplně nový rozměr.
„To bylo těsné,“ vydechla jsem a snažila se uklidnit svůj rozbouřený dech.
Podíval se na mě s tím svým typickým slovenským šarmem a v očích mu plály čertíci. „Tesné to bolo. Ale myslím, že toto ‚know-how‘ si vyžaduje o niečo súkromnejšie prostredie. Balíme?“
Sbalila jsem si věci v rekordním čase. Cesta výtahem dolů do garáží byla nekonečná. Stáli jsme tam, každý v jiném rohu, aby nás kamery nepodezřívaly, ale stačil jeden pohled do odrazu nerezových dveří, abych věděla, že jakmile dojedeme k němu domů, žádné dveře nás už nezastaví.
Adrenalin z té scény v zasedačce s námi cloumal ještě i v autě. Bratislava se za okny míhala v rozmazaných šmouhách a já jsem cítila, jak se mi v žilách mísí strach s naprostým vzrušením. Jakmile za námi zapadly dveře jeho bytu, všechna ta nahromaděná energie vybuchla. Tentokrát to nebylo pomalé ani opatrné. Bylo to divoké, naléhavé a plné vítězství nad tím, že nás nikdo nechytil.
Když jsme se konečně pozdě v noci vyčerpaní svalili do peřin, ticho bytu najednou působilo jinak. Bylo v něm cítit, že tohle je pro tuhle cestu naposledy. Ležela jsem mu na hrudi a on mi prsty projížděl vlasy.
„Vieš, že zajtra sa ti v práci nikto nebude môcť pozrieť do očí?“ zasmál se tiše do tmy. „Proč?“ zamumlala jsem rozespale. „Lebo žiariš. Aj v tej zasadačke si žiarila tak, že bolo zázrak, že si Jana všimla len tie papiere,“ přitáhl si mě blíž a vtiskl mi dlouhý polibek na čelo. „Bude mi to chýbať. To tvoje pražské sebavedomie v mojom slovenskom svete.“
Ráno a loučení
Ráno bylo ve znamení tichého spojenectví. U snídaně jsme už neřešili grafy. Jen jsme se na sebe dívali a v těch pohledech bylo všechno – každé „něco“, co jsme spolu ty večery měli.
V práci jsme se chovali jako největší profesionálové. Dokonce i Jana na recepci se na nás usmívala, jako by se nic nestalo, i když jsem měla pocit, že mi vidí až do žaludku. Pak přišel čas odjezdu. Doprovodil mě až k vlaku na Hlavnú stanicu.
Pohled na nástupišti: Stáli jsme tam, kolem nás hluk cestujících a hlášení o zpoždění.
Poslední instrukce: „Dávaj na seba pozor,“ řekl a na vteřinu mě chytil za ruku tak pevně, až mě to zabolelo. „A nezabudni na to, čo som ťa naučil. To know-how je dôležité.“
Usmála jsem se, nastoupila do vagonu a přes sklo mu zamávala.
Když se vlak rozjel směr Praha, opřela jsem si hlavu o sedadlo a zavřela oči. V kapse mi pípla zpráva:
„Práve som si uvedomil, že v tej zasadačke zostal tvoj notes. Budem ti ho musieť priniesť do Prahy... osobne. Čoskoro.“
Usmála jsem se. Tahle pracovní cesta sice skončila, ale naše společné „lekce“ se právě přesouvaly do další fáze. Slovensko mi bude chybět, ale Praha se má na co těšit.
