Sedím sama. Ticho kolem mě je až nepříjemně hlasité.
Každý nádech cítím o něco víc než ten předchozí… jako by se ve mně něco pomalu probouzelo.
Nevím, kdy to začalo.
Jenom vím, že moje tělo reaguje dřív než moje hlava.
Nebo možná… ne.
Moje hlava. Moje vlastní myšlenky.
Ty mě začínají ovládat.
Plíží se pomalu, neúprosně…
a čím víc se jim snažím bránit, tím víc mě pohlcují.
Jako by přesně věděly, kam mě dostat… co ve mně znovu probudit.
Zavřu oči.
A najednou to není jen pocit.
Je to vzpomínka.
Cítím to.
Přesně vím, kde jsi se mě dotýkal.
Jak blízko jsi byl… jak jistý byl každý tvůj pohyb.
Můj dech se zadrhne.
Pamatuju si každé místo.
Kde jsi mě zpomalil, aniž bys musel něco říct.
Kde jsi mě donutil přestat myslet… a jen cítit.
A i teď…
moje tělo si to pamatuje.
Cítím, kde jsi mě líbal.
Jak ses na těch místech zdržel o vteřinu déle, než by bylo „normální“… jako bys přesně věděl, co to se mnou udělá.
Cítím, kde jsi mě kousal.
Ten jemný tlak, po kterém mi přeběhl mráz po zádech… a já se místo ústupu přitiskla blíž.
Cítím, kde ses mě dotýkal.
Pomalu. Jistě. Bez spěchu.
Jako bys věděl, že mi stejně není úniku.
Sevřu stehna blíž k sobě.
Ten neklid se vrací.
Silnější než předtím.
Rozlévá se mnou a nutí mě znovu prožít každou tu vteřinu… znovu a znovu.
Moje mysl už mě neposlouchá.
Podléhá tomu tichému, dravému chtíči, který jsi ve mně probudil… a který ve mně pořád zůstává.
Jako bych na něco čekala.
Na tebe.
Na ten moment, kdy se znovu objevíš bez varování.
Temný. Klidný. Sebejistý.
Přesně takový, jakého si tě pamatuju.
Někdo, kdo ví, jak mě rozhodit jediným pohledem.
Kdo ví, jak mě dostat tam, kde přestávám mít kontrolu.
Otevřu oči a zadívám se do prázdna.
Rty se mi nepatrně pohnou.
Tak kde jsi…?
