Označená láskou 3

Kapitola 3

Katka visela na trámu, ruce pevně svázané nad hlavou, oči zahalené hedvábnou tmou. Tělo měla napjaté jako luk, každá buňka v ní pulzovala očekáváním.

Ten jemný, téměř nehmotný dotek se znovu rozjel po její kůži a ona se v duchu roztřásla. Bože… co to je? Je to tak lehké… jako by se mě dotýkal vítr, ale vítr přece nemá vůli. On to ovládá. On ví přesně, kde mě to dostane.

Šimrání přejelo přes její klíční kosti a pomalu kleslo k prsům. Když se přiblížilo k bradavkám, Katka mimovolně zadržela dech. Ne… ne tak lehce. Prosím, dotkni se mě pořádně. Chci cítit tlak, chci, aby to bolelo trochu… ale on to ví. Ví, že mě tohle mučí nejvíc.

Každé šimrání mi posílá žár přímo dolů, až mi teče po stehnech. Jsem tak mokrá, že se stydím. A přitom se mi to líbí. Líbil by se mi i jeho smích, kdyby mě teď viděl, jak se třesu.

Dotek sklouzl přes levou bradavku, tak jemně, že to bylo téměř nesnesitelné. Katka zasténala, boky se jí samy pohnuly dopředu, hledající větší tlak, větší kontakt. Kurva… tohle není fér. Chci jeho ruce. Chci jeho ústa. Chci, aby mě chytil za boky a vrazil do mě tak hluboko, až zapomenu na svoje jméno.

Místo toho mě mučí tímhle… tímhle peříčkem nebo čím to sakra je. A já se rozpadám. Cítím, jak mi pulzuje kundička. Každý nerv tam dole je nabitý a on to ví. On to cítí.

Šimrání putovalo dolů přes břicho, obkroužilo pupík a pomalu sjelo po vnitřní straně stehna. Katka instinktivně roztáhla nohy o kousek víc, nabízejíc se mu, prosíc ho němě. Dotkni se mě tam. Prosím. Jen jednou. Jen na klitoris. Jen na vteřinu. Udělám cokoliv. Budu prosit nahlas. Budu křičet jeho jméno. Jen… prosím…

Ale dotek se zastavil těsně před její rozkvetlou kundičkou, lehce přejel po citlivé kůži těsně vedle a pak se zase vydal nahoru – pomalu, krutě, znovu přes stehna, přes břicho, zpátky k prsům.

Katka zaklonila hlavu, dech se jí zrychlil na krátké, přerývané vzdechy. Mezi nohama jí bylo tak horko a mokro, že cítila, jak jí šťáva stéká po vnitřní straně stehna.

Jsem jeho. Úplně jeho. Nahá, slepá, svázaná… a on si se mnou hraje jako s houslemi. Každý tón, který ze mě vyloudí, je přesně takový, jaký chce slyšet. A já… já to miluju. Miluju tu bezmoc. Miluju, jak mě zná lépe než já sama. Miluju, že mě dokáže dovést až na samý okraj jen tímhle… tímhle nesnesitelným šimráním.

Když se dotek znovu přiblížil k jejím bradavkám, Katka už nedokázala udržet ticho. „Prosím…“ zašeptala chraplavě, hlas roztřesený touhou. „Už to nevydržím… dotkni se mě pořádně. Prosím tě…“

V duchu pokračovala, zatímco tělo se jí třáslo: Chci ho uvnitř. Chci ho cítit, jak mě roztahuje. Chci, aby mě vzal tak tvrdě, až mi zůstanou modřiny na bocích od jeho prstů. Chci křičet. Chci plakat touhou. A on mě nechá čekat… protože ví, že až mě nakonec vezme, budu jeho úplně. Rozbitá. Odevzdaná. Jeho.

Její vnitřní hlas byl už jen jedním velkým, pulzujícím prosením, zatímco ten jemný, neúprosný dotek pokračoval ve své pomalé, mučivé pouti po jejím rozechvělém těle. A někde v temnotě za šátkem uslyšela jeho tichý, temný, spokojený smích.