Kabát jí sklouzl z ramen a dopadl tiše na zem. Stála před ním polonahá, jen v prádle, a věděla, že teď ji vidí. Už to nejsou jen zprávy a obecný popis. Ví, že si ji prohlíží. Byla napjatá a vzrušená, čekala, co se bude dít. Snažila se ovládnout nutkání zakrýt se rukama. Měla ráda své tělo i s jeho nedostatky, ale přesto se neubránila myšlenkám, které se jí honily hlavou: Třeba to není to, co čekal. Co když…?
Její nejistota se pod tíhou jeho hlasu okamžitě rozplynula. „Jsi krásná… hezčí, než jsem si představoval. A pro tuhle noc jen moje.“
Jednu ruku jí položil na bok – byl to jemný, a přesto elektrizující dotyk. Druhou jí rozpustil vlasy. Ne rychle, ale tak pomalu, aby lehce a jakoby nenápadně zavadil o její tvář a ucho.
Přitáhl si ji pevně k sobě a vášnivě ji políbil. Byl to žhavý polibek s příslibem toho, co ještě přijde. Chtěla si ho „prohlédnout“ alespoň rukama, pohladit ho po tváři… to však nedovolil. Rázně ji chytil za zápěstí a jedním rychlým pohybem ji otočil, takže se o něj teď opírala zády.
„Dnes ne. Neuděláš nic, co ti neřeknu. Přísahám, že si to užiješ stejně jako já, ale musíš se smířit s tím, že rozhoduji já. Co se stane, jak se to stane a kdy. Pokud to tak nechceš, řekni to teď. To je tvá poslední šance.“
Musela si přiznat, že to, že se vzdá kontroly, ji vzrušovalo a děsilo zároveň. Znamenalo to, že dotyčnému neznámému bude věřit natolik, že se mu dokáže oddat a jen si užívat, co bude následovat. Přesto jí rozhodování nezabralo víc než pár vteřin. „Chci!“
Začal se smát. Ale nebyl v tom ani náznak výsměchu. Spíš jako by věděl, že to řekne. Jako by věděl, co přesně chce. A ona se najednou uvolnila, protože si to konečně přiznala.
On to potřeboval slyšet a ona to potřebovala říct nahlas.
