Vzduch nad opevněným sídlem byl těžký kouřem z dohořívajících domů a pachem krve. Brány, které po staletí chránily její lid, ležely roztříštěné na prach a v hlavní síni vládlo tíživé ticho, přerušované jen vítězným rykem nájezdníků venku.
Stála tam, uprostřed síně, zády k mohutnému, vyřezávanému trůnu, na kterém ještě předchozího dne seděl její manžel. Byla oblečena v drahocenných, těžkých šatech, s tváří bledou, ale nehybnou, jako vytesanou z mramoru. Celý svůj život byla vychovávána k tomu, aby byla nedotknutelnou ikonou moci, manželkou pána tohoto sídla, ale v hloubi duše, pod vrstvami látky a zlata, cítila divoké chvění. Celé měsíce slýchala o krutosti a dravosti dobyvatelů ze severu. A teď jeden z nich stál přímo před ní.
On.
Byl to vůdce tlupy, muž, který vypadal, jako by ho vykovali sami bohové v srdci bouře, ale na rozdíl od většiny svých světlých spolubojovníků měl vlasy černé jako vraní křídla a v jeho hlubokých, temných očích plála spalující inteligence a dravčí odhodlání. Jeho zbroj byla potřísněná krví jeho nepřátel, ale on se pohyboval s lehkostí rozeného panovníka, který si právě přišel vzít to, co mu náleží.
Pomalým, rozvážným krokem ji obešel. Cítila z něj sálající žár bitvy a pach železa a kůže. Sklonila hlavu v gestu, které mělo vypadat jako porážka, ale v její absolutní poddajnosti byla skrytá výzva. Sváděla ho svou odevzdaností, tím, jak se mu nebránila, jak nabízela svou šíji jeho rukám.
On to věděl. Viděl ten nepatrný záchvěv jejích rtů, tu tichou kapitulaci, která v něm probouzela víc než jen chtíč – probouzela v něm instinkt dobyvatele.
Bez varování se jeho dlaně, drsné a mozolnaté od vesel a meče, sevřely kolem jejích boků. Jedním prudkým pohybem ji otočil a nekompromisně ji hodil na dobytý trůn, na vyřezávané dřevo, které bylo symbolem jejího padlého života.
„Tvé sídlo padlo,“ zavrčel jí do ucha hlasem, který připomínal drcení ledu, zatímco jí drsně zakryl ústa dlaní, aby utlumil její výkřik. Jeho temný pohled se vpíjel do jejího obličeje. „A tvůj pán je mrtvý. Dnes večer na tomto trůnu není jiného pána než mě.“
Nezmohla se na odpor. Její odevzdanost v tu chvíli přetekla jako rozbouřené moře. Cítila jeho absolutní nadvládu, jeho rozhodnost, se kterou si bral to, co mu náleželo právem vítěze.
Drsně ji otočil, přitlačil její tvář k chladnému dřevu trůnu. Cítila, jak jeho silné prsty cupují její drahocenné šaty, jak je stahuje dolů, až byla vystavena jeho pohledu i chladu síně. Přitlačil ji k vyřezávaným symbolům moci takovou silou, až cítila každou nerovnost dřeva.
Bez jediného slova, s intenzitou a naléhavostí nájezdníka, který nezná slitování, se jí zmocnil. Vnikl do ní hluboko, s brutální upřímostí, která jí vyrazila slzy do očí. Byla to vzrušující bolest, absolutní znesvěcení jejího postavení, ale zároveň okamžik, kdy se stala součástí jeho vítězství. Neměla sílu a vůli se bránit, poddala se tomu pocitu tak, že její stehna zalilo slastné vlhko, on drsně zpracovával její klín a prsty si hledal cestu do její zadní svatyně, kterou v zápětí také majetnickou chutí znesvětil. V tom drsném, dravém spojení na jejím vlastním trůnu našla svou pravou podstatu – byla majetkem tmavovlasého Vikinga, dobytou trofejí, která se v jeho pevném sevření konečně cítila živá
