!!! Je to příběh obsahující prvky BDSM hry a jako hru ji akceptují a souhlas k ní dávají všichni zúčastnění, přičemž je vždy brán zřetel na předem dohodnuté gesto či slovo, které znamená zastavení hry. Ta také vždy probíhá v duchu možností a bezpečnosti všech zúčastněných a po ní následuje safe care.!!!
Martin v podstatě dnes a denně provokoval u společného jídla Alenu do takové míry, že ho před všemi nějak potrestala a ponížila. To ponížení vnímal, ale vzrušovalo ho. Navíc Farský i otec se těmto jeho provokacím a legráckám srdečně a nahlas smáli a on je bavil rád. Alena sice občas prskala, ale nakonec to nějak přijala a i ona se jim zasmála a přestala je brát osobně. A dokonale si užíval, jak ho hospodyně měla ráda a vždy ho bránila a chránila. Tu roli zlobivého malého kluka měl moc rád. A dneska se mu povedl opravdu husarský kousek. Sehnal starší kopačák a různé lidi poprosil, aby mu sehnali staré oblečení.
Nakonec se vše povedlo. Oblékl si proto hezkou bílou košili a navlékl se do starých kraťasů, které upravil, aby měli vepředu lacl a šráky. Prostě kalhoty pro malého kluka. Na nohy si dal vysoké podkolenky a plátěné tenisky. Z kapsy krátkých kalhot mu trčel špinavý kapesník, rukáv košile si natrhl, aby kus látky taky visel. Jednu ponožku svezl ke kotníkům a umazal si pusu čokoládou, jejíž zbytek držel v ruce. Takhle upravený se vyplížil před jídelnu, kde uličnicky kopal do míče a okopával jím zdi, když uslyšel Farského s otcem, tak si ruku přiblížil k puse, jakože si právě kousl do čokolády. Farský ho uviděl jako první, chvíli na to zíral a pak se začal nahlas smát, ale tak moc, že nemohl popadnout dech. On i otec smíchy chrochtali, Martin se postavil, jednu nohu divně zasunul dozadu a stál jako malý kluk, který nevinně předstírá, že nic neprovedl a vrtěl se u toho oním dětským způsobem, kdy lehce kroužil tělem zprava doleva. Brunovi tekly slzy, jak se strašně smál. „No tohle, až uvidí Alenka, tak s ní švihne,“ řval v předklonu smíchem a nemohl přestat slzet. Farský stál opřený o zeď a nebyl na tom líp. „Co, až uvidím?“ zeptala se za nimi Alena a udělala ještě jeden krok, pak i ona uviděla Martina na chodbě. Počkal, až si ho šokovaně prohlédne a pak kopl do balónu směrem k ní. Kopl trochu zvedáka, takže balón s plesknutím dopadl Aleně na břicho. „Tlefáááááá,“ řval Martin a poskakoval radostí.
Bruno i Farský se dusili smíchem, Bruno už křížil nohy, aby to nějak vydržel a Farský se bolestivě držel za břicho, jak ho od smíchu bolelo. Alena se mračila a zvedla balón do ruky. „Kopačák patří na hřiště a ne do domu! Podívej se na ty zdi, darebáku! Tohle se dělá?“ vykřikla pohoršeně, ale i ona měla co dělat, aby se nezačala smát nahlas. „A podívej se, jak vypadáš, roztrhaná košile, jedna ponožka srolovaná a špinavý si jako čuně!“ pohoršovala se dál a Farský se smíchy sesunul na zem, kde se v záchvatu skoro třásl. „A vůbec, před večeří se nejí čokoláda!“ dodala a musela se otočit, aby Martin neviděl, jak se začala smát. Jejich smích se rozléhal domem a hospodyně se šla zvědavě podívat, proč se tolik smějí. I ona v první chvíli ztuhla a pak se nahlas rozesmála. Už si na Martinovy legrácky zvykla a reagovala dnes naprosto dokonale. Otevřela koupelnu, sundala si zástěru, namočila ji a podala Aleně. Ta okamžitě pochopila. Došla s ní k Martinovi a utírala mu s ní pusu. Pak mu sebrala čokoládu. „To je moje čokoláda,“ zakňoural Martin a natahoval po ní ruce, přes které ho Alena pleskla. „Nastav ruce!“ nařídila a Martin je neochotně natáhl před sebe. Utřela mu je taky. Vzala ho za ucho a táhla do jídelny. „No tak jen pojď, darebáku!“ pronesla přísně a v jídelně si sedla na židli, kterou odtáhla trochu od stolu. „Stáhni si ty kalhoty!“ nařídila a Farský i Bruno si se smíchem sedli.
Jídelna se znovu otřásla smíchem, když Martin povolil kraťasy a pod nimi byly červené plátěné trenýrky. Alena vyprskla smíchy. „Tohle taky!“ ukázala na ně. „Neci být nahatý,“ odsekl plačtivě Martin. „A neci výplask,“ dodal trucovitě. Nastala další salva smíchu, kdy i paní Věra nevydržela a začala se nahlas smát. „Tak si neměl kopat míčem do zdi!“ vyprskla smíchy a pohrozila mu prstem. „Stlejda žíkal, že je stejně musí vymalovat,“ odpověděl Martin a pousmál se. „Ani tak se to nedělá, Martínku, to je ošklivé,“ odpověděla paní Věra a se smíchem vrtěla hlavou. Alena ho popadla za ruku, ohnula si ho přes klín a stáhla mu trenýrky. Když sáhla na pravítko, začal Martin kopat nohama. „Já neci, to bude bolet, jsi zlá,“ křičel a pořád kopal nohama. Alena se rozmáchla a na prdeli měl rudý pruh. „Auuuuuu,“ vykřikl Martin a snažil se dát si ruce na bolavý zadek a třít si ho. Všichni v jídelně znovu neudrželi smích. „Nejsem dalebák, jenom malý chlapeček a nikdo mi nežekl, že to nesmím!“ vykřikoval a chránil si zadek. „Dej ty ruce pryč, nebo po nich dostaneš!“ nařídila přísně Alena a Martin dostal další dvě rány pravítkem. „Po tomhle výprasku si i malý chlapeček, jako Ty bude pamatovat, že doma se s míčem nekope!“ říkala klidným hlasem a Martina dál vyplácela. Ten kopal, křičel a utíral si rukávem oči. Alenu neoblomil. Smála se a dál ho vyplácela, dokud neměl zadnici rudou. Když ho pustila, Martin potahoval a vytáhl svůj špinavý kapesník a vysmrkal se do něj.
Alena se odporem otřásla. „Fuj, ten kapesník je špinavější než Ty!“ vykřikla, zvedla se a ohnula Martina v pase. Znovu ho začala vyplácet pravítkem a on sebou cukal a házel. Když skončila, natáhla mu zpátky trenýrky i kalhoty a ukázala na židli. „Teď si sedni a až budeš po jídle, tak si o tom ještě promluvíme!“ opět řekla přísným hlasem. „A zase u toho budeš mít to ošklivé plavítko?“ zeptal se vzlykavě Martin. „Jestli si hned nesedneš, tak ano,“ odpověděla Alena. Bruno se na Martina nemohl ani podívat, aby se znovu nerozesmál. V jídelně bylo konečně chvíli ticho, které rušilo jen Martinovo sykání bolestí. Paní Věra mu nalila polévku. Vzal si lžíci, nabral a hlasitě srkl. Farský se sklonil nad talíř a znovu dusil smích. Martin rozhodně ještě se svým divadlem neskončil. Další lžička a Martin srkl. „Nesrkej u jídla! Pofoukej si to!“ štěkla přísně Alena. „Ano, plosím,“ odpověděl Martin a nabral si další lžičku, foukl a obsah lžíce byl na ubruse. „Tak Martine, co to děláš! Všechno je na ubruse!“ vykřikla pohoršeně Alena. „Žíkala si, abych foukal, tak jsem foukal,“ odsekl trucovitě Martin. Jindy by už paní Věra něco udělala, ale dneska to nedokázala, seděla na židli u okna a strašně se smála. I jí tekly slzy od smíchu. „Já tu polívku neci, je holká, když slkám, tak se zlobíš, když foukám, tak taky,“ popotáhl Martin a odsunul talíř. Pak se podíval na Farského a pousmál se. „Taky máš tu blbou polívku tak, holkou?“ zeptal se a sledoval ho. „Ano, mám Martínku, odpověděl se smíchem Farský a Martin přesunul pohled k otci. „Ty taky?“ zeptal se udiveně a zvědavě. „Ne Martínku, já ji nemám tak horkou, už jsem si ji pofoukal, víš,“ odpověděl laskavě Bruno a snažil se udržet vážnou tvář. „Aha,“ řekl překvapeně Martin. „Tak já ci tu Tvoji, když není holká, aby mně zase nebila, víš,“ dodal po chvilce a paní Věra vypadala, že ji bude muset odvézt záchranka.
