Mokré kabinky ve třech ...

Kabinky byly malé, vlhké a tiché.
Vzduch byl těžký, nasáklý teplem ze sprch a vůní mokré kůže. Každý pohyb byl slyšet víc, než by měl.
Stála tam, ještě kapky vody jí stékaly po těle. Pomalu, líně. Jako by nikam nespěchala.
Věděla, že se dívají.
Dveře za ní tiše cvakly.
„Tak přece…“ ozval se nízký hlas.
Neotočila se hned.
Jen lehce naklonila hlavu, jako by si ten moment vychutnávala.
„Říkala jsem, že je to na vás…“
Druhý muž se opřel o stěnu, oči z ní nespustil. „Já bych řekl, že jsme se rozhodli dost rychle.“
Pomalu se k nim otočila.
Pohled přejel z jednoho na druhého.
Zůstala stát mezi nimi… až moc blízko na to, aby to bylo náhodné.
„Ty si to docela užíváš…“ zaznělo znovu.
Teď už se usmála.
„A vy snad ne?“
Udělala krok blíž.
V kabince najednou nebylo kam ustoupit.
„Takže… kdo z vás byl rychlejší?“ zašeptala a podívala se na ně pobaveně.
První se pousmál. „Ty si fakt ráda hraješ.“
„Hodně,“ odpověděla klidně.
Druhý ji obešel pohledem pomaleji. „Já bych řekl, že přesně ví, co dělá.“
„A vám to vadí?“ zvedla obočí.
„Vůbec,“ řekl první tiše. „Spíš naopak…“
Udělala další krok.
Teď už mezi nimi nebyl skoro žádný prostor.
„Tak mi to ukažte,“ zašeptala.
Napětí v kabince zhoustlo.
Nikdo už se nesmál.
„Tak mi to ukažte…“
Ticho v kabince zhoustlo.
Podívala se na ně pomalu, z jednoho na druhého… a pak se lehce pousmála.
„Víš, co je na tom nejvíc vtipný?“ řekla tiše.
„Co?“ zeptal se jeden z nich.
Naklonila hlavu a sjela pohledem níž.
„Že oba dva se snažíte tvářit v klidu… ale moc vám to nejde.“
Druhý se lehce zasmál. „A to soudíš podle čeho?“
Udělala krok blíž.
Ještě blíž.
„Podle toho,“ zašeptala a významně se podívala dolů, „že to úplně neschováte.“
Krátký pohled mezi nima.
„Takže sis všimla…“ pousmál se první.
„Dost rychle,“ odpověděla.
Pak si přejela rukou po paži, lehce se nadechla… a sklopila pohled sama na sebe.
„Ale ne že bych na tom byla o moc líp…“
Oba zpozorněli.
„Jo?“ zeptal se tiše druhý.
Podívala se na něj přímo.
„Jo,“ řekla klidně. „Stačí se podívat.“
Napětí vystřelilo ještě výš.
„Takže…“ usmál se první, „tady nejsme jediní, kdo to nezvládá?“
Zavrtěla lehce hlavou.
„Ne… vůbec ne.“
Udělala další krok, skoro mezi ně.
„Takže teď je otázka…“ zašeptala.
„Jaká?“ ozval se jeden z nich.
Podívala se z jednoho na druhého.
Pomalu.
Kdo z vás s tím něco udělá jako první ?