Večer se pomalu rozléval ulicemi jako teplé víno. Lampy kreslily zlaté kruhy na dlažbě a vzduch byl plný tichého očekávání. Stála u okna, prsty lehce opřené o sklo, a sledovala, jak se město ukládá ke spánku.
Za sebou zaslechla kroky.
Nepotřebovala se otáčet, aby věděla, kdo to je.
„Dlouho jsi mě nechal čekat,“ řekla tiše.
Jeho odpověď byla sotva slyšitelná, skoro jako dech: „Některé chvíle si zaslouží přijít později… aby byly silnější.“
Zastavil se těsně za ní. Vzdálenost mezi nimi byla sotva znatelná, a přesto naplněná elektřinou. Stačilo by málo, aby zmizela úplně.
Otočila se.
Jejich pohledy se střetly jako dvě jiskry v temnotě.
Nešlo o slova. Nikdy nešlo.
Jeho ruka se pomalu zvedla, jako by si nebyl jistý, jestli smí. Zastavila se kousek od její tváře. Čekal. V tom tichu bylo víc než tisíc vět.
Naklonila se k němu.
Ten nepatrný pohyb byl odpovědí.
Dotkl se jí. Jemně, opatrně, jako by objevoval něco vzácného. Její oči se zavřely a svět kolem se rozpustil do jediné přítomné chvíle. Všechno ostatní přestalo existovat.
„Tohle je nebezpečné,“ zašeptala.
Usmál se, sotva znatelně. „Právě proto to stojí za to.“
Jejich blízkost už nešla zastavit. Byla jako příliv, který si vždy najde cestu ke břehu. Každý dotek, každý nádech, každé ticho mezi nimi mělo svou váhu.
A noc za okny jen tiše přihlížela.
