Motor už dávno ztichl, ale mezi nimi to rozhodně tiché nebylo.
Klára seděla těsně vedle Marka, jejich ramena se dotýkala. Venku šuměl les, ale tentokrát jí ten zvuk nepřišel děsivý… spíš vzrušující.
„Možná jsme se jen lekli,“ zašeptala, i když sama cítila, že ten okamžik předtím byl až moc skutečný.
Marek ji chvíli pozoroval. „Chceš jet pryč?“
Podívala se na něj. Do jeho očí. A pomalu zavrtěla hlavou.
To ticho mezi nimi se změnilo. Už nebylo plné strachu — bylo nabité.
„Ne…“
To jediné slovo stačilo.
Marek se k ní naklonil znovu, tentokrát bez váhání. Jejich rty se setkaly, naléhavěji než předtím, jako by ten krátký strach jen zesílil všechno, co mezi nimi bylo.
Klára ho k sobě přitáhla blíž. Srdce jí bušilo rychleji — možná kvůli tomu, co se mohlo stát… nebo kvůli tomu, že risk teď všechno jen přiostřil.
Každý dotek byl intenzivnější. Každý nádech hlubší.
Auto se znovu stalo jejich útočištěm… i když věděli, že nejsou úplně sami.
A právě to tomu dávalo jiný náboj.
„Jestli tam někdo je…“ vydechla Klára mezi polibky.
Marek se lehce pousmál, čelo opřené o její. „Tak ať se dívá.“
Ta věta jí projela celým tělem jako jiskra.
Přitiskla se k němu ještě blíž, bez dalšího přemýšlení. V tu chvíli už neexistovalo nic jiného než přítomnost — jeho ruce, jeho dech, to napětí, které mezi nimi pulzovalo.
Venku vítr zesílil, listí šustilo… ale oni to skoro nevnímali.
Byli ztracení ve chvíli, na hraně mezi rozumem a touhou.
A možná právě proto to bylo tak silné.
