Budík jí zazvonil brzy, ale dneska byla zvláštně natěšená, první směna, vlastní vlak, vlastní zodpovědnost, oblékla si uniformu, upravila si sako a v hlavě si opakovala, že to zvládne v klidu, bez chyb, bez problémů, jenže jakmile vlak vyjel a ona začala procházet uličkou, realita byla jiná, lidi, hluk, pohledy, všechno trochu ostřejší, než čekala
„Jízdenky, prosím,“ řekla a zastavila se u něj, seděl klidně, opřený o okno, podal jí lístek pomalu a celou dobu z ní nespustil oči, až to bylo nepříjemný, „Jedete kam?“ zeptala se profesionálně, „Zatím nikam,“ odpověděl klidně, zvedla obočí „To moc nedává smysl,“ on se lehce pousmál „Možná čekám, jestli bude důvod pokračovat,“ zamračila se „Tohle není hra,“ odpověď přišla hned „Všechno je hra, když víš jak na to,“ chtěla odejít, ale zůstala o vteřinu déle „Vy vždycky mluvíte takhle…?“ „Jen když má smysl, aby někdo poslouchal,“ polkla, něco jí na tom vadilo a zároveň ji to táhlo, „Tak si kupte normální lístek a jeďte normálně,“ řekla tvrději, „A ty jedeš normálně?“ střelil zpátky, na vteřinu ztuhla, pak se otočila a odešla, ale jeho pohled cítila i zády
Když šla uličkou znovu, seděl pořád stejně, čekal, jako by věděl, že se vrátí, „Tak co… už víte kam?“ zeptala se, „Možná blíž, než jsem čekal,“ odpověděl, nadechla se „Potřebujete něco konkrétního, nebo jen zdržujete?“ naklonil se blíž „Hledám místo, kde nikdo neposlouchá,“ „Tohle je vlak,“ řekla, „Vzadu už tolik ne,“ odpověděl klidně, podívala se dozadu a pak zpátky na něj, chvíli mlčela, pak tiše řekla „Toalety,“ ani nevěděla proč to řekla, usmál se „Tak tam se uvidíme,“ to ji zarazilo, otočila se a odešla rychleji než chtěla, ale v hlavě už věděla, že tam půjde
Když šla znovu kolem, jeho místo bylo prázdné, zastavila se „Do prdele…“ vydechla potichu, podívala se dozadu a vydala se tím směrem, vlak se lehce zhoupnul, dveře toalety byly zavřené, zaklepala, nic, znovu, pak cvaknutí a dveře se pootevřely, stál tam, klidnej, jako by čekal, „Trvalo ti to,“ řekl, „Já jen kontroluju, jestli je všechno v pořádku,“ odpověděla, „Jasně… kontrola,“ pousmál se, zůstala stát ve dveřích „Neměla bych tady být,“ „Tak proč jsi tady?“ přišlo hned, ticho, podívala se na něj „Ty si myslíš, že tohle je normální?“ „Ne,“ odpověděl klidně „jen to není nuda,“ zamračila se „Máš vždycky takovou jistotu?“ „Ne… jen když někdo neodejde hned,“ odpověděl, „Já můžu odejít,“ řekla, „Tak běž,“ odpověděl, nepohnula se
Chvíli na sebe jen koukali, napětí bylo těžký, „Víš, že kdyby nás někdo viděl…“ začala, „Tak máš problém,“ doplnil ji, „Přesně,“ „A stejně jsi tady,“ dodal, udělala krok dovnitř, dveře se zavřely, prostor byl těsnej, vlak duněl pod nohama, „Tohle není dobrej nápad,“ řekla tiše, „Ty nejlepší většinou nejsou,“ odpověděl
Najednou rána na dveře, oba ztuhli, „Haló? Je tam někdo?“ ozvalo se zvenku, podívala se na něj „Slyšeli nás…“ zašeptala, on jen klidně řekl „Asi jo,“ další rána „Otevřete!“ tentokrát ostřejší hlas, sevřelo se jí břicho „Do prdele, tohle je průser…“ „Teď už jo,“ odpověděl, někdo vzal za kliku, dveře se ani nehnuly, „Hej! Co tam děláte?!“ další hlas, opřela se zády o stěnu, srdce jí bušilo „Měla jsem odejít…“ „Ale neodešla jsi,“ odpověděl klidně, podívala se na něj „Ty jsi věděl, že neodejdu,“ lehce pokrčil rameny „Poznám to,“
Zvenku se ozval tlumený smích „Počkej… ty vole… koukni sem,“ zašeptal jeden, „Co je?“ „Dívej se klíčovou dírkou…“ a pak ticho na vteřinu, které bylo horší než hluk, „No ty kráso…“ ozvalo se, „Já ti říkal, že tam někdo je,“ „Ty vole… to je ona… průvodčí…“
Ztuhla úplně, stud ji přejel celou, žaludek se jí sevřel, „Do prdele…“ vydechla, „Otevřete!“ ozvalo se znovu, tentokrát už schválně nahlas, „Nebo to řekneme dál… tohle bude sranda,“ další smích, podívala se na něj „Tohle je v hajzlu…“ on jen klidně odpověděl „Teď už jo“
Vlak zpomaloval, stanice, kroky venku, ruce na klice, cvaknutí, dveře se otevřely, venku stáli dva chlapi, rozesmátý, jeden se opřel o rám „No konečně… kontrola jízdenek, jo?“ druhý se uchechtl „To je ale služba navíc,“
Ztuhla, rychle si upravila oblečení „Uhni,“ řekla ostře, „V klidu… nikam nespěcháme,“ zasmál se, protlačila se kolem nich ven, chtěla zmizet co nejrychleji, ale v tu chvíli jí něco vypadlo z kapsy na zem, malá krabička, oba se podívali dolů, jeden ji zvedl, chvíli si ji prohlížel a pak se ušklíbl
„Ty jo… tak proto ten spěch, co?“
Druhý se rozesmál „Pracovní pomůcky? To máte v popisu práce?“
Zrudla „Dej to sem“
Podal jí to zpátky, ale neodpustil si „Příště si zavři líp… nebo si kup lístek do kupé“
Prošla kolem nich rychle, cítila jejich pohledy v zádech, slyšela jejich kecy ještě za sebou...
