Seděla v autě. Motor vypnutý.
Čekala na klienta. Čas mezi dvěma světy – pracovním a osobním.
Zazvonil telefon. Volalo neveřejné číslo.
Zvedla ho automaticky.
„Co potřebuješ?“ řekla automaticky, protože jediné neveřejné číslo, které jí volalo, byla její máma.
Na druhé straně bylo krátké ticho.
Pak hluboký mužský hlas.
„Já… zkouším, jestli existujete.“
Usmála se.
„A vy jste si myslel, že jsem hologram?“
Skutečně?
Byl to milý hlas. Klidný. Zemitý.
Dvoumetrový záchranář. Tetování. Silná ramena.
V chatu byl odvážný. Jazykem prý dosáhne, kam až ho pustí.
Sebejistý. Hravý. Dravý.
Ale do telefonu zněl jinak.
Opatrně, i vesele.
Cítila něco, co znala až příliš dobře.
Ten drobný posun.
Z fantazie do reality.
Z role do skutečnosti.
Už to nebyla jen profilovka bez hlavy.
Už to byl hlas. Smích. Klid. Pevnost.
Nebyla hladová.
Nebyla zoufalá.
Nebyla připravená hrát si.
A on to cítil.
„Pošlu ti WhatsApp,“ řekl.
„Dobře,“ odpověděla bez váhání.
Žádná hra. Žádné cukání.
Ticho.
Pak zpráva.
Pak další.
Pak jeho odstup.
„Váš kontakt jsem smazal. Nechci se dostat do trapné situace.“
Trapné.
To slovo v ní rezonovalo.
Trapné by bylo lhát.
Trapné by bylo předstírat slabost.
Trapné by bylo dělat, že neví, kdo je.
Ale ona věděla.
Ne protože by byla dokonalá.
Ale protože už neměla potřebu si hrát, aby někdo zůstal.
A on chtěl hrát.
Ona byla skutečná.
On chtěl bezpečnou fantazii.
Ona nabízela realitu bez hysterie.
On byl odvážný v anonymitě.
Ona byla klidná v přítomnosti.
A mezi těmi dvěma světy je propast.
Blok.
Ticho.
Žádná scéna.
Žádné drama.
Jen digitální zeď.
Usmála se.
Ne zklamaně.
Vědomě.
Neutekl před ní.
Utekl před tím, kým by vedle ní musel být.
A to je rozdíl.
Zavřela telefon.
Otevřela okno.
Ticho. Klid.
A někde mezi lampami a tmou si pomyslela:
Možná je lepší být skutečná
než snadno stravitelná.
A jestli se někdo lekne reality,
není to důvod stát se snem.
