Čeká nás velká sága kolem 25 dílů 😉 Díky za lajky, komentáře i kredity. Polovinu už mám napsanou, bude to pro mě motivace k dokonceni 🙃
Byla neděle ráno. Slunce prosvítalo skrz těžké, drahé lněné závěsy naší ložnice v podkrovním bytě na Vinohradech. Vzduch voněl čerstvě namletou kávou a jemným tónem parfému, který mi Tomáš koupil k našemu desátému výročí. „Dobré ráno, lásko,“ zašeptal a opatrně položil přede mě na postel dřevěný podnos. Byly na něm belgické vafle s javorovým sirupem, miska s čerstvými malinami a jedna rudá růže ve štíhlé váze. Díval se na mě těma svýma psíma, oddanýma očima. Byl dokonalý. Byl to úspěšný architekt, muž s pevným tělem sportovce, pozorný milenec, který se v posteli vždy ptal: „Udělal jsem ti dobře? Je to takhle v pořádku? Nechceš polštář?“ Nenáviděla jsem to. S každým jeho pohlazením, s každým projevem té neskonalé úcty, ve mně rostla černá, lepkavá koule hnevu. Byla jsem Simona, finanční ředitelka ve velké nadnárodní korporaci. Celý týden jsem velela armádě lidí, rozhodovala o miliardách, nesla na bedrech drtivou zodpovědnost. Lidé se mě báli. Lidé mě poslouchali na slovo. A pak jsem přišla domů a můj muž... mě uctíval jako křehkou bohyni. „Jsi v pořádku, Simono?“ zeptal se ustaraně, když jsem se ani po minutě nedotkla jídla a jen jsem tupě zírala na tu dokonalou růži. „Jsem jen unavená, Tome,“ lhala jsem, aniž bych se na něj podívala. „Zase moc práce. Víš, jaký byl ten audit.“ Ve skutečnosti jsem nebyla unavená prací. Byla jsem znuděná k smrti svou vlastní důležitostí. Toužila jsem po tom, aby ten podnos vzal a vší silou ho mrštil na zem. Aby mě chytil za vlasy, surově mě stáhl z postele a řekl mi, že snídaně bude, až si ji zasloužím, a že teď mám jiné povinnosti. Ale Tomáš byl hodný. Byl tak strašně, odporně, sterilně hodný. Vstala jsem a ignorovala snídani. Šla jsem do prostorné mramorové koupelny. V zrcadle jsem viděla atraktivní pětatřicátnici. Pevná prsa, udržovaná postava díky drahým trenérům, vlasy po ramena, pleť ošetřená nejlepší kosmetikou. Byla jsem trofej. Ale uvnitř, za těma chladnýma očima, jsem se cítila jako prázdná nádoba, do které všichni jen vkládají svá očekávání. Chtěla jsem být prázdná doopravdy. Ne metaforicky. Fyzicky. Ten plán ve mně zrál měsíce. Nejdřív to byly jen temné fantazie při masturbaci ve sprše, když byl Tomáš v ateliéru. Představovala jsem si, že nejsem jeho žena, ale jen věc, kterou si koupil jako doplněk do bytu. Že ležím ve skříni, nahá a tichá, zatímco on si vodí domů jiné ženy. Že slyším jejich smích, cítím vůni jejich parfému, poslouchám jejich orgasmy, a já tam jen čekám ve tmě, jestli si na mě vzpomene, nebo jestli mě tam nechá zamčenou navždy. Ta představa – být zapomenutá, být ta druhá, třetí, poslední – mě vzrušovala víc než jakýkoliv náš konvenční, něžný sex. Toho večera jsem udělala první reálný krok do propasti. Seděli jsme na terase u láhve Barola. Tomáš nadšeně mluvil o svém novém projektu městské knihovny, ukazoval mi náčrty na tabletu. „Tome,“ přerušila jsem ho uprostřed věty. Můj hlas byl klidný, manažerský, ale srdce mi bušilo. „Mám pro tebe překvapení. Koupila jsem nám víkend v tom wellness hotelu na Šumavě, o kterém jsi mluvil.“ Jeho tvář se rozzářila. „To jsi nemusela, zlato, vím, jak teď šetříš energii a chceš mít klid...“ „To není všechno,“ usmála jsem se a dolila mu skleničku až po okraj. Věděla jsem, že má slabost pro mladé, nevinné, nezkušené typy. Přesně takové, jaká já už dávno nebyla. „Pozvala jsem tam i Lucii.“ Tomáš ztuhnul, sklenička se mu zastavila v půli cesty k ústům. „Lucii? Tu novou asistentku z mé firmy? Proč? Vždyť je to... je to kolegyně. Je jí sotva dvaadvacet.“ „Viděla jsem, jak se na ni díváš, když jsme se stavili u tebe v kanceláři,“ řekla jsem a upřeně se mu dívala do očí. „A viděla jsem, jak se ona dívá na tebe. Líbí se ti. Cítím z tebe, jak ji chceš.“ „Simono, to je nesmysl, já miluju jen tebe! Nikdy bych tě nepodvedl!“ začal se bránit, přesně jak jsem čekala. Byl tak morální. Tak předvídatelný. Tak svázaný pravidly. Vstala jsem, obešla stůl a stoupla si za něj. Položila jsem mu ruce na ramena, cítila jsem, jak jsou napjatá. Sklonila jsem se k jeho uchu, mé rty se téměř dotýkaly jeho lalůčku. „Já vím, že mě miluješ. A já vím, že bys mě nepodvedl. Proto jsem to zařídila já. Chci, abys ji ojel. Chci se na to dívat. Chci vidět, jak si ji vezmeš, jak do ní vnikneš, zatímco já budu sedět v křesle v rohu pokoje a čekat. Čekat, jestli mi vůbec dovolíš se na to dívat, nebo jestli mě pošleš pryč.“ Cítila jsem, jak se mu zrychlil tep pod mou dlaní. Morálka bojovala s potlačovaným chtíčem. „To... to nemůžeme udělat. Co by si o mně myslela? Je to zaměstnankyně.“ „Už jsem to zařídila,“ lhala jsem s ledovým klidem. Ve skutečnosti jsem se s Lucií sešla den předtím. Byla to jednoduchá dívka z chudších poměrů. Dala jsem jí obálku s hotovostí, která pro ni znamenala pět jejích měsíčních platů, jen za to, aby jela a byla svolná ke všemu, co si "pan architekt" bude přát. Byla to první investice do mého pádu. „Ona to chce. Řekla mi to. A já to chci taky. Udělej to pro mě. Jako dárek.“
