Do hloubky temnoty, ke světlu
Kapitola první, v níž se autor za velice podivných okolností seznámí se zrovna tak podivným individuem.
Seznámili jsme se ve vlaku do Paříže. No, seznámili… já si balil kufr, jako obvykle nějak nejistý, zdali už jsem do něj složil všechny věci, které jsem za těch několik hodin cesty z něho vyndal. On byl můj jediný spolucestující v kupé, celou dobu jsme neprohodili ani slovo, až nyní ke konci, krátce před nádražím. Vypadal skutečně jako Ježíš, tedy tak, jak se obvykle v západní křesťanské tradici vyobrazuje. Delší, vlnité vlasy, přibližně ve svých třiceti let (zbývají mu tedy tři roky?), sice bez vousů (opravdu nemám fousáče rád), ale mírně hipízovitě. Vlastně nebyl ani sympaťák, ale ani jeho opak.
„Zůstáváte?“ začal si on.
„Ano, několik týdnů. Jedu sem za prací.“ Vzápětí jsem si pomyslel, proč proboha mu to s tou prací říkám. Asi protože vypadá jako Ježíš.
„Mohu se zeptat, co děláte?“
Mohl jsem říci ‚ne, nemůžete‘, ale vlastně jsem žádný odpor vůči němu necítil.
„Pracuji s lidmi. Učím.“
Povytáhl obočí a bylo jasné, že se zeptá, CO učím.
„Jógu a tantru, jestli vám to druhé něco říká,“ dodal jsem po několika vteřinách. Stále jsem si nebyl jistý, proč mu to prozrazuji, ale něco vzbuzovalo moji důvěru.
„Levou nebo pravou ruku?“
Tím mě tedy překvapil. Většina lidí si pod tantrou představuje bohapustý sex a když se vůbec doslechnou o rozdílu mezi levou a pravou „rukou“, tedy směrem více duchovním a směrem více tělesným, nebo možná by se dalo říci i světlou a tmavou tantrou, zase si začnou představovat cosi mimoňsky nesmyslného.
Usmál jsem se: „Levou.“
„Myslel jsem si to.“ Teď si hraje ještě na jasnovidce. No, je to koneckonců Ježíš, žejo.
Chvíli bylo ticho. Za okénky už byla vidět světla bezprostředních předměstí.
„Máte kde bydlet?“ Jako kdybych tuto otázku čekal. Nejsem absolutně typ, který navazuje lehce kontakty, vlastně jsem strašpytel, kterému maminka říkala, nikdy nedůvěřuj cizím lidem, ani kdyby vypadali jako sám Kristus. Ale něco mne hnalo kupředu. Možná zvědavost.
„Ano“, řekl jsem a jmenoval hotel, ve kterém jsem měl zaplaceno ubytování.
„To je ale daleko od nádraží a už je docela pozdě. Můžete u mě přespat, bydlím nedaleko, a můžeme si popovídat. Třeba o levé ruce.“
„To je od vás hezké, ale …“
Mávl rukou: „Jasně že máte obavy. Měl bych asi taky. Prostě to riskněte. Zaručuji se za sebe,“ zasmál se, ale opět to bylo nějak sympatické, „koneckonců jste už dost starý na to, abyste se bál o život.“
Teď jsem se zasmál já, protože tohle zrovna bylo nejen mé téma, ale i předmět mé první přednášky na eventu, na který jsem byl pozván.
„Čtete myšlenky?“
„Někdy.“
A tak jsem jel k němu. A ani jsem se nepředstavili.
Opravdu bydlel blízko a opravdu vypadal jeho byt tak, jak jsem doufal – totiž luxusně. Když jsem vstoupil – nechal mne předejít – objevilo se v mé hlavě slovní spojení potemnělý luxus. Zapnul nějaké osvětlení a najednou bylo všude mnoho tlumených světélek, které osvětlovaly chodbu a přilehlé pokoje, do nichž jsem viděl jen polopřivřenými dveřmi. Ve vzduchu se vznášela jemná vůně snad nějakého kadidla, vládlo příjemné teplo. Pokud mne zabije, pomyslel jsem si, tak aspoň zemřu na příjemném místě. A pak mě napadla ještě jiná, poněkud zneklidňující a zároveň zajímavá a vzrušující myšlenka – co když se mi tohle zdá? Otočil jsem se na Ježíše a vytřeštil oči. Přede mnou stál někdo jiný. Jako by zestárl – ze třicátníka se stal čtyřicátník, jeho vlasy mi teď připadali o hodně kratší než předtím, také snad i nějak povyrostl. Všiml jsem si, že aspoň ve svitu oněch světélek má souměrný obličej – prostě vypadal jako typ v bance, který si zakládá na to, aby měl autoritu a zároveň chce v klientovi vzbudit důvěru. A možná že se mu to i daří. A to hlavní – vůbec jsem si nepochopil, kdy a jak se stačil převléci. Nyní byl oblečen celý v černém. Volné černé kalhoty z nějaké lesklé látky, podobně i volnější košile nebo spíš halena. Tak nějak co nosí mistři kung-fu. Připomínal v tom ovšem spíše představeného nějaké církve. Možná té, která má sex s mladými kluky. A sakra, řeklo moje nitro.
„Ale…“, dál jsem se nedostal.
„To prostě neřeš,“ což znělo téměř jako příkaz. Zaregistroval jsem tykání. Ale aspoň hlas se mu nezměnil.
„Já tomu nerozumím…“, což byl z mé strany takový zmatený pokus zůstat nad hladinou.
„To chápu. Ale já mám pro tebe návrh. Už dlouho se ti zdá o té skutečné hloubce. A hledáš ji, ale zároveň se jí bojíš. No a zestárnul jsi a už toho před sebou tak moc nemáš. Tak to vezmi jako příležitost, do té hloubky skočit. A uvidíme, kde vyplaveš.“
To nevypadalo na nějaký velký výběr. Jistě, mohl jsem se obrátit a odejít. Mohl jsem se, pokud to byl sen, probudit. Mohl jsem nesouhlasit a začít diskutovat. Ale něco v tom, co se právě dělo, mi pošimralo podbřišek. A to šimrání se počalo rozšiřovat nejen nahoru, ale i dolů. A to vůbec nebyl špatný pocit.
„Co obnáší ta … hloubka?“ vypravil jsem ze sebe po hodně dlouhé době ticha.
„Submisi.“
Šimráni se mi definitivně dostalo do genitálií.
Přistoupil blíž a podíval se mi do očí. Ježíšmajrá, on voněl. Bylo to palo santo?
„Prostě tu zůstaneš, dva týdny. Na tvou práci a ten kongres se vykašli. Tudy cesta nevede.“
O kongresu, na který jsem jel, jsem mu nic neříkal. Tak zase čte myšlenky…
„Teď se musíš rozhodnout. Ale … to už jsi. Mám pravdu?“
Sakra, jak věděl, že uvnitř jsem už přitakal? Ano, přitakal jsem zrovna něčemu, co bych ještě před půl hodinou odložil do říše naprosté, byť velice přitažlivé fantazie. Ale přitakal jsem opravdu? Polil mě strach, že to, co se děje, nemám pod kontrolou. A zároveň se vynořila myšlenka, že to je právě to, o co jde. Asi si všiml, že přemýšlím. Zničehonic měl v ruce jezdecký bičík a bez váhání mi jím přetáhl zadek. Mé kalhoty to sice ztlumily, ale pichlavá bolest mne vytrhla z přemýšlení.
„Au“, řekl jsem jaksi mechanicky. Zároveň jsem pocítil, že mám erekci. Tohle jsem skutečně neznal. Opět se ve mě ozvala moje zmatená nejistota.
„Ale… jak můžu regulovat to, co je pro mne ještě ok, a co už ne. Co překračuje moji toleranci? A taky – mohu si o něco, po čem bych třeba toužil, říci?“
„Ne, prostě nebudeš mít žádnou kontrolu. Něco chtít, to je iluze ega. Klíč ke všemu je v bezvýhradném přijetí.“
A po chvíli dodal, stále ještě se dívajíc do mých zmatených očí: „Přijetí všeho.“
Nevím, jak dlouho jsme tak stáli proti sobě. Nějak jsem se dostával – promiňte mi ten esoterní výraz – do jeho aury. Nebo jeho vpouštěl do té mé. Můj strach a obavy se pomalu proměňovaly v ten pocit, který máte krátce předtím, než skočíte z pětimetrové věže do bazénu. Nebo z útesu do moře.
Nakonec řekl: „Je pozdě. A cesta zpátky teď už není. Jdi spát.“ A rukou ukázal na jednu z intimně osvětlených místností.
Jakkoliv se mi v mém fyzickém i pocitovém těle honilo spousta různorodých vjemů, jakkoliv tam panoval chaos, nad tím vším rumrajem se tyčily v mém vědomí dva pilíře. Ten jeden byl zcela jasný. Spirituálně se tenhle „Ježíš“ strefil do černého. A stále strefoval. Ten druhý vynořující se pocit byl legrační – zatoužil jsem se dotknout přes jeho tenké černé kalhoty jeho penisu. A políbit mu ho. A to vlastně nejsem na kluky. Opravdu zvláštní. Uvidíme zítra.
----------
Zvědavý na pokračování? Bude to husté... Napiš reakci nebo dej palec nahoru, a den nebo dva počkej.
