Zpověď submisivní nudistky.

Venku se začíná oteplovat a já cítím to známé šimrání v podbřišku. Léto klepe na dveře a s ním i vidina horkého písku, slunce opírajícího se do kůže a té nepopsatelné svobody. Už se nemůžu dočkat, až ze sebe shodím ty vrstvy oblečení a stanu se zase na chvíli tou ženou, kterou v běžném životě nikdo nevidí.
V šedi textilního světa jsem totiž neviditelná. Jen další unavená matka, na jejímž těle zanechal čas a porody své stopy. Nejsem žádná modelka s mírami 90-60-90. Jsem tuctová, neprůbojná a submisivní. Na ulici se za mnou nikdo neotočí, v davu splývám s omítkou jako stín s nákupní taškou. Ale na nudapláži? Tam je to úplně jiný svět. Tahle unavená schránka se tam mění v bytost, která je znovu žádoucí a která si pozornost okolí vychutnává jako ten nejsladší koktejl.
K nudismu mě kdysi přivedl můj bývalý přítel. Jako malá jsem nic takového nezažila, přestože jsme s rodiči pravidelně jezdili k moři do Bulharska. Moje premiéra na nudapláži byla horor. Šla jsem tam víceméně z donucení, protože moji partneři byli vždy dominantní a já byla zvyklá se podřizovat. Tehdy jsem byla mladá, sice bez „vydojených“ prsou, ale se všemi komplexy světa. Od puberty jsem byla nejvyspělejší ve třídě a své tělo jsem spíš nenáviděla, než vystavovala.
Pamatuji si tu cestu, jako by to bylo včera. Šla jsem v jeho patách, hlavu sklopenou, pohled upřený na špičky svých bot. Periferně jsem vnímala jen rozmazané siluety bílých nahých těl a v hlavě mi bušilo: Co tady sakra dělám? Všichni na mě budou koukat! Uvidí každý můj nedostatek! Byla jsem v transu, neschopná vlastního úsudku. Kdybych nedostala jasné instrukce, zůstala bych tam stát jako solný sloup.
"Rozlož deku a vysleč se!" zavelel.
Byla to slova, na která jsem byla zvyklá automaticky reagovat. Poslechla jsem, ale vteřinu poté, co dopadl poslední kousek prádla na zem, jsem se schoulila na dece do klubíčka a zakryla se vším možným. Jenže on mě nenechal.
"Jdeme do vody!"
V tu chvíli mi došlo, že místo, které vybral – schválně co nejdál od vody – je past. Musela jsem projít kolem všech těch naháčů. Úplně nahá, se všemi svými komplexy. Srdce mi tlouklo až v krku, vnímala jsem jen pevný stisk přítelovy ruky, který mě doslova táhl za sebou. Cítila jsem spalující stud a ponížení. Měla jsem pocit, že každý centimetr mého těla je pod mikroskopem.
Ale pak se něco zlomilo. Možná to bylo tím sluncem, možná tou vodou, která mě konečně obemkla. Pomalinku jsem se začala uvolňovat. Zjistila jsem, že nikdo nikoho nesoudí. Že těla jsou prostě těla – různá, vrásčitá, kulatá i hubená. Začala si užívat tu neskutečnou svobodu, když vás nikde nic neškrtí a mokré plavky nestudí na kůži.
Tahle změna vnímání ale nepřišla hned. Rozhodně to nebyla otázka jedné návštěvy. Trvalo to mnoho odpolední, mnoho slunečných dnů, než jsem ze sebe setřásla tu neviditelnou deku studu. Zjistila jsem, že i já, s tělem, které už není jako v osmnácti, mohu přitahovat pohledy.
A ty pohledy mě začaly nabíjet. Objevila jsem v sobě potlačený exhibicionismus. Zjistila jsem, že se mi líbí být viděna. Že mi dělá dobře, když cítím na kůži nejen slunce, ale i oči mužů, které jsem zaujala. Najednou se cítím jako žena, ne jako stroj na úklid. Stejně tak jsem se ale naučila dívat i já. S neskrývaným zájmem pozoruji ostatní – muže, ženy, kterým závidím tu dokonalou kakaovou barvu kůže bez proužků od plavek, i páry užívající si vzájemnou blízkost. Když mě někdo zaujme, jsem taková mrcha, že provokuji.
Nuda se časem pro mě stala drogou, způsobem, jak utéct z role „utahané matky“ a dobít baterky, ale přinesla i osamělost. Místo přítele do mého života vstoupil otec mých dětí, který pro to neměl pochopení. Chtěla jsem, abychom tam chodili jako rodina nebo aspoň ve dvou, ale neuspěla jsem.
Pak se ale objevil muž, který byl úplně jiný. Živočišný, aktivní a sexuálně dominantní. Byl stejně naladěný jako já – nadšený nudista, exhibicionista a voyeur. S ním to bylo jiné. Chodili jsme tam všichni společně jako rodina a všichni jsme si tu nahotu a absolutní volnost užívali. Byl to čas, kdy jsem se cítila nejvíc naživu. Ale jak už to v mém životě bývá, jak muži do mého světa vstupují, tak z něj i vystupují.
A protože už ani ten není v mém životě, chodím k vodě většinou sama. S dětmi vyrazíme, jen když máme nějaký doprovod nebo podobnou rodinu. Občas s kamarádkou. Ale většinou závidím těm, kteří tam mohou být spolu.
Ale léto je za dveřmi. A já vím, že až shodím šaty a ucítím první paprsky na své kůži, zase ožiju. Kdo ví, možná letos do mého života vstoupí někdo, kdo nebude chtít jen moji poslušnost, ale kdo si bude chtít užívat tu svobodu se mnou.