Týden jsem na ni nemohl přestat myslet. Na ten její pohled. Na to, jak odešla přesně ve chvíli, kdy to začalo být nejintenzivnější. A hlavně na ten pocit nedokončenýho příběhu. Pak mi přišla zpráva. „Tak co… pořád čekáš na to příště?“ Usmál jsem se hned, jak jsem to přečetl. Domluvili jsme se rychle. Tentokrát žádný náhody, žádný útěky uprostřed noci. Když jsem dorazil k ní, otevřela dveře skoro okamžitě. Stála tam opřená o futra, jako by mě čekala už delší dobu. Ten stejný pohled jako minule – jen tentokrát v něm bylo něco rozhodnějšího. „Tak pojď… dneska to nenecháme nedořešený,“ řekla tiše. Ani jsme se pořádně nepřivítali. Jakmile jsem vešel dovnitř, přitáhla si mě k sobě. Polibek byl hlubší než minule, bez zábran. Bylo cítit, že oba víme, proč jsme tady – a že tentokrát se nikdo nebude brzdit. Pomalu jsme se přesunuli do pokoje, ale to napětí mezi námi bylo už tak silné, že každý krok působil jako zdržování. Smála se potichu, když si toho všimla. „Nevydržíš, co?“ provokovala mě. Když jsme konečně skončili na posteli, všechno, co jsme minule jen naznačili, se rozjelo naplno. Už žádné hraní na zdrženlivost. Bylo to přirozené, intenzivní… jako by to mezi námi čekalo přesně na tenhle moment. Chvíle, kdy vnímáš jen toho druhého. Žádný okolí, žádný čas. Jen blízkost, napětí a to, jak se všechno postupně stupňuje. A tentokrát to neskončilo v půlce. Zůstali jsme pak ležet vedle sebe, oba trochu zadýchaní, ale s tím zvláštním klidem, který přijde jen tehdy, když věci zapadnou přesně tak, jak mají. Otočila se ke mně a pousmála se tím svým lehce drzým úsměvem. „Tak co… stálo to za to čekání?“ zeptala se. Podíval jsem se na ni, přitáhl si ji blíž a jen tiše řekl: „Jo. A tohle rozhodně nebylo naposledy.“
