Říkám si, že už jsem imunní vůči penězům. Vždycky jsem si to říkal. Umím je vydělat i utrácet, ale můj život neřídí, nerozhoduju se podle nich, ale hrajou významnou roli.
Když mi Radek poprvé napsal, stručně, bez emotikonů, bez těch ubohých „haha" na konci vět, který signalizujou nejistotu, zaujal mě právě tou stručností. Když chlap ví, co chce, je přitažlivější.
Když chlap drží slovo, je to víc, než když drží platinovou Amex. Jako když ho fakt drží, jako že přes to nejede vlak.
To je ale strašně vzácný, protože všeobecně všichni to máme s pravdou a lží tak 20 na 80. A mělo by to být obráceně. Vážně, viděl jsem na to výzkum.
Většina chlapů, kteří mají co dokazovat, třeba jako já, tak píše příliš.
Tak to on ne. On napsal tak max čtyři stručný věty. Poslední navíc byla otázka.
Pak jsme si vyměnili několik fotek čuráků, abychom tomu dali důraz. Takže normální chlapská komunikace. Žádný drama.
Radek přemýšlel v systémech. Když mluvil o byznysu, slyšel jsem za tím něco, co mě fascinovalo víc, než čísla, způsob, jakým kombinoval zdánlivě nesouvisející věci. Přirovnal jednou strukturu svého portfolia ke způsobu, jakým se větví kořeny stromů.
Neznělo to jako metafora pro novináře, ale jako způsob, jakým skutečně uvažoval.
To mě znepokojovalo, peníze ne, ale tohle teda jo.
No a takhle jednou ráno mi přišla zpráva Dnes večer.
Řidič bude ve čtyři u tebe.
Business casual na tři dny.
Žádné, jestli chceš, žádné hodilo by se ti to? Oznámení. Zvyk týpka, který nepočítá s odmítnutím ne z arogance, ale proto, že se naučil číst lidi dřív, než otevřou tlamu.
Řekl jsem si, ok, ale jen proto, že jsem zvědavej.
Řidič byl tichej, zdvořilej, poslal mě s omluvou hned pro pas, a jel opačným směrem, než jsem čekal. Když jsem uviděl cedule na letiště, zastavil jsem se ve větě, kterou jsem právě říkal sám sobě, a přestal jsem předstírat, že vím, co se děje.
Soukromý odlety v terminálu pražského letiště jsem tak navštívil poprvé.
Malé letadlo s koženými sedadly v barvě whisky. Steward, který přinesl sklenici Old Fashioned bez ptaní správnou sklenici, jak jsem později pochopil, protože Radek mu musel říct dopředu.
To mě trochu rozhodilo. Ne letadlo, který teda rozhodně nebyla funglovka.
Ale tenhle detail.
O tom koktejlu jsem mu vyprávěl a vsadil bych se bejval, že mě neposlouchal.
Ani vy se tomu nevyhnete. Ingredience jsou směšně jednoduchý, whisky, kostka cukru nebo lžíce sirupu. Angostura bitter, kůra z pomeranče a led. To je všechno, žádnej citronovej džus, nebo coca-cola, co zakreje chyby.
A stěma pěti věcma uděláte drink, který je zlatým standardem barmanů.
Old Fashioned je koktejl, kde totiž neexistuje nic, co by ti pomohlo, když to neumíš.
Old Fashioned je v podstatě whiskey s komentářem, jako když napíšete koment tady pod povídku. Taky jí to může pomoct nebo ublížit. No a ten bitter a cukr tady nejsou jen tak obyčejný ingredience v klasickým slova smyslu, tady jsou to editorský nástroje.
Oříznou hrany, zdůrazněj střed, zaoblej finish. Ale základ, ten zůstane. Když je whiskey mdlá, Old Fashioned bude mdlej. Pokud je příliš agresivní, nepomůže ti ani dvojitá dávka bitteru.
Barman fakt musí dobře vybírat, musí mít zodpovědnost, která u Aperol Spritz fakt neexistuje.
No a ten cukr a bitter ty jsou tady v permanentním napětí. Příliš cukru a koktejl se zploští zmizí ta krásná hořkost, která drží pozornost. Moc bitteru, tak to zase přestaneš cítit whiskey, začneš cejtit nějakou medicínu.
Míchání tady není sranda, míchá se proto, aby se ochladil a správně naředil, páč ředění je součást receptu, ne nějakej vedlejší efekt. Příliš krátký chlazení koktejl je teplej a moc silnej. Příliš dlouhý ředění, to zas je vodnatej a mrtvej.
Správný naředění Old Fashionedu trvá asi půl minuty, a to se mění podle teploty ledu, velikosti kostek a teploty skla.
Velká kostka se taje pomalu, koktejl zůstane koncentrovanej.
Malý kostky to zředí rychle, první doušek bude jinej než poslední, pokud to do sebe nekopneš.
Pak ta kůra tam taky hraje dost roli. Ta se vymačká nad sklenicí a nezamíchá, neponoří, je to proto, aby ty éterický oleje z kůry vytvořily tenkou aromatickou vrstvu na hladině.
Nos dostane pomeranč ještě před tím, než se rty dotknou skla.
To dává celý smysl, ne?
Ten koktejl je těžkej proto, že nic nezakryješ.
Akorát je hrozný, že o jednom pití bych mlel celou cestu.
Aspoň ten let utekl a muj šestitýdenní kurz Somelier v le Cordon Bleu jsem uplatnil v pornu, což určitě ten, co mě tam poslal, neplánoval.
Na letišti v Nice sem přešel do malý helikoptéry a s tou jsem za chvíli přistál na heliportu v marině blízko hotelu a tam mě vezlo auto.
Monako v podvečer vypadá jako město, které si je vědomo, že je sledováno, a rozhodlo se hrát tu roli dokonale. Jako velkofilm o Café de Paris na Place du Casino, místu, které jsem znal z fotografií a teď seděl u stolu u okna, zatímco venku si turisté fotili kasino a nevěděli, jak směšně skutečný je tento výjev zevnitř.
Můj pokoj byl se skvělým výhledem, ale malej.
Měl krásnou pochozí sprchu. Dešťovou.
A jestli jste se někdy připravovali na gay romantický večer, zcela jistě jste používali sprchu, které jde odšroubovat. V tom o případě jděte ovšem bydlet jinam.
Radek přišel do restaurace pět minut po mně. Ani to nebylo náhodný, pochopil jsem to až mnohem později. Nechat někoho krátce čekat, ne dlouho, je gesto.
Říká to jsem zaneprázdněný, ale přišel jsem.
Představil jsem si, jak čeká za dveřma, jen aby přišel trochu pozdě…
Objednali jsme, mluvili jsme a já jsem si uvědomoval, jak málo mě zajímaj ty číslice na jídelním lístku, který jsem zahlédl, a jak moc mě zajímá to, jakým způsobem Radek naslouchá s takovou soustředěnou pozorností, jako by každý moje slovo bylo datový bod, který někam zařazuje.
Bylo to lichotivý a trochu děsivý zároveň.
Měl nádherný prsty. Jednou mě vyhonil v multikině. De facto já byl na Smíchově první 4D jejich host.
Ke konci večeře položil na stůl krabičku. Černou, s bílou vločkou.
Montblanc.
Poznal jsem Starwalkera Black Cosmos okamžitě, protože ho znám, protože mám slabost pro věci, které jsou vyrobeny s přesvědčením.
Roller s platinovými detaily, limitovaná edice, věc, která existuje na pomezí nástroje a šperku.
„Proč?" zeptal jsem se.
„Protože píšeš ručně," řekl. „Viděl jsem na tvym stole ten notýsek."
Měl pravdu. Malý zápisník na adresy a poznámky, který nosím roky, protože některé věci nechci mít v telefonu.
Povšiml si toho v kanceláři na mém stole, kde se zdržel vždycky jen chvíli a většinou napůl pracovně, takže by mě nenapadlo, že bude věnovat pozornost detailům.
Četl mě pečlivěji, než jsem četl já jeho.
„Ukaž, jak píše," řekl tiše.
Ukázal jsem.
Vzal pero a něco napsal.
Podal mi zpátky notýsek a já jsem četl, a pak jsem zavřel notýsek.
„pojď už do pokoje“
Bylo to napsáno rukopisem člověka, který ví, co chce, a neobtěžuje se to obalovat.
Dovolil jsem si poprvé toho večera pořádně vydechnout.
Jeho apartmá bylo to, čím apartmá v Monaku jsou výhled na přístav, ticho tlumené silnými zdmi, vzduch klimatizace s přídechem něčeho dřevitého. Každý centimetr tady má cenu metrů všeho v Praze, ale nebyl jsem zrovna z toho nervózní. Byl jsem totiž hlavně zvědavý, což je horší.
Tak nějak jsem tušil bohapustý mrdání a konec konců tomu tak nakonec i bylo.
Dostal jsem v pokoji kožený obojek i pouta a příkaz kleknout si zády k posteli.
Neviděl jsem, co dělá, protože na mě něco chystal u lavice před postelí. Pak se úplně potichu objevil přede mnou, protože vysokej koberec tlumil jeho kroky a taky proto, že jsem slyšel hrát nějakou brazilskou jazzovou výtahovku. Takový klišé.
„Nohy od sebe,” přikázal mi tiše a chladně. Tenhle jeho tón mi okamžitě zvedal tlak i ocas do pozoru.
Radek ve svý nejchladnější podobě.
Neosobní, bezcitnej, od kterýho mě čeká jen bolest a ponížení. Vzrušovalo mě to.
Měl v ruce nějakou šálu z chladivý látky. Sklonil se a vzal do ruky moje koule. Byly docela plný, protože nějak jsem nestíhal ventilovat.
„Ani se nehneš,” usmál se.
„A ruce dej za hlavu!” zařval.
Zabořil se mi do podpaží.
Tiše jsem držel a pak už jen sledoval, jak mi omotává ruce, pak nohy.
Radek si klekl přede mě a přejel po mým maximálně napruženým péru jazykem. Obkroužil žalud a slízl kapičku ze špičky.
Poškádlil strištěm na tváři uzdičku, až jsem zalapal po dechu.
Usmál se a políbil mě.
Pak si rozepl kalhoty a nabídl mi svůj macatej tvrdej klacek.
Zatímco jsem ho olizoval jako zmrzlinu, svlíkl si košili a pak odkopl i kalhoty, spadlý na zem.
Sice jsem měl pouta na rukou, klečel jsem, ale spoutanej jsem nebyl. Zajel jsem proto Radkovi mezi rozkročený nohy a začal mu jemně masírovat koule.
Přitom jsem pomalu kouřil jeho ocas a dával si záležet, abych patrem a jazykem stahoval předkožku.
Sliny mi tekly a Radek mi přirážel do krku.
Jednou rukou jsem ho hladil mezi půlkama a druhou mu pořád masíroval koule.
Chtěl jsem zajet jedním, nebo dvěma prstama dovnitř.
Párkrát jsem flusnul na prsty.
Poté jeho přírazy do mýho krku nabyly na intenzitě a jak zajížděl prudce a celou svou dýlkou a já mu zespod dráždil ocas jazykem, aby se mu to ještě víc líbilo, a přitom jsem mu nahmátl prostatu a intenzivně ho ukazováčkem i prostředníčkem masíroval.
To byla jízda.
Navíc jsem nyní i posléze zjistil, že on má jinou sprchu, než já.
Hekání a vzrušený chlapský mručení se neslo celým apartmá, jestlipak tam ještě stojej ti turisté s mobilama, napadá mě.
Přál jsem si, aby mi Radek už dovolil se vystříkat, protože mě začínalo brnět ve vocasu.
Sral mě tím, jak byl pořád panovačnej a zároveň mě to i vzrušovalo.
Když mi krk i tlamu zalily jeho horký výstřiky, zavřel jsem oči a podržel ho v sobě, spojenej s ním už navěky.
A taky bylo vidět, jak je rozrajcovanej tím, jak moc se mu moje kouření líbilo a dával to nahlas najevo. Vlastně celou dobu to komentoval a používal drsnej slovník a mě to vzrušovalo a on přitvrdil.
Věděl, jak na mě.
Jeho ego a chuť jeho mrdky mě katapultovaly až k hvězdný bráně, a když vzal Radek můj ocas do pusy, stačilo málo a stříkal jsem.
Udělat ho třema prstama byl fakt spontánní nápad a když jsem se z hvězdnýho průletu vrátil zase na zem, ležel Radek vedle mě a hladil mě.
Přejížděl mi po prsou, břiše i stehnech.
Otočil jsem se k němu a objal ho.
Přimáčkl mě k sobě a hladil mě dál po zádech a zadku.
Uvědomil jsem si, že mě sice vzrušuje, je pohlednej, voní mi, ale nechtěl bych být jeho partner.
Připadal bych si pořád jako mladší a hloupější brácha.
Protože se mě zeptal, na co myslím, tak jsem mu to tenkrát řekl.
Druhý den ráno byla na řadě jachta.
Posádka diskrétní, moře v té barvě, která na fotografiích nikdy nevychází správně.
Prostě nádhera, kterou musí člověk zažít tam, na dálku to nejde a kterou nemáš chuť ano odvahu dokumentovat. Snídaně na palubě, káva, sluneční brýle, vůně pomerančové kůry, Radkův profil proti obzoru.
Tak takhle občas chutná, když překročíte červenou čáru. Nebo, jak říkal jeden vrchní ve známém filmu, když jsi byl v žitě. Mě to v žitě moc nebaví, takže jsem za dva dny dostal knihu na cestu zpátky do Prahy a on pokračoval tady.
Radek je jeden z nejchytřejších lidí, co znám, jsme kamarádi dodnes a dávno bez sexu. Už ani nesleduju, kdo kolem něj poskakuje, každou chvíli nějaký jiný princ. Už se se mnou i přestal radit, jak to dělat, aby vztah vydržel. Nevydržel žádnej.
Uteklo hodně let, mezi tím jeho byznys na nějaký čas dovedl až za mříže. Spojení jsme neztratili ani tehdy a on mi přiznal, že ty chvíle po hvězdným průletu, byly okamžiky, ke kterým utíkal v tom kriminále, protože nic intimnějšího s někým, koho by měl rád, nezažil.
