Už dva měsíce jsem zamčený v té malé, nemilosrdné kleci. Tvrdý kov mi tlačí na ptáka, který se už dávno vzdal jakékoliv naděje na erekci. Každý den cítím, jak moje koule bolí. Ne pořád tak strašně, ale pořád alespoň trochu. Jsou plné, těžké, přetékající touhou, kterou mi nedovolí vybít. Klec je krátká, takže i sebemenší pokus o ztopoření se změní v tupou, neustálou bolest. A pak je tu ona – moje přítelkyně, moje paní.
Před dvěma měsíci jsem podepsal tu smlouvu. Černé na bílém. Jsem její sub. Její majetek. Smí si brát kohokoliv, koho chce, a já smím jen poslouchat, čistit ji po tom a děkovat. Orgasmus? Ten mi zakázala. „Až si to zasloužíš,“ řekla tehdy s úsměvem, který mi dodnes běhá, jako mráz po zádech.
Dneska to ale bylo jiné.
Jeli jsme autem po městě a hráli naši oblíbenou hru – žlutá auta. Kdo první zakřičí „Žlutý!“, má bod. Na konci dne se sečtou body. Pokud nemám víc bodů než ona, dostanu deset silných pěstí do koulí navíc k počtu aut, který jsme napočítali. Když vyhraju (což se skoro nikdy nestane), dostanu jen ten počet aut. Je to hrozně nefér. Já řídím, já musím neustále sledovat silnici, počítat, křičet, zatímco ona se jen usmívá a občas mi položí ruku na stehno a lehce stiskne.
„Žlutý!“ zakřičela zase ona. Už podesáté dneska. Já měl zatím jen tři.
„Kurva…“ zamumlal jsem si pro sebe. Věděl jsem, jak to dopadne.
Když jsme večer dorazili domů, měla v očích ten zvláštní lesk. Ten, který znamená, že dneska to bude tvrdé.
„Kolik?“ zeptala se sladce, zatímco jsem klečel před ní nahý, s rukama za zády.
„Ty máš dvanáct, já deset,“ odpověděl jsem tiše.
Usmála se. „Takže deset navíc plus dvacet dva… to je třicet dva pěstí do tvých ubohých koulí dneska večer. Dobře.“
Postavila se přede mě, roztáhla mi nohy a pomalu si sundala kalhotky. Pak mě chytla za vlasy a přitáhla si mou tvář mezi nohy.
„Nejdřív mě olížeš. A při každém desátém olíznutí mi řekneš, jak moc tě bolí koule.“
Olizoval jsem ji s oddaností, kterou ve mně probouzí jen ta klec a ta neustálá bolest. Po deseti olíznutích jsem zašeptal: „Bolí mě… pořád trochu. Z plnosti, z klece… a už teď se bojím těch pěstí.“
Smála se. Když jsem skončil a ona dosáhla orgasmu, postavila se nade mě.
„Teď si lehni na záda, nohy do vzduchu, ruce za hlavu. A dívej se mi do očí.“
Lehl jsem si. Klec mi tlačila na kůži, koule visely dole, těžké a citlivé. Začala pomalu. První pěst byla spíš plácnutí – varování. Druhá už byla silnější. Třetí, čtvrtá… postupně přidávala sílu. Pokaždé, když mi pěst dopadla na koule, projela mnou ostrá, hluboká bolest, která mi vyrazila dech.
U desáté už jsem sténal nahlas. U patnácté mi slzy tekly po tvářích.
A pak přišla ta chvíle.
Klečela nade mnou, nohy rozkročené, a najednou mi vrazila koleno přímo do koulí. Silně. Tvrdě. Koleno mi vjelo mezi nohy jako kladivo, obě koule se mi zploštily proti pánevním kostem. Bolest byla tak intenzivní, že mi na okamžik zhaslo před očima. Tělo se mi zkroutilo, ale ona mě držela na místě druhým kolenem.
V tu chvíli se něco zlomilo.
Necítil jsem už jen bolest. Cítil jsem totální odevzdání. Totální submisi. Jako by mi ta jedna silná rána kolenem otevřela něco hluboko uvnitř. Už žádný boj, žádná touha po orgasmu, žádná pýcha. Jen čisté, sladké vědomí, že jsem její. Že moje koule, můj pták, moje tělo – všechno patří jí a ona s tím může dělat, co chce.
„Děkuju… Paní,“ zašeptal jsem chraplavě, když jsem konečně popadl dech. Hlas se mi třásl.
Podívala se mi do očí a viděla to. Viděla, že jsem se konečně úplně zlomil.
„To je můj hodný chlapec,“ řekla něžně a znovu mi vrazila koleno do koulí – ještě jednou, stejně hluboko. Bolest se smísila s tou podivnou euforií. Koule mi teď pulsovaly, opuchlé, citlivé na sebemenší dotek.
Zbytek pěstí už jsem bral jako dar. Každá rána mi připomínala, kde je moje místo. Když skončila, lehce mi pohladila opuchlé koule prsty a zašeptala:
„Zítra zase žlutá auta. A večer ti možná dovolím lízat mě, zatímco budu vyprávět, jak jsem se nechala ojet od toho kluka z posilovny.“
Ležel jsem tam, koule mi bolestivě pulsovaly, klec mě svírala.
