Kdysi dávno, v jednom starším království, kde se přání splnila pouze tichem nebo šeptem a vše vonělo po jasmínu, žila žena, která pracovala jako švadlena. Nebyla to ta, co pracuje rychle, ale ta, která ví, kdy zpomalit. Říkali jí švadlena ticha, protože málokdy promluvila. Ne proto, že by mluvit nechtěla a neměla co říct, ale proto, že ticho někdy sloužilo lépe než slova. Byla klidná, její pohyby přesné, jako by šila nejen látku ale i čas.
Když se v její světničce zavřely dveře, zůstalo jen šustění látek, její tlumený dech a zvláštní napětí. Jednoho dne přišel on, vládce království. Nepřišel si pro šaty. Přišel se podívat. Seděla u stolu, její prsty byly soustředěné na práci, ale cítila jeho přítomnost. Nezalekla se, jen se jí stáhl dech. Pokračuj v práci, řekl. Poslechla. Věděla ale že se na ní dívá. Na její ruce, krk. Dýchala tiše. Stále jí pozoroval, pak k ní přistoupil a naklonil se k jejímu uchu. Nemusíš mluvit, stačí, že posloucháš, zašeptal. Zachvěla se. Jednoho dne si vládce svadlenu pozval k sobě. Vládce ji chvíli pozoroval, jako by chtěl poznat něco víc než jen její řemeslo. Říkají, že tvé šaty mají duši, řekl nakonec. Subinka švadlena se usmála. Duši mají lidé, pane. Šaty ukazuji, kdo je nosí. Ta odpověď ho zjevně překvapila.
Od toho dne zůstala subinka na hradě, aby připravila oděv pro velkou zimní slavnost Nevěděla, zda to zvladne. Pokusím se., odpověděla. Nepokusíš, odpověděl tiše. Uděláš to.
Každý den šila v tiché komnatě u věže. Vládce ji někdy přišel navštívit. Nejprve jen mlčky sledoval, jak pracuje. Jehla klouzala látkou, nit se leskla ve světle svíček a mezi nimi rostlo zvláštní ticho. Vládce nebyl krutý, ale byl přísný. Jeho slova byla krátká a rozhodná a málokdo měl odvahu mu odporovat. Říkalo se, že v jeho očích je něco temného, jako stín dávné bouře. Ještě jsi neskončila,“ řekl jednou. Subinka zvedla hlavu. "Dokonalé věci potřebují čas. Vládce se na chvíli odmlčel. Pak udělal několik kroků do místnosti. Většina lidí by se mnou takhle nemluvila, řekl příkře.Většina lidí asi také nešije, odpověděla tiše. Na okamžik se zdálo, že se Vládce usměje,ale jen velmi slabě. Dny plynuly a mezi nimi vzniklo zvláštní napětí. Nebyl to strach. Spíš tiché vědomí, že jeden druhého sledují a vnímají víc, než říkají nahlas.Jedné noci, kdy venku zuřila zimní bouře, Subinka dokončila zadaný úkol. Když ho Vládce oblečení oblékl, látka se lehce zaleskla ve světle svící. Subinka ustoupila o krok. Vládce se na ni chvíli díval. Víš, řekl pomalu, Většina lidí přede mnou sklání hlavu. Subinka zvedla oči. A ty ne, odpověděl. Respekt není vždycky ticho, odpověděla. Vládce k ní přistoupil blíž, zastavil se jen kousek od ní. Možná jsi odvážnější, než jsem čekal, řekl. Subinka cítila, jak se její srdce rozbušilo, ale neustoupila. Od té zimy se mezi lidmi vyprávělo, že na hradě je ve věži světlo mnohem častěji než dřív.
Protože tam někdo šil u malého stolu. A někdo jiný tam občas stál v tichosti vedle ni.
