Byli posledními lidmi ve venkovním bazénu, dlouho poté, co západ slunce proměnil hladinu ve stříbrnou. Klára se zasmála, když ji Petr lehce cákal vodou, a zvuk se nesl tichou terasou. Byli spolu manželé už desítky let, a přesto mezi nimi toho večera přeskočila jiskra, která působila nádherně nově.
Z teplé vody stoupala pára, zatímco se k sobě pomalu přibližovali. Pod hladinou se jejich ruce našly a propletly. Kolem nich byl chladný noční vzduch, nad nimi jasné hvězdy a celý svět se zdál být daleko. Petr jí odhrnul mokrý pramen vlasů z tváře a Klára odpověděla polibkem, který byl hravý, odvážný a plný příslibu.
Pohybovali se ve vodě spolu, jako by se jeden druhého učili znovu poznávat — škádlivé úsměvy, šeptaná slova a rychlé pohledy směrem k prázdnému okraji bazénu. Každý drobný dotek v sobě nesl vzrušení z toho, že zůstávají na místě déle, než by měli.
Když nakonec vyšli ven, zadýchaní a se smíchem, zabalili se do ručníků a spěšně zmizeli do noci. Srdce jim bušila rychle ne kvůli věku, ale kvůli sladké radosti z toho, že se stále dokážou navzájem překvapit.
