Čekal jsem doma na gauči, díval se na hodiny a uvažoval, jestli ten víkend radši nezrušit. Stejně pojedeme jen dva někam na konec světa, kde ani lišky nedávají dobrou noc. Jen my dva, chlast, les a ticho. Kdybych zůstal, možná by se Lucie zítra cítila líp a třeba bychom si konečně něco užili, když už bude celý den v posteli…
Zvonek mě vytrhl z myšlenek.
Otevřel jsem dveře. Stál tam jen Filip. Bez Jany.
„Ahoj.“
„Ahoj. Pojď dál.“
Zavřel jsem za ním. Chvíli jsme stáli v úzké chodbě, trochu neohrabaně.
„Tak co? Neodpískáme to?“ zeptal jsem se. „Lucie nejede. Volala mi ráno, že má teplotu a je totálně v háji.“
Filip si sundal bundu a pověsil ji na věšák. Pokrčil rameny.
„Jana taky ne. Říkala, že ji zkoušky totálně serou a že potřebuje zůstat doma, jinak se z toho zblázní.“
Podívali jsme se na sebe.
„Takže… jedeme sami?“ zeptal jsem se. Teď byla poslední šance to celé zrušit.
„Jo,“ odpověděl tiše a podíval se mi přímo do očí. „Budeme tam jen my dva. Nikde nikdo.“
Vzduch mezi námi zhoustl tak, že se dal krájet. Filip udělal krok blíž, až jsem cítil teplo jeho těla. Chytil mě za ruku – prsty se propletly. Druhou rukou mi pomalu přejel po tváři, konečky prstů lehce, až příliš něžně. Pak sklouzl níž.
Když mi zajel dlaní mezi nohy a lehce stiskl přes kalhoty, prudce jsem se nadechl. Tělo mi zareagovalo okamžitě. Cítil jsem, jak mi tuhne pod jeho rukou.
Na vteřinu jsem ho nechal. Lucka byla poslední dobou chladná jako led, držela nohy u sebe a pusu zavřenou, takže jsem byl pořádně nadržený. V hlavě se mi okamžitě vybavil ten večer před pár měsíci. Přišli jsme domů namol. Filip klečel přede mnou, já si rozepínal kalhoty a nechal je i s trenýrkami spadnout na zem. Jeho teplé, vlhké rty na mém péru… Zavřel jsem oči a nechal ho, ať si se mnou hraje. Když jsem se udělal, bylo to tak intenzivní, až mi z toho málem podklesla kolena. Zakázaná, uvolňující extáze.
A pak já před ním. Jeho tvrdý, tepající penis před mými rty. Ta chuť – slaná, trochu sladká, trochu hořká. Jak jsem ho bral hluboko do pusy, jak mi držel hlavu pevně oběma rukama a kňučel, když mi začal stříkat do krku…
Rychle jsem vzpomínku zahnal, až mě z toho zabolelo v břiše.
„Hele…“ chytil jsem ho za zápěstí a odstrčil jeho ruku. „Víš, že to byl jen úlet.“
Filip se na mě díval tmavýma očima.
„A co kdyby někdo přišel?“ dodal jsem tiše.
„Tehdy ti to nevadilo,“ řekl klidně.
„Ne. Ale tehdy jsem byl single. Slíbili jsme si, že na to zapomeneme.“
Chvíli bylo ticho.
Pak jsem ustoupil o krok a řekl tvrději, než jsem původně chtěl:
„Tak buď jedeme jen zachlastat a vypnout, nebo tady zůstanu. Rozhodni se.“
Filip na mě ještě chvíli hleděl, pak zvedl ruce v gestu „v klidu“ a usmál se tím svým nebezpečným, lehce výsměšným úsměvem.
„Ok. V klidu. Jen zachlastat.“
Pomohl mi naložit věci do kufru – pár lahví tvrdého, pivo, jídlo, spacáky a dvě teplé bundy navíc. Sedli jsme do auta a vyjeli.
Směřovali jsme na sever, k Máchovu jezeru, ale pak jsme odbočili ještě dál – na úzké lesní silničky směrem k Dubé a hluboko do lesů Kokořínska. Cílem byla stará, polorozpadlá chata, kterou měl Filipův strejda „někde v prdeli“, jak vždycky říkal. Nejbližší soused byl údajně tři kilometry daleko, reálně spíš deset. Mobilní signál tam byl spíš legenda.
Cesta ubíhala. Jako spolujezdec jsem si otevřel pivko a snažil se uvolnit. Když jsme konečně sjeli z poslední asfaltky na rozbitou lesní cestu, už se stmívalo. Mezi vysokými stromy se vynořila stará dřevěná chata – tmavá, osamělá, jako by na nás už dlouho čekala.
Filip vypnul motor.
Ticho bylo tak hluboké, že jsem slyšel vlastní tep.
Měli jsme před sebou vybalení, přípravu dřeva na noc – i když přes den bylo teplo, v noci se tu pořádně ochladí. Nebo si vlézt k někomu do spacáku, aby nám bylo tepleji…
Škoda, že tu jsem jen s Filipem.
Nebo že by…?
NE!
Zavrtěl jsem hlavou a otevřel dveře auta.
Vytáhli jsme věci z kufru, hodili spacáky do chaty a rychle se zabydleli. Chata byla stará, ale suchá – jedna velká místnost dole, úzké schody nahoru na půdu do malých pokojíků a kamna v rohu. Venku za chatou bylo staré ohniště s kruhem z kamenů, které vypadalo, jako by ho někdo používal ještě nedávno.
Sedli jsme ven. Filip rozdělal oheň, já otevřel první piva a vytáhl buřty. Brzy jsme seděli na starých dřevěných špalkách, opékali maso a zapíjeli ho střídavě pivem a domácí slivovicí, kterou Filip vytáhl „na zahřátí“.
Bylo příjemně. Oheň praskal, les kolem byl černý a naprosto tichý. Alkohol dělal své – uvolňovali jsme se, smáli se starým historkám. To odpolední napětí před odjezdem bylo najednou daleko, skoro neskutečné.
Pak Filip najednou sáhl do batohu a vytáhl starou, ohmatanou knihu s tmavě hnědými, oprýskanými deskami.
„Znám tohle?“ zeptal se s úsměvem a hodil mi ji přes oheň.
Chytil jsem ji. Obal neměl název, jen vybledlý symbol – zkrouceného hada omotaného kolem kruhu. Otevřel jsem ji. Stránky byly nažloutlé, písmo staromódní a místy těžko čitelné.
„Kde jsi to sebral?“
„Ležela nahoře na půdě mezi krabicemi. Asi nějaký strejdův balast. Koukej, co to je za kraviny.“
Listoval jsem. Kniha byla plná pseudomystických textů – zaklínadla na bohatství, ochranu před nepřáteli, uhranutí milé osoby, vyvolávání prorockých snů… Všechno psané tak přehnaně dramaticky, že to působilo spíš směšně.
Filip se zasmál a vzal mi knihu zpátky.
„Hele, tohle je pecka. ‚Přivolání milostného služebníka‘. Poslouchej:“
Narovnal se, předstíral hluboký, vážný hlas a začal teatrálně předčítat:
„‚Ó, ty, jenž přicházíš z temnoty touhy, služebníku skrytých žádostí… Přijmi mou výzvu, vstup skrze pouto masa a krve. Spoj se s tím, kdo tě volá, naplň jeho touhu a staň se jeho stínem.‘“
Zasmál jsem se. „To je fakt úchylný.“
„Počkej, je tu ještě rituál. Má se to dělat u ohně, s trochou krve nebo slin… no, to zvládneme.“
Filip se uchechtl, vytáhl kudlu, lehce se píchl do špičky ukazováčku a nechal kapku krve spadnout do plamenů.
„Tak co, zkusíme to? Přivolat si milostného služebníka na večer. Aspoň bude větší zábava.“
„Ty jsi totální kretén,“ zasmál jsem se, ale vzal jsem od něj knihu a přečetl závěrečnou část nahlas, s přehnaně hlubokým, dramatickým hlasem:
„‚Skrze oheň a touhu, skrze maso a stín – přijď.‘“
V tu chvíli se něco změnilo.
Nejdřív jen lehké, vzdálené zahřmění, přestože obloha byla celou dobu čistá. Pak se zvedl vítr, který předtím vůbec nefoukal. Suché listí se zvířilo a vletělo do ohně. Plameny se najednou divně skrčily, jako by je něco stáhlo dolů, a vzápětí vyletěly ještě výš – agresivně, téměř hladově.
Najednou se výrazně ochladilo. Tma kolem nás zhoustla. Stromy jako by dostaly delší, černější stíny.
Filip zvedl hlavu a přestal se smát.
„…to bylo divný, ne?“
„Jo,“ přikývl jsem tiše. „Docela dost.“
Oheň najednou zhasl. Ne pomalu – prostě zmizel. Jako kdyby ho někdo přikryl obrovskou neviditelnou dlaní. Zůstalo po něm jen pár rudě doutnajících uhlíků a silný zápach spáleného dřeva.
Seděli jsme v naprosté tmě.
„Kurva,“ zamumlal Filip. „Tohle už není vtipný.“
Vstal jsem. „Pojď dovnitř. Je zima a je tu najednou… nějak divně.“
Vzali jsme lahve a rychle zamířili ke dveřím chaty. Když jsem za sebou zavíral, ještě jednou jsem se ohlédl do lesa.
Na zlomek vteřiny se mi zdálo, že mezi stromy něco stojí. Něco beztvarého. Jen hlubší tma uprostřed tmy, která se na nás dívala.
Zavřel jsem dveře a rychle za sebou zasunul petlici.
Zvuk zaskřípění starého kovu zněl v tichu chaty nepřirozeně hlasitě.
Uvnitř bylo chladněji, než venku. Kamna jsme ještě nezprovoznili, takže vzduch byl vlhký a těžký. Filip zapálil starou petrolejku, kterou našel na stole, a mdlé žluté světlo se rozlilo po stěnách z hrubých trámů.
Chvíli jsme stáli uprostřed místnosti a mlčeli.
„To byl jen vítr, co?“ řekl Filip nakonec, ale hlas měl nejistý.
„Jo,“ odpověděl jsem. „Asi.“
Sedli jsme ke stolu. Otevřeli jsme další pivo, ale chuť už nebyla stejná. Alkohol najednou chutnal jako voda.
Pak to přišlo.
Nejdřív to bylo jen lehké zaskřípění dřeva nahoře na půdě. Jako kdyby někdo přenášel váhu z nohy na nohu. Pomalu. Opatrně.
Podívali jsme se na sebe.
„Slyšel jsi to?“ zašeptal Filip.
Přikývl jsem.
Chvíli bylo ticho. Pak znovu – kroky. Pomalejší. Těžší. Jeden… dva… tři… a zastavení přímo nad našimi hlavami. Přímo nad místem, kde jsme seděli.
Filip zvedl hlavu ke stropu.
„To je jen staré dřevo, že jo? Pracuje to, když se ochladí…“
Než jsem stihl odpovědět, ozvalo se klepání.
Tři krátká, suchá klepnutí. Ne z půdy. Zvenčí. Přímo na okno vedle dveří. Jako kdyby někdo lehce zaklepal klouby prstů na sklo.
Pak ticho.
A znovu. Tentokrát na druhém okně. Klep… klep… klep.
Filip pomalu vstal. „To není možný. Venku přece nikdo není.“
Přistoupil k oknu a přitiskl obličej ke sklu, snažil se něco rozeznat ve tmě. Po chvíli se najednou prudce odtáhl.
„Co?“ zeptal jsem se tiše.
„Nic. Jen stromy. Ale… měl jsem pocit, že se tam něco pohnulo.“
Vrátil se ke stolu, ale už si nesedl. Stál tam s rukama opřenýma o desku.
Pak přišel šepot.
Nebylo jasné, odkud přichází. Zdálo se, že ze všech stran najednou – ze stěn, ze stropu, z rohu za kamny, z kamen... prostě odevšud. Tichý, suchý šepot, jako kdyby někdo rychle šeptal něco nesrozumitelného. Slova se slévala dohromady, ale občas jsem zachytil jednotlivé hlásky. Znělo to skoro jako… naše hlasy. Jako kdyby někdo napodoboval náš způsob mluvení, ale o půl tónu níž.
Filip zbledl.
„Slyšíš to taky?“
Přikývl jsem. Srdce mi začalo bušit až v krku.
Šepot na chvíli zesílil, pak se ztišil do jednotlivých slov. Tentokrát už srozumitelněji.
„…jen úlet…“
Zastavil se mi dech.
„…tehdy ti to nevadilo…“
Filipovy oči se rozšířily. Podíval se na mě – v tom pohledu byla směs strachu a něčeho, co vypadalo jako vina.
Šepot pokračoval, teď už zcela jasně, téměř něžně:
„…slaný… trochu sladký… trochu hořký…“
Pak se ozvalo tiché, vlhké kňučení. Stejné, jaké vydával Filip tenkrát, když jsem mu to dělal.
Filip couvl až ke zdi.
„To není možný…“ zašeptal. „To přece nikdo neví…“
V tu chvíli klepání přišlo znovu – tentokrát přímo na dveře chaty. Pomalé, rytmické. Tři klepnutí. Pauza. Další tři.
A pak hlas – už ne šepot. Normální hlas. Můj vlastní hlas. Přicházel zpoza dveří:
„Otevři… je zima tady venku.“
Filip se na mě podíval s úplně bílou tváří.
„To jsi ty?“ zeptal se chraplavě.
Zavrtěl jsem hlavou. Hlas se ozval znovu, teď už trochu netrpělivěji, pořád mým hlasem:
„No tak… vždyť víš, že to chceš.“
Hlas za dveřmi ztichl. V chatě najednou zavládlo tak hluboké ticho, že jsme slyšeli vlastní dech i tlukot srdce.
Filip se pomalu přiblížil k oknu vedle dveří. Šel jsem za ním. Oba jsme opatrně vykoukli ven do tmy.
Nejdřív jsme neviděli vůbec nic. Jen černý les a slabý odlesk petrolejky na skle. Pak se nám oči přizpůsobily tmě.
Na samém okraji lesa, kde končila loučka před chatou, něco stálo.
Nebylo to jasně vidět. Spíš to bylo cítit. Temné, hustší místo uprostřed tmy. Vysoký, nehybný obrys, který se snažil vypadat jako člověk, ale úplně se mu to nedařilo. Žádný obličej, žádné ruce, žádné detaily. Jen silueta, mírně nakloněná směrem k nám. Jako by nás pozorovala.
Když jsem se na to místo díval déle, zdálo se mi, že se lehce vlní – pomalu, jako černý kouř nebo hustá tekutina.
„Vidíš to?“ zašeptal jsem.
Filip jen přikývl. Ruka se mu třásla na okenním rámu.
Postava se najednou nepatrně posunula blíž. Neudělala krok. Prostě byla o pár metrů blíž. Najednou stála už na loučce, ne na okraji lesa.
Rychle jsme ustoupili od okna.
„Jestli jsme fakt něco nevyvolali…“ řekl jsem tiše.
Filip se na mě podíval. Normálně by se mi vysmál. Teď ne. Místo toho rychle popadl knihu ze stolu a začal horečně listovat.
„Počkej… tady to je!“
Přitáhl si petrolejku blíž a četl roztřeseným hlasem:
„‚Způsob, jak služebníka odeslati ku odpočinku… Jen semeno života, smíšené s dechem a slinou, darované mezi svázanými dušemi a navzájem spolknuté, uzavře bránu i služebníka.‘“
Zvedl hlavu. V očích měl směs strachu a něčeho temného, co jsem nedokázal pojmenovat.
„To znamená… že se budeme muset znovu ulítnout,“ řekl pomalu. „Zase my dva. Spolu.“
Chvíli jsem na něj jen zíral.
„Ty vážně teď navrhuješ, že abychom to vyhnali, tak si máme…“
„Hele,“ vyjel jsem na něj ostře, „jestli je tohle nějakej debilní vtip, jak si zašukat, tak teď je ten správný čas to říct.“
Filip se na mě podíval s tváří plnou hněvu i strachu.
„Ty vole, podívej se ven! Viděl jsi to stejně jako já! Slyšíš ty zvuky stejně jako já! Jsi tu se mnou, tak přestaň blbnout. Já za tohle fakt nemůžu. Nebo si fakt myslíš, že jsem to celý zařídil jen proto, abys mi ho vykouřil? Že jsem pozval pár kámošů, ať tě tady straší, abys otevřel pusu? Jsi debil?“
Podíval jsem se na něj. Pak zpátky k oknu.
Postava tam pořád stála. Teď už byla výrazně blíž – uprostřed loučky, možná jen třicet metrů od chaty. A zdála se být vyšší než předtím.
Zhluboka jsem se nadechl.
„Máš pravdu,“ řekl jsem tiše. „Tohle už není legrace. Tohle je skutečný.“
Filip položil knihu zpátky na stůl. Ruce se mu pořád třásly.
„Tak co teď?“ zeptal jsem se.
Než stihl odpovědět, ozvalo se venku další pomalé, trpělivé klepání – tentokrát přímo na boční stěnu chaty, jen pár centimetrů od okna. Pomalé. Pravidelné. Jako by někdo říkal: vím, že jste tam.
Filip se na mě dlouho díval, pak tiše řekl:
„Tak začneme.“
Sundal si mikinu přes hlavu, rozepnul kalhoty a stáhl je i s trenýrkami dolů. Stál přede mnou nahý, jeho péro už bylo napůl tvrdé a těžce viselo mezi nohama.
Polkl jsem a pomalu se svlékl taky. Když mi spadly trenýrky, můj úd byl ještě úplně měkký. Strach byl pořád silnější než vzrušení.
Filip přistoupil blíž. Jeho ruka mi sjela po břiše dolů a bez váhání mi chytila péro i varlata. Lehce je stiskl v teplé dlani.
„Jsi úplně studený,“ zamumlal.
„Nervózní jsem,“ odpověděl jsem tiše. „Ty… jsi si fakt jistý, že tohle musíme udělat?“
Neodpověděl. Místo toho mi začal pomalu masírovat péro. Jeho prsty byly pevné a teplé. Cítil jsem, jak mi proti mé vůli začíná tuhnout v jeho ruce.
Po pár vteřinách jsem ho chytil za zápěstí a zastavil ho.
„Počkej… chvíli počkej.“
Přestali jsme se dotýkat.
A v tu samou chvíli se venku spustilo něco strašného.
Nejdřív hluboký, mokrý, bublavý zvuk – jako kdyby něco velkého bylo taženo po zemi. Pak přišlo zuřivé lomcování dveřmi. Petlice rachotila, celé dveře se třásly a duněly, jako by do nich někdo zvenčí narážel celým tělem. Dřevo hlasitě praskalo a kov skřípěl, až se zdálo, že se dveře každou chvíli vyvalí dovnitř.
Oba jsme strnuli.
Filip zareagoval okamžitě. Rychle mi znovu chytil péro – tentokrát pevně, celou dlaní – a začal ho rychle honit nahoru a dolů.
Lomcování okamžitě ustalo.
Dveře ztichly. Venku bylo najednou mrtvé ticho.
Filip se na mě podíval s širokýma očima, ruka mu nepřestávala pracovat na mém péru, které mu teď už tvrdě a tepající stálo v dlani.
„Vidíš?“ zašeptal chraplavě. „Když se tě dotýkám… přestane to.“
Jeho palec mi přejel přes žalud, roztíral vlhkost, která se tam objevila. Můj úd byl už úplně tvrdý.
„Tak pojď,“ řekl naléhavě a lehce mi stiskl varlata. „Nemůžeme přestat.“
Jeho ruka se pohybovala rychleji, pevněji. Venku zůstávalo ticho.
Filip se naklonil blíž, jeho horký dech mi pálil na krku.
„Tak co, kdo začne?“
Nechtěl jsem odpovědět. Navzdory všemu strachu, který jsme ještě před chvílí cítili, jsem byl najednou brutálně vzrušený. Jako by ten strach v nás probudil něco temného a hladového.
Přitáhl jsem ho k sobě prudce.
„Chci tě,“ zašeptal jsem mu do úst. „Pojď.“
Naše rty se srazily v hladovém, zoufalém polibku. Jazyky se okamžitě propletly, mokré a horké. Ruce jsme měli všude – já jsem mu hladil záda, pevně mačkal pevný zadek, zatímco on mi jednou rukou drtil péro a druhou mi zajížděl prsty mezi půlky.
Líbali jsme se stále drsněji, těla se tiskla k sobě, tvrdá péra se otírala o sebe, mazala se navzájem. Mačkal jsem mu zadek, prsty mu jezdil mezi půlkami. On mi to oplácel stejně – hladil mi stehna, mačkal varlata, pak znovu pevně honil moje péro.
V hlavě mi vířilo.
Chtěl jsem ho šukat. Chtěl jsem ho drsně, hluboko, teď hned. Chtěl jsem, aby on šukal mě.
A přesto jsem někde úplně vzadu v mysli věděl, že to nesmíme udělat. Že nemůžeme jít až k šukání. Že to musí skončit jediným způsobem – tím, že si navzájem vezmeme do pusy a spolkneme. Že přesně to je „cena“ za klid.
Cítil jsem, jak mi z té myšlenky na to, že se mu nakonec vystříkám do krku a on mi to vrátí, pulzuje péro ještě tvrději.
Filip mi najednou zajel prstem do dirky ještě hlouběji a zaryl mi zuby do ramene.
„Chci tě… tak strašně tě chci,“ zašeptal roztřeseně. „Ale vím, že nesmíme… ne takhle, vím to.“
Jeho prst se uvnitř mě pohnul zvláštním způsobem a já jsem hlasitě zasténal. Zároveň jsem mu zajel svým prstem ještě o kousek hlouběji, cítil jsem, jak se jeho svěrač kolem mě křečovitě stahuje.
Najednou se ode mě Filip prudce odtrhl. Oba jsme těžce oddychovali, péra nám tvrdě stála a leskla se.
„Musíme přestat,“ vydechl chraplavě. „Jinak si to rozdáme… a to nesmíme.“
Lehl jsem si na studenou dřevěnou podlahu na záda. Filip si klekl nade mě, otočený opačným směrem. Pomalu se nade mnou posadil tak, že jeho těžké, tvrdé péro viselo přímo nad mým obličejem a ústy. Zároveň se naklonil dopředu a já jsem měl jeho hlavu těsně u svého rozkroku – jeho horký dech mi foukal přímo na žalud.
Jeho péro bylo tak blízko, že jsem cítil jeho teplo a slabou vzrušenou vůni. Žalud měl už pěkně lesklý, z otvoru mu pomalu vytékala průhledná kapka. Přímo přede mnou. Stačilo jen maličko zvednout hlavu.
Filip se lehce zachvěl, když ucítil můj dech na svém péru.
„Kurva…“ zašeptal tiše. „Už to takhle nemůžeme dlouho vydržet.“
Jeho ruka mě lehce pohladila po stehně, pak mi pevně chytil péro u kořene a namířil si ho k ústům. Já jsem cítil, jak se jeho varlata lehce dotýkají mé brady.
Oba jsme věděli, co musíme udělat. Oba jsme věděli, jak to musí skončit.
Venku stále panovalo to nepřirozené, příliš dokonalé ticho.
Filip se naklonil ještě níž. Cítil jsem, jak se jeho rty lehce otřely o můj žalud.
„Tak pojď,“ zašeptal chraplavě. „Společně.“
Filip se lehce zachvěl, když ucítil můj horký dech na svém péru.
Zvedl jsem hlavu a vzal ho do pusy. Jeho žalud mi sklouzl hluboko do krku. Filip hlasitě zasténal a okamžitě se naklonil dopředu a vzal mé péro hluboko do úst.
Oba jsme začali současně.
Sál jsem ho vášnivě, pomalu a hluboce. Nechal jsem si ho zajet až úplně do krku – tak hluboko, až mi nos narazil do jeho chloupků. Tohle bych normálně nikdy nezvládl. Teď to šlo samo. Kolem mých rtů mi vytékaly sliny smíšené s jeho štávou, stékaly mi po bradě a kapaly na tváře. Byl jsem od toho celý mokrý.
Filip mi to oplácel stejně hladově. Sál mě také hluboce, cítil jsem, že mne má až v krku, jeho ústa byla horká a mokrá. Cítil jsem, jak mi jeho sliny stékají po varlatech a mezi půlky.
Naše pohyby byly stále rychlejší a naléhavější. Chytal jsem ho oběma rukama za pevný zadek a tlačil ho dolů, abych ho měl ještě hlouběji v krku. Filip začal pohybovat boky a pomalu mi šukat pusu. Já jsem zvedal boky a tlačil se mu do úst stejně dychtivě.
Bylo to šílené. Vášnivé. Zakázané.
Najednou Filip zrychlil. Jeho dech byl krátký a přerývaný. Cítil jsem, jak mu péro v mých ústech ještě víc ztvrdlo a začalo křečovitě pulzovat.
Jeho tělo se napnulo a pak se udělal. Silné, husté proudy mi vystříkly přímo do krku. Polykal jsem, co jsem stačil, ale část mi stejně vytékala z koutků úst a stékala po tvářích.
Jen o pár vteřin později jsem explodoval i já. Zaryl jsem prsty do jeho zadku a začal mu pumpovat semeno přímo do pusy. Moje tělo se křečovitě zkroutilo, boky se mi samy zvedaly, zatímco jsem do něj stříkal dlouhými, silnými pulzy. Filip polykal všechno, co jsem mu dával.
Když to konečně odeznělo, Filip se pomalu sesunul vedle mě na podlahu. Oba jsme leželi na zádech, těžce oddychovali, tváře, brady i krky jsme měli lesklé od slin a spermatu.
V chatě bylo najednou naprosté ticho.
Venku taky.
Žádné zvuky. Žádné klepání. Žádné lomcování.
Jen naše přerývané oddechování.
Filip po chvíli otočil hlavu ke mně. Hlas měl zničený a chraplavý:
„Myslím… že se to povedlo.“
Když se nám oběma dech konečně uklidni, pomalu jsme se zvedli z podlahy.
Přistoupili jsme k oknu. Filip opatrně odhrnul závěs. Venku bylo… normálně. Tma už nebyla tak hustá a děsivá jako předtím. Mezi stromy prosvítal slabý měsíc a les vypadal zase jen jako obyčejný les.
„Nic tam není,“ zašeptal jsem.
Otevřeli jsme dveře a vyšli ven na loučku před chatou. Chladný noční vzduch nás okamžitě objal, zvlášť tam, kde jsme byli mokří od slin a spermatu. Husí kůže nám naskočila po celém těle.
Filip se zhluboka nadechl a tiše řekl:
„Jo… je to fakt za námi.“
Chvíli jsme tam stáli nazí uprostřed noci. Pak jsme si zároveň uvědomili, jak absurdně to vypadá. Rychle jsme se vrátili dovnitř a zavřeli za sebou dveře.
Celá situace najednou působila jako sen. Jako by se to stalo někomu jinému. Mlčky jsme se otřeli, oblékli si trenýrky a trička a bez jediného slova si lehli do spacáků.
Vzduch mezi námi byl těžký studem.
Po dlouhé chvíli ticha jsem tiše řekl:
„Tohle… jsme nikdy nedělali, jo?“
Filip se otočil na bok, zády ke mně.
„Jo. Nikdy.“
Více už jsme neřekli.
Ráno bylo ještě horší.
Seděli jsme venku u stolu, pili instantní kávu z plechových hrnků a vyhýbali se pohledům. Mlčení bylo nesnesitelné.
„Hele… celkem mě bolí krk,“ řekl jsem tiše, když jsem upil další doušek.
Filip se krátce zasmál, ale byl to spíš nervózní, trapný smích.
„Mně taky,“ odpověděl a podíval se do hrnku. „To ze včerejška…“
Ticho, které následovalo, bylo ještě horší než předtím. Oba jsme věděli, od čeho máme to je.
Když jsme dopoledne balili věci a nakládali je do auta, byl jsem už skoro u dveří spolujezdce, když mě Filip zastavil.
„Hele… počkej.“
Otočil jsem se. Stál tam s rukama v kapsách, díval se někam stranou.
„Já… tu knížku nebudu vyhazovat,“ řekl tiše. „Aspoň prozatím. Ale…“
Odmlčel se, pak se mi konečně podíval do očí.
„Líbilo se mi to. I když jsme to nebyli úplně my.“
Jeho slova visela ve vzduchu. Neodpověděl jsem hned. Jen jsem přikývl, pomalu a nejistě.
„Jo,“ řekl jsem nakonec tiše. „Mně taky.“
Nastoupili jsme do auta. Filip nastartoval a pomalu vyjel po rozbité lesní cestě pryč od chaty.
Celou cestu jsme neřekli ani slovo.
Když jsme vyjeli na hlavní silnici, podíval jsem se do bočního zpětného zrcátka. Usmál jsem se na sebe.
Můj odraz mi odpověděl až o vteřinu později.
Ten úsměv byl skoro správný. Skoro.
Něco uvnitř mě se tiše zaradovalo.
Příště s Filipem strávím víc času. A zajímavěji.
Včerejší rituál mi dodal sílu.
