Večerní tramvaj

Tramvaj číslo 8 skřípala v zatáčce a blížila se k zastávce. Eva stála na nástupním ostrůvku. Třásla se, ale nebylo to jen chladným podzimním větrem, který bez lítosti bičoval její odhalené nohy. Byl to adrenalin a vědomí toho, co má na sobě – nebo spíš, co na sobě nemá.
Její outfit – pokud se tomu tak dalo říkat byl naprostým výsměchem veškeré slušnosti. Byl to Radkův nápad. Samozřejmě. Měla na sobě jen krátký tenký kabát černé barvy. Zvenku působil elegantně, ale ve skutečnosti byl neuvěřitelně zrádný. Končil nebezpečně vysoko, sotva v půli stehen, a neměl žádné knoflíky, jen tenký pásek, který si musela neustále hlídat, aby se nerozvázal. A pod ním? Pod ním to bylo horší. Mnohem horší. Říkal tomu „večerní róba“. Neměla klasickou podprsenku, ale jen polopodprsenku, která jí prsa sice mírně nadzvedávala, ale košíčky v podstatě chyběly. Její lem končil asi centimetr pod dvorci bradavek. Při každém nádechu, při každém kroku či nepatrném poryvu větru cítila, jak se hrubší podšívka kabátu tře přímo o její citlivé, chladem ztvrdlé bradavky. To tření bylo nepříjemné, bolelo, ale zároveň ji k šílenství vzrušovalo. A dole? Nic. Absolutní prázdnota. Jen chladný vzduch olizoval rozkrok a stehna, stažená do černých punčoch s širokým krajkovým lemem.
Stačí jeden špatný pohyb, blesklo jí hlavou, když vítr nadzvedl cíp kabátu a odhalil kousek černé krajky. Jeden silnější poryv, nebo až se budu muset uvnitř natáhnout pro madlo… a všichni uvidí, že jsem nahá. Že jsem jen v punčochách a kabátu. Ta myšlenka ji děsila k smrti, ale zároveň cítila, jak jí srdce buší až v krku jako splašené. Chtěla snad, aby se dívali? Bála se toho ponížení, ale někde hluboko uvnitř, v té temné části její mysli, po tom vlastně zoufale toužila. Na krku ji studila černá sametová stužka s malým stříbrným srdcem – „obojek“, i když se tvářil jako obyčejný šperk.
Tramvaj se s hukotem zastavila. Dveře se se zasyčením rozletěly. Uvnitř bylo plno. Lidé se vraceli z práce, unavení, namačkaní tělo na tělo. Vzduch v tramvaji byl těžký, vydýchaný.
„Pojď, nastupujeme,“ zavelel Radek, který stál těsně za ní. Jeho ruka vystřelila a chytila ji za zadek. Přes tenkou látku kabátu sevřel půlku jejího pozadí a prsty se drze zaryly přesně do místa, kde končila krajka punčochy a začínala holá kůže. Eva překvapeně sykla a instinktivně přitiskla stehna k sobě.
„Radku, prosím…nedělej“ špitla a ohlédla se na něj rozšířenýma očima. „Je tam strašně plno lidí. Budeme se na ně mačkat. Někdo… někdo si toho určitě všimne. Co když se mi rozváže ten pásek?“
Radek se naklonil k jejímu uchu. Jeho dech ji pošimral na krku, tam, kde se jí ježily jemné chloupky. „O to přece jde, ne?“ ušklíbl se a jeho hlas byl plný pobavení. „Chci, aby ses mačkala. Chci, abys cítila cizí lidi na svým kabátě a a celou dobu věděla, že pod ním jsi úplně nahá. Že stačí jen málo, abych za ten pásek zatáhl.“
Postrčil ji dopředu, do davu. „Hni se. Ať se podívají. Aspoň uvidí, jak má vypadat ženská.“
Eva neměla na vybranou. Nastoupila. Musela zvednout nohu na vysoký schod staré tramvaje. Byl to jeden z těch kritických momentů, kterého se celou dobu bála. Jakmile přenesla váhu a natáhla krok, hladký černý kabát se neúprosně rozevřel jako divadelní opona. V ten okamžik se černý kabát rozevřel jako divadelní opona. Mladík stojící hned u dveří, s kapucí mikiny staženou hluboko do čela a sluchátky na uších, zrovna znuděně zvedl zrak od displeje mobilu. Jeho oči se okamžitě přikovaly k jejímu rozkroku. Čas se na zlomek vteřiny úplně zastavil. Eva viděla, jak mu poklesla brada a pootevřela se ústa, když v tom šeru zahlédl záblesk černé krajky samodržících punčoch, a především ten trojúhelník vyholené světlé kůže tam, kde měly být – a nebyly – kalhotky.
Měla by si kabát rychle stáhnout k sobě, velel jí pud sebezáchovy a léta slušné výchovy. Ale neudělala to hned. Záměrně ten pohyb o jedinou, nekonečnou vteřinu zpozdila. Dívej se, šeptalo něco hluboko v ní. Dívej se, šeptalo něco v ní. Dopřála mu ten šokující pohled. Až když viděla, jak se mu zorničky rozšířily směsicí naprostého šoku a syrového chtíče, teprve pak prudce trhla rukou, srazila cípy kabátu k sobě a sklopila oči. Hrála si na cudnou, zaskočenou stydlivku, ale v podbřišku jí prudce, divoce cukalo. Viděl mě. Viděl mi až do žaludku. Ví, že jsem pod tím nahá.
Radek nastoupil hned za ní a bez skrupulí ji natlačil hlouběji do vozu, přímo do uličky mezi lidi. „Chyť se,“ nařídil jí tiše. Eva po paměti sáhla po svislé tyči ve výši pasu, aby si mohla druhou, volnou rukou dál přidržovat kabát u těla. Byla to její jediná obrana. Ale Radek byl rychlejší a chytil ji za zápěstí. „Tady ne. Nahoře.“ Nezbývalo jí nic jiného než poslechnout. Zvedla pravou paži a prsty se obemkly kolem studeného kovu horního madla. Jakmile to udělala, fyzika zafungovala naprosto neúprosně proti ní.
Přední díly kabátu, které dosud jakž takž držely u sebe, se pod tahem napjaté paže a kymácením tramvaje v zatáčce rozevřely. Ne moc, jen na pár centimetrů, ale stačilo to. Vznikla tam škvíra, průzor do zakázaného světa. Cítila, jak se látka napnula přes prsa a odhalila svislý pruh kůže na břiše pupík a kousek krajky punčochy. Nejhorší bylo světlo. Nemilosrdné, bílé zářivky tramvaje dopadaly přesně do toho výstřihu, jako by na ni mířil reflektor.
Muž stojící vedle ní, starší pán s ošoupanou koženou aktovkou, který do té doby civěl do prázdna, sklopil zrak. Jeho pohled se zasekl. Eva koutkem oka viděla, jak se mu rozšířily zorničky, jak polkl naprázdno.
Vidí to? Vidí tu nahou kůži?
Její oči křečovitě mířily dopředu, fixované na vybledlou reklamu na půjčky nad oknem. Četla ta písmena stále dokola, aniž by vnímala jejich smysl. Neměla odvahu sklopit zrak. Nechtěla – nebo spíš nedokázala – se podívat dolů a potvrdit si rozsah té katastrofy. Věděla, že kdyby sklopila oči a uviděla to, co se nabízí pohledům ostatních – tu odhalenou propast mezi stehny nebo ňadra deroucí se ven – studem by se jí okamžitě podlomila kolena. Raději předstírala, že se to neděje.
Radek se postavil těsně za ni a zablokoval jí jakoukoliv cestu k ústupu. „Vidíš toho dědka s aktovkou?“ zašeptal jí do vlasů, že to slyšela jen ona. „Čumí ti na kozy, Evo. Vidí, jak ti stojí bradavky pod tím kabátem. Úplně přestal dýchat. Líbí se ti to?“
„Ne…“ vydechla Eva třesoucím se, přiškrceným hlasem. Ale lhala. Lhala sobě i jemu. Tváře jí hořely tak moc, že to muselo být vidět na metry daleko, a v rozkroku, který ofukoval průvan z pootevřeného okénka, byla už úplně mokrá. Nohy se jí podlamovaly vzrušením.
Přímo u ní seděla starší žena s nákupní taškou na klíně. Její pohled, plný neskrývaného pohrdání, sjel na Evin pootevřený kabát a zastavil se na lemu krajkové punčochy, která provokativně vykukovala při každém drncnutí vozu. Žena hlasitě, pohoršeně mlaskla, demonstrativně si odsedla o pár centimetrů dál k oknu a odvrátila zrak. Polohlasem si přitom mumlala cosi o „courách“ a „dnešní zkažený mládeži“.
Radek se znovu naklonil. „A vidíš ji? Slyšela jsi ji?“ zašeptal jízlivě. „Myslí si, že jsi štětka. A má vlastně pravdu, co? Líbí se ti, jak na tebe čumí a jak tě soudí?“ Zatímco jí šeptat tyto slova do ucha, jeho pravá ruka vklouzla do kapsy jejího kabátu.
Kapsa byla zevnitř proříznutá. Látka tam chyběla – Radek ji včera večer s úšklebkem vystřihl malými nůžkami. Jeho prsty volně prošly otvorem, sjely po hladké kůži jejího boku, přejely přes hranu kyčelní kosti a zamířily do tmy mezi jejími stehny. Zavadily o drsný okraj punčochy. Ten kontrast mezi krajkou a jeho studenými prsty projel Evou jako elektrický výboj. A pak… pak se dotkly vyholených stydkých pysků. Eva sebou cukla, kolena se jí srazila k sobě, ale Radek tam tu ruku nechal. „Jsi úplně mokrá,“ konstatoval vítězoslavně. „Stačí, abys vylezla polonahá mezi lidi, a už tečeš. Jsi rozená exhibicionistka. Děvka, co potřebuje publikum.“
Prstem lehce, krouživým pohybem přejel po jejím klitorisu. Eva zalapala po dechu, hlava se jí zaklonila a křečovitě sevřela horní madlo, až jí dočista zbělely klouby.
Tramvaj sebou prudce trhla v další ostré zatáčce. Kola pronikavě zaskřípěla. Eva tiše vyjekla, když Radek využil kymácení vozu a tvrdě se svým rozkrokem přitiskl na její zadek. Cítila ho i přes tenkou vrstvu kabátu. Byl tvrdý jako kámen. Byl připravený a tahle hra ho neskutečně bavila.
Z druhé strany se ozval hluk. Vedle nich stála skupinka tří dělníků v zamaštěných montérkách, ze kterých na metry daleko táhl pach zvětralého piva, malty a laciných cigaret. Jeden z nich, šlachovitý padesátník, drcnul loktem do druhého a bradou, na které rašilo několikadenní strniště, ukázal na Eviny nohy. „Ty vole, čum na to,“ řekl dost nahlas, aby to Eva slyšela. „Ta tam dole nic nemá. Viděls to, jak se pohla?“
„Kecáš,“ zachechtal se druhý, podstatně mladší kluk, s kšiltovkou naraženou dozadu. Bezostyšně, s hladovým výrazem jí začal zírat na stehna a snažil se pohledem proniknout co nejhlouběji pod lem krátkého kabátu. „Fakt že jo. To je materiál … Hele, slečno!“ houkl na ni s drzým úšklebkem. „Není vám zima na kundu?“
V zadní části tramvaji to zahučelo tichým smíchem. Eva zrudla. Krev se jí nahrnula do tváří, ale k její vlastní hrůze to nebylo jen studem. Bylo to i vzrušením. Ti cizí chlapi o ní o ní nahlas a sprostě mluvili. V tu chvíli byla středem jejich vesmíru, hlavním objektem jejich zvrácených fantazií. „Slyšelas ho?“ zeptal se Radek, který tentokrát už nešeptal. „Pán se Tě docela slušně ptá, jestli ti není zima na kundu. Neodpovíš mu?“ „Prosím… přestaň,“ žadonila naprázdno, ale rty se jí mimoděk zvlnily v náznaku křečovitého, provinilého úsměvu. „Ona se jenom stydí“ odpověděl za ní, pevným a uvolněným hlasem směrem k dělníkům, jako by se s nimi bavil v hospodě u piva. ,,Ale zima jí není. To mi věřte, pánové, je tam horká jako kamna“
Dělníci se rozřechtali, ten zvuk byl hrubý a plný lascivního podtextu. „Tak to má bejt, šéfe! Hlavně že dobře topí!“
Eva se chtěla propadnout do země. Slzy se jí draly do očí. Byla to absolutní, veřejná potupa, a přitom cítila, jak jí v podbřišku pulzuje nová vlna horka. Radek ji právě předhodil smečce cizích chlapů jako kus masa, a to nejděsivější na tom celém bylo, že jí se to líbilo. V klíně cítila, jak jí pulzuje další neovladatelná vlna horka.
S tichým zasyčením se dveře otevřely na další zastávce. Skupinka dělníků s hlučným halekáním a posledním chlípným pohledem vystoupila, následována starší ženou s nákupem, která si Evu ještě naposledy znechuceně změřila. Zadní část vozu prořídla a téměř se vyprázdnila.
Radek pomalu vytáhl ruku z její kapsy a rozhlédl se po voze. Jeho pohled padl na uvolněné místo na nedalekém čtyřsedadle u prostředních dveří. „Pojď. Sedni si,“ poručil a kývl hlavou k sedačce. „Ne… Radku, to nejde,“ vydechla Eva zděšeně. „Když si tam sednu… uvidí úplně všechno. Ten kabát se rozevře.“ „Já vím. O to jde.“ usmál se Radek. „Tak dělej. Nebo ti ten kabát rovnou rozepnu úplně? Vyber si.“
S roztřesenými koleny a divoce bušícím srdcem přešla k volné sedačce a opatrně se posadila. Byl to zákon fyziky a střihu oblečení Jakmile dosedla na studený plast, hladká látka kabátu se okamžitě vyhrnula vysoko nahoru. Eva zprvu křečovitě stiskla stehna k sobě a rukama se zoufale snažila stáhnout zrádné lemy dolů, ale moc dobře věděla, že je to předem prohraný boj. A někde v koutku duše si musela přiznat, že se vlastně už ani tolik nesnaží. Látka se vyhrnula. Široké krajkové lemy punčoch byly venku, zářily v ostrém umělém světle. A mezi nimi… když tramvaj nadskočila na výhybce, ztratila na zlomek vteřiny nad nohami kontrolu a ty se mírně uvolnily.
Naproti ní, na protějším sedadle, seděl muž ve středních letech. se snažil dívat do svítícího displeje mobilu, ale vůbec mu to nešlo. Jeho oči neustále utíkaly k jejímu klínu. Viděl ten růžový záblesk kůže mezi jejími stehny. Čelo se mu orosilo kapičkami potu. Viděla, jak naprázdno polkl a ohryzek na krku mu poskočil.
Líbí se ti to? pomyslela si a nepatrně, skoro neviditelně, pohnula pánví proti sedačce a o milimetr povolila sevření stehen. Chceš si sáhnout?
Radek se postavil přímo nad ni, ležérně se chytil horní tyče a shlížel na ni dolů. Měl ze všech absolutně nejlepší výhled. Viděl přesně to, co ten zpocený chlap naproti – její kozy, které v tom mírném předklonu a pod rozevřeným kabátem téměř vypadávala z těsných košíčků polopodprsenky, i ten hluboký, nezakrytý stín v jejím klíně.
Roztáhni je,“ zašeptal Radek. Jeho rty se téměř nepohnuly, ale Eva mu ta slova odezírala z úst jako ten nejtajnější rozkaz. „Ukaž mu ji. Podívej se na něj… vždyť úplně všichni vidí, že by si ho nejradši vyhonil přímo tady před tebou.“
Eva k němu zvedla hlavu. Tváře jí hořely, ale oči se jí leskly vzrušením. Už se vůbec nestyděla. Poslední zbytky jejího studu se v tom vydýchaném horku tramvaje nadobro roztavily a změnily se v její exhibici. Byla královnou téhle tramvaje a oni byli jen její diváci.
„Ano…“ vydechla a v tom hlase nebyla odevzdanost, ale dravá, nestydatá chuť. „Líbí se mi to. Líbí se mi, jak se potí.“
„Hodná holka,“ usmál se Radek a pohladil ji po tváři. „Tak se narovnej a roztáhni ty nohy aspoň o centimetr. Ať mají pánové hezký výhled.“
Eva nepatrně posunula kolena od sebe. Jen kousek. Milimetr po milimetru. Látka kabátu se napnula a pak povolila. Černá krajka a růžová kůže zazářily do prostoru. Ale stačilo to.
Kousek od dveří stála drobná asi osmnáctiletá dívka s dlouhými odbarvenými vlasy. Zvedla zrak od knížky, přilákána Radkovým hlasem. Její oči sjely na Evin rozkrok. Přistoupil o krok blíž, pomalu zvedla telefon, namířila čočku fotoaparátu přímo na Evu a bez jakéhokoliv zaváhání cvakla spoušť. Blesk sice neblikl, ale to gesto bylo jasné. Poté její prsty začaly kmitat po displeji. Eva cítila, jak jí tuhne úsměv nartech. Byla pro ni „cringe“. Byla bizarní materiál na Instagram nebo TikTok pro výsměch kamarádkám. #MHD #CrazyBitch #NoPanties.
O pár metrů dál směrem do uličky byl do sebe zaklesnutý mladý pár. Jemu mohlo být pětadvacet, jí sotva jednadvacet, oba v kožených bundách. Kluk na Evu zíral s otevřenou pusou, hypnotizován tím výjevem. Jeho pohled ji svlékal zbytek kabátu. Eva napjatě čekala, že si toho ta brunetka vedle něj všimne, udělá scénu, dá mu facku nebo ho znechuceně odtáhne pryč. Ale nestalo se nic takového. Místo toho se holka naklonila blíž, oči přilepené na Evině rozkroku, a olízla si rty. „Ty jo, vidíš to?“ špitla vzrušeně svému klukovi, ale tak nahlas, že to Eva slyšela. „Ona je tam fakt úplně nahá. To je hustý.“ Kluk jen polkl a přikývl, neschopen slova. Jeho ruka sjela přítelkyni na zadek, ale oči nespustil z Evy. „Škoda, že nejsou trošku víc vidět kozy,“ pošeptala mu ta holka a spiklenecky se na Evu usmála. Byl to úsměv plný perverzní touhy. „Takhle bychom mohli jít příště my, co říkáš?“ Eva cítila nával horka, který jí stoupl až do hlavy. Svlékali ji očima oba dva. Byla jejich inspiraci. Cítila se jako hvězda nedotknutelná a dokonalá. Evin pocit výjimečnosti dosáhl vrcholu. Připadala si jako ta nejžádanější a nejodvážnější žena na světě. Zapomněla na zimu, zapomněla na zdravý rozum. Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Jak už to tak bývá, pád z těch nejvyšších výšin bývá vždycky ten nejbolestivější, nejrychlejší a naprosto zničující.
Naproti ní přes uličku, na dvojsedadle, seděly dvě ženy ve středním věku. Byly dokonale upravené, v béžových kabátech a u nohou měly papírové tašky z luxusních butiků. Vypadaly jako dámy, co se právě vrací z odpolední kávy v centru. Eva, posilněná reakcí mladého páru, se na ně vyzývavě podívala Jako ženy se jí vlastně velice líbily. Ztělesňovaly přesně ten typ sebevědomé, zralé elegance, který ji skrytě silně přitahoval. Čekala, že pod jejím drzým pohledem znejistí. Že sklopí zrak a budou se červenat studem. Ale narazila do tvrdé zdi.
„Podívej se na to,“ sykla jedna z nich k druhé, neskrývaně a dost nahlas, aby to Eva přes hluk tramvaje bezpečně slyšela. „To je prostě hnus. Dneska už ty holky nemají žádnou úroveň. Roztahuje se tu jako v nějakém levném bordelu.“
„Chuděra,“ přitakala druhá a zkřivila rty znechucením. Sjela Evu dlouhým, pátravým pohledem, který nebyl ani trochu erotický, byl naopak mrazivě a ostře kritický. „Vidíš ty stehna? Celulitida jí leze ven, kůže povislá, a ona si o sobě myslí, bůhvíco není. Když už se chce ukazovat, měla by mít co ukazovat. Tohle je spíš k pláči.“
Eva ztuhla. Úsměv jí okamžitě zamrzl na rtech. Ruka jí mimoděk cukla a instinktivně se snažila stáhnout látku a zakrýt si nohy.
Ta druhá žena se naklonila k přítelkyni, ale oči nespustila z Evina klína. „Asi jede ze šichty,“ řekla jedovatě, s úsměškem. „Doufám, že si aspoň sedla na kapesník. Nerada bych po ní něco chytla, až vystoupí. Víš, co se na těch sedačkách drží za svinstvo… a z takovéhle to přímo sálá.“
A začaly se tiše, povýšeně chichotat. Ten smích Evu bodal víc než cokoliv jiného. Nebyly pohoršené morálně, to by Eva snesla a možná by ji to i dál vzrušovalo. Byly znechucené esteticky. Pro ně nebyla odvážnou, nespoutanou dračicí. Byla jen špinavá, celulitidou poznačená holka, po které je třeba vydezinfikovat sedačku.
Evin pocit moci se roztříštil na tisíc kousků. Najednou se vůbec necítila sexy. Najednou vnímala každý, i ten sebemenší nedostatek svého těla, o kterém ty ženské tak bezcitně mluvily. Každou nedokonalost kůže, každý gram tuku na stehnech, který se pod tlakem tvrdé sedačky nehezky rozplácl do stran. Cítila se jako kus zkaženého masa ve výloze zapadlého řeznictví těsně před zavíračkou.
Sklopila hlavu, brada se jí třásla. Chtěla si zoufale stáhnout kabát, zakrýt se, zmizet, propadnout se, ale látka byla příliš krátká. Navíc Radek, který stál nad ní ji bránil v odchodu. Slzy, tentokrát slzy hanby a naprosté bezmoci, se jí draly do očí.
A pak to dorazil on. Stín padl přímo na ni. Vedle ní se kymácel obtoustlý muž v upoceném a flekatém svetru. Zjevně opilý a sotva se držel na nohou. Nakláněl se nad ní nebezpečně blízko, naprosto ignoroval jakýkoliv osobní prostor. Zíral jí přímo do pootevřeného výstřihu i do klína. Oči měl podlité krví, bělmo nažloutlé, ústa pootevřená v tupém, zvířecím úžasu.
„Hele… hele, kočičko,“ zachroptěl a z úst mu zavanul nesnesitelný pach levného alkoholu. Eva zadržela dech a instinktivně se přitiskla k opěradlu, ale nebylo kam uhnout.
„Za kolik?“ zeptal se muž a jeho hlas byl lepkavý jako hlen. Třesoucí se rukou šmátral v kapse u kalhot a zachrastil drobnými. „Mám… tu někde pětikilo. Stačilo by to na rychlovku?“ Udělal mlaskavý zvuk, olízl si popraskané rty a jeho zakalený pohled pomalu klouzal po jejím těle jako slizký slimák. „Ukaž se mi celá? No tak, nestyď se.“
Cestující v okolí se začali otáčet a natahovat krky. Už to dávno nebylo tajemství pro pár zasvěcených. Tramvaj se změnila v krutou veřejnou arénu. Už to nebylo vzrušující, byla to noční můra. Byla uvězněná na sedačce a pro posměch celého vozu. Byla pro ně všechny jen levná děvka, do které si může naprosto každý kopnout.
„Radku… prosím,“ zašeptala zoufale, hlas se jí lámal do vzlyku. Zvedla k němu oči, v nichž byla čirá panika. „Chci vystoupit. Já chci jít pryč.“
Radek se na ni podíval shora. V jeho pohledu nebylo ani zrnko soucitu. Měl tam absolutní chlad a zvrácené uspokojení. Tohle byl vrchol jeho večera. „Nikam nepůjdeš,“ řekl klidně, ale v tom hlase byla ocel. Položil jí ruku na rameno a dlaní ji přišpendlil zpátky k sedadlu. „Ještě jsme nedojeli. Vydrž zlato.“
Sklonil se k ní, takže jeho tvář byla těsně vedle její, a zároveň se podíval na toho opilce. „Hezky se na toho pána usměj, Evo,“ poručil jí nahlas, zřetelně, aby to ten opilec i lidé v okolí slyšeli. „Možná ti to pětikilo vážně dá.
Eva zavřela oči, ale i tak cítila na sobě pohledy těch kritických ženských, dusil ji smrad toho opilce, který už ze špinavé kapsy lovil zmuchlanou bankovku, a uši jí drásal smích těch puberťáků vzadu. Byla úplně na dně.
Radek se najednou odtáhl. Přestal se bavit pohledem na její slzy a narovnal se. Jeho výraz se změnil z pobaveného diváka na obchodníka. Jeho pohled zabloudil kousek vedle, k tomu upocenému muži, který na Evu stále zíral s otevřenou pusou a rukou zanořenou hluboko v kapse kalhot, kde si zjevně s něčím hrál.
Eva zmateně zamrkala, slzy jí rozmazávaly vidění. Čekala další urážku, další příkaz, aby roztáhla nohy pro zbytek cestujících. Místo toho Radek udělal něco nečekaného. Pustil horní madlo, udělal dva jisté kroky uličkou a naklonil se přímo k tomu opilci. Eva neslyšela, co říkají, hluk staré tramvaje to přehlušil. Viděla jen, jak Radek něco krátce pošeptal tomu slizkému chlapovi do ucha. Viděla, jak se mužova tvář změnila z tupého, opileckého zírání do výrazu dravého, nevěřícího nadšení. Opilec horlivě přikývl, olízl si rty a poplácal se po náprsní kapse saka.
Radek se k němu otočil zády, jako by tím stvrdil tichou dohodu, a vrátil se k Evě. Jeho tvář byla nečitelná, ale v očích mu plál oheň. „Vstávej,“ řekl stroze „Na příští zastávce vystupujeme.“
„Cože? Proč?“ vyhrkla Eva, zmatená a vyděšená tou náhlou změnou plánu. „Vždyť jsi říkal, že jedeme až na konečnou.“
„Plány se mění,“ utnul ji a trhnutím ji zvedl ze sedačky. Kabát se jí znovu rozevřel, ale tentokrát jí nedovolil, aby se zahalila. Držel ji za paži tak, aby kabát zůstal pootevřený.
Tramvaj začala brzdit. Zvonek ostře oznámil stanici. Nebylo to centrum. Byla to jedna z těch tmavších, průmyslových ulic na okraji čtvrti, kde pouliční lampy svítí jen občas a kam slušní lidé v noci moc nechodí. Dveře se se zasyčením otevřely do chladné, vlhké podzimní tmy.
Když vystoupili, studený vzduch ji udeřil do odhaleného těla jako ledový mokrý hadr. Eva se prudce otřásla a instinktivně se k němu chtěla přitisknout, hledat u něj alespoň nějaké teplo a ochranu před tou vlezlou zimou. Ale on ji naprosto ignoroval. Nevnímal její třes. Stál strnule a ohlížel se zpět k otevřeným dveřím tramvaje, jako by na někoho napjatě vyhlížel.
Dveře se ještě nezavřely. Z vozu se vypotácela postava. Byl to on. Ten obtloustlý, páchnoucí opilec. Těžce dopadl na chodník a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Když pak ve stínu rozeznal Evu s Radkem, na jeho oteklé tváři se rozlil široký, slizký úsměv.
Tramvaj se s duněním rozjela, její červená koncová světla rychle zmizela v dálce a nechala je tam stát v absolutním tichu. Jediným zdrojem světla byla blikající, porouchaná pouliční lampa, která vrhala dlouhé, pokřivené stíny. Byli tam jen oni tři. A neprostupná tma.
Eva vytřeštila oči na Radka. Srdce se jí na vteřinu zastavilo. „Radku…?“ hlesla, hlas se jí zlomil do pisklavého šepotu. „Proč… proč vystoupil taky? Co to má znamenat?“
Radek mlčel. Opilec udělal krok k nim. Ruku už neměl v kapse. Natahoval ji k Evě. „Tak pojď, kočičko,“ zachroptěl. „Kolega říkal, že jsi prej hodně přítulná.“
Eva instinktivně couvala, dokud nenarazila zády do chladné, hrubé omítky domu. Dál už to nešlo. Byla v pasti. Z jedné strany zeď, z druhé Radek, který jí uzavřel únikovou cestu, a před ní ten funící, slintající chlap.
Pach toho muže byl v uzavřeném prostoru průchodu mnohem intenzivnější. Směs starého potu, levné vodky a cibulového dechu ji udeřila do tváře. „No tak, neutíkej,“ zachroptěl a jeho malé, prasečí oči se leskly ve tmě. „Dohodli jsme se, ne?“
Eva střelila zoufalým pohledem po Radkovi. Stál o krok dál a s klidným, téměř znuděným výrazem oba pozoroval. „Radku…“ hlesla. „Tohle ne. Prosím. Tady na ulici… je zima a on… on strašně smrdí.“
„Ale no tak, Evi. Ne každý klient voní jako Hugo Boss. A zima?“ Kývl bradou k blížícímu se opilci. „Tak se holt budete muset zahřát. „Pán je netrpělivý. Takže ten kabát. Rozvázat, šup.“
Eva se roztřásla. Chtěla odporovat, chtěla křičet o pomoc, ale ten starý, známý mechanismus poslušnosti, který do ní Radek měsíce vtloukal, se sepnul. Byl zkrátka silnější než její vlastní vůle. Třesoucími se prsty, které v tom chladu skoro necítila, sáhla na klopy kabátu. Pomalu, trhaně je rozevřela do stran.
Opilec ztěžka vydechl. Byl to vlhký, chtivý zvuk, jako když vyhladovělý pes konečně uvidí kus syrového masa. „Ty vole…“ zašeptal a udělal krok blíž, až se svým velkým břichem téměř dotýkal jejího těla. „Ona je fakt nahá. Fakt úplně… Ty jo, to jsou pěkný kozy.“
Natáhl ruku. Jeho dlaň byla velká, mozolnatá a nepříjemně lepkavá. Přistála na jejím levém ňadru. Eva sebou cukla, sykla odporem, když jí zmáčkl prso a špinavým palcem přejel přes citlivou, zimou ztvrdlou bradavku. „Máš je pěkný, kočičko. Pevný,“ zamumlal a druhou rukou začal šmátrat níž, směrem k jejím stehnům. Jeho dech jí dopadal přímo do tváře.
„Nech toho… nesahej na mě,“ vypravila ze sebe, ale znělo to slabě, bez přesvědčení.
„Pšt,“ ozval se Radek ze tmy, aniž by se pohnul od popelnice. „Evi, stůj a drž. Má právo si zboží osahat, než ho koupí.“
Pak se obrátil k muži. „Pětikilo, kámo. Jak jsme se domluvili.“
Opilec neochotně, s funěním, odlepil jednu ruku z Evina boku a začal šmátrat v kapse. Vytáhl zmuchlanou, ušmudlanou bankovku a podal ji Radkovi. Ten ji zkontroloval proti žlutému světlu pouliční lampy a strčil do kapsy džínů. „Fajn. Je tvoje.“
Znovu se přilepil na Evu a usmál se na ni svýma zažloutlýma zubama. „Neboj se, budu… něžnej jako beránek.“
Přitiskl ji ke zdi. Hrubá omítka ji škrábala do zad přes tenký kabát. Eva cítila jeho tvrdost, která se jí drala do rozkroku přes látku jeho levných kalhot. Bylo to odporné, páchl močí a cibulí, ale zároveň… zároveň v tom byla ta zvrácená, temná magie. Byla prodaná. Její kluk, ten, kterého milovala, ji právě prodal za pět stovek opilci v průchodu a na celé to divadlo se ještě díval.
„Tak se ukaž,“ zafuněl jí muž do krku, sliny jí ulpěly na kůži. Jeho ruka drsně, bez jakékoli techniky, vklouzla mezi její stehna. Prsty byly hrubé, nehty špinavé. „Jéžiš, ty jsi mokrá… ty jsi na to čekala celou dobu, viď, ty malá kurvičko?“
Eva odvrátila hlavu do strany a tváří se otírala o hrubou zeď. Zavřela oči. Cítila, jak jeho slintající ústa jí líbají a olizují krk. Cítila jeho prsty, jak se do ní neohrabaně dobývají. „Radku…“ zašeptala znovu, ale tentokrát to neznělo jako prosba o pomoc. Znělo to jako sténání.
„Dívej se na mě, zlato,“ přikázal Radek. „Otevři oči a dívej se na mě, když ti tam sahá.“
Eva otevřela oči. viděla Radka, jak tam stál, klidný, dominantní. Díval se jí přímo do očí a usmíval se. Byl to její pasák. A ona byla jeho děvka. A v tu chvíli, s cizími prsty ve své kundě a Radkovým pohledem na sobě, cítila, jak se v ní odpor mění v odevzdání.
„Roztáhni nohy víc,“ řekl Radek. „Ať se tam pán dostane.“
Posunula nohy od sebe, čímž muži poskytla přístup, po kterém tak dychtil. Chladná zeď ji dřela do zad, ale horkost cizího, tlustého těla ji pálila na břiše.
Muž se neobtěžoval s předehrou ani se svlékáním. Slyšela jen zvuk rozepínaného zipu, šustění látky a jeho těžký, sípavý dech. Jednou rukou ji stále mačkal ňadro, druhou navigoval svého tvrdého čuráka. „Tak pojď, ty moje malá…“ zachroptěl a bez varování do ní vrazil.
Eva vyjekla. Cítila, jak ji plní, jak do ní naráží v rytmu své opilecké nadrženosti. Hlava jí narážela do omítky.
„To je ono. Neuhýbej mu. Nastav se mu. Ať si to užije.“ Eva upřela zrak na Radka. Byl jejím jediným záchytným bodem. Dívala se mu přímo do jeho lesknoucích očí, které představovaly ve tmě jediné světlo. Soustředila se na něj. Dělala to pro něj. Začala sténat. Nejdřív potichu, pak hlasitěji. „Ano…“ vydechla, když do ní muž vrazil zvlášť silně. „Udělej mi to…“
Ta její tichá odevzdanost muže ještě více povzbudila. Zrychlil tempo. Těžce a chraplavě oddechoval, funěl jí přímo do ucha a mezi namáhavými nádechy cedil skrz zuby sprostá slova a ponižující nadávky, které by ji dřív k smrti urážely. Ale teď? Připadaly jí jako zvrácené vyznání lásky. Cítila se jako nádoba na cizí chtíč. Naštěstí to netrvalo dlouho. Pět stovek nekupuje věčnost. Muž křečovitě sevřel její boky, zaryl prsty do jejích hýždí a s hlubokým, zvířecím zavrčením se do ní udělal. Eva cítila horké pulzování uvnitř sebe, cítila, jak ji značkuje.
Muž se o ni ještě nekonečných vteřin opíral celou svou vahou, těžký a zpocený, než se konečně odtáhl. Eva okamžitě ztratila i ten zbytek pevné půdy pod nohama. Svezla se podél hrubé cihlové zdi až na chladnou, špinavou zem s koleny stále doširoka roztaženými. Snažila se popadnout dech. Třesoucíma se rukama si stáhla k sobě okraje rozevřeného kabátu, snažila se zakrýt to, co bylo před chvílí veřejným majetkem.
„Dobrý… to bylo dobrý,“ oddychoval muž a nemotorně si zapínal kalhoty. Otřel si ústa hřbetem umazané ruky, odplivl si do tmy a podíval se přes rameno na Radka. „Měl jsi pravdu, kámo.“
Radek se s naprostým klidem odlepil od popelnice a udělal krok k nim. „Jsem rád, že jsi spokojený,“ řekl s úsměvem.
Muž se ještě jednou, naposledy podíval na Evu. V jeho očích už nebyl chtíč, jen tupý výraz sytého strávníka, který právě dojedl zbytky, a pak bez slova, vrávoravým krokem vyrazil z průchodu zpátky na osvětlenou ulici.
Eva, stále sedící opřená o zeď, ztěžka dýchala, hruď se jí zvedala a klesala. Cítila, jak jí po stehnech stéká cizí sperma. Bylo to odporné. A přesto… přesto cítila, jak jí srdce buší vítězoslavným rytmem.
Radek k ní přistoupil. Pomohl ji vstát a políbil ji na čelo. Poté sáhl do kapsy a vytáhl tu zmuchlanou pětisetkorunu. Rozbalil ji a podržel ji Evě před očima.
„Podívej se,“ řekl tiše. „Vidíš to. Tvé první vydělané prachy.“
Eva se na bankovku zadívala. Palacký se na ni díval zpátky. Pět set korun. Za její tělo. „Je to… hrozně málo,“ špitla, a sama nevěděla, proč to řekla, ale byla to pravda. Ta částka byla výsměch.
Radek se pobaveně uchechtl a zastrčil bankovku zpátky do své kapsy. „Pro začátek to stačí.“
„Teď se očisti,“ poručil jí věcně a podal jí čistý papírový kapesník. „A dej se dohromady.“ Když to udělala, Radek sám pečlivě upravil její kabát a znovu jí pevně zavázal pásek okolo pasu. Narovnala se, pohodila vlasy a podívala se na Radka.
„Tak jdeme,“ řekla tiše.
Radek se spokojeně usmál. Vzal ji pevně za ruku, jejich prsty se dokonale prolnuly, a vyvedl ji z té temnoty ven na ulici. Byla jeho. Víc než kdykoli předtím. Byla jeho investice, jeho děvka, jeho budoucnost. Kráčela vedle něj a klapot podpatků se rozléhal jako metronom spícím městem