Lillith - lásky čas - Fidelioks_FL

Hospoda

Každý nějak začínal, a moje začátky rozhodně nebyly žádná hitparáda. Spíš naopak. Ale zpětně se tomu člověk musí usmát. Tenhle příběh je starý víc než deset let, a přesto si ho pamatuju překvapivě živě. Byl to jeden z těch večerů, kdy se nic moc neplánuje. Kamarád mě pozval k sobě, někde kousek od Olomouce. Já byl tehdy ještě dost nezkušený, nervózní, takový ten typ, co víc přemýšlí, než jedná. Nakonec z toho bylo takové zvláštní „dvojité rande“, jeho přítelkyně přivedla svoji kamarádku. Říkali jí Marie, ale já si ji od začátku v hlavě pojmenoval jinak.

Byla drobná, štíhlá, skoro křehká. Dlouhé světlé vlasy jí padaly přes ramena a občas si je nervózně zastrkovala za ucho. Měla na sobě obyčejné džíny, bundu a vysoké boty, ale i tak z ní šla taková nenápadná přitažlivost. Ne jako nějaká femme fatale, spíš přirozená, klidná krása. Když se usmála, působila mile, skoro nevinně, a přitom v očích měla něco hravého, co mě znervózňovalo.

Seděli jsme v hospodě, povídali si, pili, smáli se. Atmosféra byla uvolněná, až překvapivě rychle. Já se postupně přestával hlídat, ale pořád jsem byl spíš ten pozorovatel. Ona se občas naklonila blíž, dotkla se mě při smíchu, nebo mi něco pošeptala, jako by mezi námi vznikala tichá dohoda, které jsem ale ještě úplně nerozuměl.

K večeru se to začalo pomalu lámat. Hudba hrála tišeji, světla byla tlumenější a konverzace už nebyla tak nevinná jako na začátku. V jednu chvíli se ke mně naklonila blíž, než bylo nutné, a já poprvé ucítil její parfém. Nebyl výrazný, spíš jemný, ale přesně ten typ vůně, který si člověk zapamatuje. Dokonce mi i ukázala svou jizvu na stehně. V tu chvíli jsem byl úplně vytržený.

Ložnice

Večer se chýlil ke konci. My jsme zaplatili a šli ke kámošovi domů. Když jsme pak chtěli jít spát, bylo to skoro samozřejmé. Kamarád zmizel se svojí přítelkyní do ložnice a my dva jsme zůstali v druhém pokoji. Najednou bylo ticho. Takové to zvláštní ticho, kdy oba víte, že se něco stane, jen nikdo nechce být ten první. Sedli jsme si vedle sebe. Chvíli jsme jen tak mlčeli. Pak se ke mně otočila, podívala se mi do očí a lehce se usmála. Ten moment si pamatuju dodnes, byl v tom klid i očekávání zároveň. Políbili jsme se. Polibek byl dlouhý a vášnivý.

Zpočátku opatrně, skoro nesměle. Já byl nervózní, přemýšlel jsem nad každým pohybem, zatímco ona působila jistěji. Její ruce mě občas navedly, jako by přesně věděla, co dělá. A já… já se v tom trochu ztrácel. Ne proto, že bych nechtěl, ale protože jsem nevěděl jak. Celé to netrvalo dlouho. Ten moment, který měl být začátkem něčeho víc, se postupně rozplynul. Ona nakonec jen povzdechla, lehce se usmála, možná trochu zklamaně a odtáhla se. Bylo to trapné ticho. Takové to, kdy víš, že jsi něco pokazil, ale už s tím nic neuděláš.

Odchod

Ještě tu noc odešla domů. Byla zamčená branka, tak ji musela přelézt. Já si pak ještě dlouho přehrával ten večer v hlavě a říkal si, co všechno jsem mohl udělat jinak. Ležel jsem v posteli a zíral do stropu. Nemohl jsem usnout. Vedle si to rozdával kámoš se svou přítelkyní. Byl to hrozný pocit, ještě ráno jsem na to myslel. Pak jsme se ještě párkrát potkali ve škole nebo v hospodě, ale nikdy z toho nebylo nic víc, než jen pokec nebo krátké objetí. Pak jsme se ještě viděli na kamarádově svatbě. Dneska už to beru jinak. Nebyla to žádná katastrofa. Byl to začátek. Ten moment, kdy člověk poprvé zjistí, že realita není jako v představách, ale že právě v tom je to zajímavé.

Dnes už vím, že bych ji pořádně vymrdal, jako všechny ostatní. Ale byla přede mnou ještě dlouhá cesta. A ona? Dodnes si ji pamatuju jako tu drobnou blondýnku s klidným ďábelským úsměvem a pohledem, ve kterém bylo víc, než jsem tehdy dokázal pochopit. Prostě jsem na ni tehdy neměl. Už jsem ji ale zhruba deset let neviděl. Snad se má dobře…