Dovolená
Odbočil na úzkou, docela rozbitou okresku a věděl, že už je blízko. Cestu se naučil podle mapy a podle instrukcí, které dostal od Paní. Zastavil u lesní cesty, nechal běžet motor a přemýšlel. Cítil, jak se mu svírá žaludek. Nervózně poklepával prsty na volantu. Poslední možnost otočit a zmizet. Omluvit neomluvitelné. Rozum napovídal otočit ale bylo mu jasné, že neposlechne. Je to silnější než rozum. Tak dlouho o tom snil. Ukájel se při té představě. Teď se to stane. Znovu zařadil a pokračoval v jízdě.
Po několika minutách vyjel z lesa a spatřil na rozlehlé louce osamocený velký statek. Dojel k velké zděné bráně. Dvoukřídlá dřevěná vrata byla dokořán. Netroufl si vjet do dvora. Nebyl si jist, že je na správném místě. Navíc nikdy neviděl obličej své budoucí Paní. Neví, jak vypadá. Na rozdíl od ní. Ona o něm ví téměř všechno. Vzrušovalo ho prozrazovat všechny detaily a fakta ze svého života. Dobrovolně se vydat na milost a nemilost. Přesně to bylo to, co ho na tom všem vzrušovalo. Jak s tím vším Paní asi naloží? Jak s ním naloží? Vypnul motor, vystoupil a vešel do dvora. Uprostřed stála žena.
„Dobrý den,“ pozdravil. „Já jsem si domluvil pobyt na statku a nevím, jestli jsem tady správně.“
„Jsi tu správně, Vladimíre. Moc jsem nevěřila, že přijedeš. Překvapil jsi mne. Mile překvapil,“ dodala a znělo to vstřicně. Až přátelsky. Udělala jeden krok k němu. „Zaparkuj auto támhle do stodoly,“ ukázala k otevřeným vratům do stodoly. Její hlas zněl náhle zcela jinak. Už neslyšel žádný přátelský tón. Žádná návštěva u přátel. Byl to prostě příkaz. „Pak se vrať sem.“ Zůstala stát na místě a sledovala ho, jak kvapně plní její příkazy. Zaparkoval ve stodole, vystoupil, klíče od vozu strčil do kapsy a došel k ženě.
„Svlékni se!“
Bez řečí se svlékl donaha. Přistoupila těsně k němu a uštědřila mu facku. „Podívej se na to!“ ukázala na hromadu svršků na zemi. „Asi to složíš, ne?“
Pokusil se o nejlepší možné komínky. Žena viděla jeho nervozitu i nešikovnost ale velkoryse to přešla.
„Odnes oblečení do auta. Zavři ho do kufru, auto zamkni, zavři vrata a klíče od auta mi přines!“
Jak pobíhal po dvoře, vnímal svoji nahotu. Vzduch proudil po jeho kůži a mezi nohama. Vzrušovalo ho to. Jeho penis nezadržitelně bobtnal a pomalu vstával. Když se vrátil k ženě a podával jí klíčky od vozu, pták už stál v pozoru. Přiletěla druhá facka.
„Tohle už nikdy nedělej! Když mi budeš něco podávat, vždy na kolenou. Když budeš o něco žádat, tak na kolenou. Ráno svoji Paní zdravíš na kolenou. Přece jsem to všechno psala. Měl jsi to umět dřív než nastoupíš do služby.“
Rychle poklekl a zvedl ruku s klíčky od vozu. „Promiňte, Paní. Tady jsou klíče, jak jste žádala.“
Jednou rukou vzala nabízené klíče a druhou jej chytila za bradu a zaklonila mu hlavu. Potom napřáhla a uštědřila mu další facku.
„Nikdy nežádám. Přikazuji. Rozkazuji. Pamatuj si to.“ Odněkud ze zadní kapsy vytáhla cosi koženého. „Teď dostaneš obojek. Stejně jako pes. Projdeš stejným výcvikem. Odměna nebo trest. Cukr a bič. Chlap totiž funguje úplně stejně jako čokl. Brzy se přesvědčíš. Máme před sebou dlouhou cestu a já věřím, že se těšíš stejně jako já.“
„Ano, Paní. Vynasnažím se vás nezklamat.“
„Výborně! Teď pěkně pozdrav svoji novou Paní. Tak, jak jsem tě to učila ve zprávách.“
Vladimír se v kleče ještě sehnul a políbil špičku levé a poté i pravé boty své nové Paní. Blesklo mu přitom hlavou, jak se za posledních asi deset minut proměnil jeho svět a on v něm.
