3. pokračování povídky:
Pro mě tajemný muž - setkání, sauna a rande v autě
-------------------------------------------------------------------------------
Dveře za mnou tiše zapadnou. Buuum. Hodím sportovní tašku na zem.
Chvíli jen stojím opřená zády o ně a nechávám to vše, co se stalo v sauně a následně v odpočívárně doznít.
Ne jeho jméno. To vlastně ani neznám. Vtipné, že? A přesto mě nenazýval kočičkou, ani broukem nebo dokonce zlatem. Tyto názvy mi nevadí, když bude můj chlap používat po nějaké době občas doma. Ale jinak to beru tak, že si nepamatuje ani moje jméno a říká mi kočko. Jo, pravda ... je to také od K. Jako kráva.
Ani číslo. To jsme si zapomněli předat. Jen pocit. Ten pocit toho, co se tam mezi námi stalo.
Tělo mám ještě rozehřáté. Jako bych si v sobě nesla jeho doteky… jeho prsty... jeho blízkost… jeho způsob, jakým se mě dotýkal. Waaaaau.
Bylo to lepší, než co jsem si představovala. Sice jsme se jen zlehounka ochutnali, ale vše má svůj čas. Něco ve stylu... jen jeden prstíček tam strčím a hned zase půjdu. Chacha.
Zavřu oči a vrátím se tam. Tam... do té naší chvíle. Hlavně do odpočívárny. Ohhh.
A s každou vzpomínkou se ve mně znovu probouzí něco, co už dlouho... dlouho nikdo nedokázal rozhejbat. Ta přitažlivost byla pekelná. Zasměju se. Pekelně horká byla moje frndička. Asi nejdřív raději testoval teplotu rukama, aby si neuvařil páreček. Chachacha.
Nechávám to znovu proudit. Jemně, tak nějak po svém. Ne proto, že bych potřebovala jeho, ale protože… ohhh, on ve mně znovu otevřel něco, co tam vždycky bylo. Touha. Vášeň. Tu, kterou má v sobě každá žena, ale ne každá ji umí pustit ven. To naše zavřené zvířátko. Vrrrr.
A já? Hmmm. Už vím, že se nechci držet zpátky. Přeju si s ním ukojit mé touhy.
Pomalu se nadechnu a nechám ten pocit chtění znovu prožít až do poslední vlny. Vrátím se k němu... do těch doteků, do toho napětí, do toho způsobu, jakým mě vnímal.
Nebylo to o výkonu a rychlosti. Nebylo to potřeba. Bylo to o pozornosti a právě to mě dostalo.
Opět se nadechnu. Dlouhý výdech a dovolím si ten pocit znovu prožít. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Protože vím, že tohle si zasloužím.
Odpoledne, které není o čekání na někoho. Ale o tom, že umí být dobře i sama se sebou. Moje ruka bloudí po krku, po prsou. Zastavím se u vztyčených bradavek. Pomačkám ty moje pevná géčka a ruku zašoupnu opatrně do riflí. Ahhhh. Bože ještě nemáš dost? Svoji otázku směřuji na mojí žádoucí masožravou kytičku, která tiká jako o život a dožaduje se přidání.
Rifle jsou těsné na pohyb ruky nahoru a dolů. Povolím tedy druhou rukou knoflík, zatáhnu za zip... Hrrrr. A jedu naučeným pohybem po odhrnutí brazilek sem a tam. Mé prsty vklouzávají mezi vlhké natěšené vějířky. Hebkost kůže a silnější proužek chloupků.... hmmmm.
Prsty zajedu až úplně dovnitř. Zachvěju se. Achhh. Pořád myslím na ty jeho dlouhé zlodějské prsty. Uměl to s nimi. Zrychlím pohyb zasouvání. Opřu si nohu o boťák, ať je to pro mě pohodlnější a šmejdím dál a dál.
Je až nemožné, jak mě myšlenka na něj dokáže znovu tak rozpálit. Jsem jako sirka na škrtnutí. Sotva co zavřu dveře a vše pustím z ruky, si potřebuji udělat zase dobře. Moje tělo by bylo v napětí. V napětí z něho. To nemohu dopustit. Je třeba být uvolněná... Z té touhy a představ, které mám, jaké by to s ním asi bylo. No, to možná poznám zítra. Kdo ví?
Představa, že si mě vezme někde na kapotě jeho bouráku, mě rozpaluje víc a víc. Jen odhrne moje kalhotky na stranu, jestli tedy nějaké budu mít. Zasměju se potutelně... a nečekaně navštíví mé vlhké komnaty. Ohhh. Tak to by překvapil a já? Já bych ho nezastavila. Dala bych prostor vášni a jeho umu. Umí-li s vercajkem zacházet tak dobře jako s prsty. Ohhh. Těším se.
Ta úvaha na zítřejší večerní pokračování mě vzruší natolik, že můj výstřel do víru extáze se blíží k jasnému vrcholu. Hladím se znovu kratším pohybem nahoře a občas protočím vrcholek. Je vůbec možné? Že tak malé místečko je taaaaak moc citlivé. Achhh.
Někdy si jedu jen takové krátké pulzy prstem. Jako když klikáte na myš u PC, když mám tedy čas. Ne, že si to teď všichni budete pořád představovat s vaší myší? Hihi. Tenhle výkon je u mě na dýl a nebo nasadím satysfyer z mé oblíbené stránky. To je zase do minuty hotovo. Neuvěřitelné, že dokáže naběhnout a o to víc je to vzrušivější dokončení. Ohhh, tak to je hrdelní hlas vzdechů. Až se z toho oklepu, jak je to silné... ufff ... ahhhh znovu prožívám ten proud blaha. No... to tedy. Pousměju se. Hotovo, odkašláváme. Škoda že se některé ženy o tohle ochuzují.
Kouknu se do zrcadla na stěně a někde na konci toho všeho…se mi v hlavě objeví myšlenka. "Zítra." Lehký úsměv na sebe se mi vrátí v odrazu. „V osm,“ řekl.
Uvidíme. Protože já už dnes vím. Já nečekám. Neprosím. Já si vybírám.
A pokud nepřijede? Tak to nebude ztráta. Bude to jen odpověď a jeho vizitka.
Když už dal pozvání v gymu poprvé a dodržel ho... hmmm. Doufám, že je snad jiný. Ne ten, co kolem tebe týden skáče. Líbí se Ti. Píše zprávy, vnadí a doslova prosí o rande. Když pak svolíš, pozměníš plány, aby se tam vešla i večeře a dohodnete si termín.
Raději se pak na něco vymluví, že třeba má hodně práce nebo ... spíš nemá na to KOULE.
Může to být jen on-line lovec. Přitažlivá je mu žena jen, když je nedostupná. Ulovil souhlas na rande a jde lovit jinam. No - i to je dobře. Co s takovým nestálým člověkem v životě? U prvního problému by odešel. Místo aby jako chlap stál rovně a pomohl třeba i najít řešení.
Jsem ráda, že na sebe nemáme ani telefon. Vlastně mi to připomíná dobu z mládí. Když jsme se na něčem domluvili. To platilo. Ne že se někdo na něco pořád vymlouvá a pak sdílí na sítí polohu, že je jinde. Místo, dodržení daného slova. Slovo tenkrát platilo.
Což v dnešní době? Hmmm, asi víte sami, jaké máte s lidmi své zkušenosti. Ale já mám vždy plán B. Takže pokud nedorazí. Fajn. Už nemá šanci. Půjdu ven sama. Nejsem žádná nástupní stanice vlaku, aby měl více šancí nastupovat do mého života.
Nebo s mužem těch milion zpráv a reálné setkání žádné?
Občas si ten na druhém konci myslí, že je TOPovka a když pošle foto. Nechci nikoho urazit, ale foto s jeho TĚpérem by bylo jistě lepší než gesicht. Každému nám dal ten nahoře, Kim, dle svého uvážení.
Úplně vidím, jak mi kazatel dělá zeshora ... tytyty. Ale tak, vezmu odmítnutí ve stylu: "Promiň - hledám někoho jiného v pohodě. A zkusím to jinde." Zažila jsem, že chlapi poté prosí jak malé holky o schůzku a šanci.
STROP je, když začnou nabízet za schůzku prachy. Pchá. Pánové, trochu hrdosti!!! Alfa samci mají hrdost!!! Nejsme všichni pro každého a je to v pořádku, ne? Ani mé povídky, nejsou pro každého. Též v pořádku... Něco v tom stylu: "Nemám rád špenát a druhý by se mohl na něm pást každý den."
I když troufnu si říci, že v úterý ráno mě týpek překvapil. Dostala jsem jedno TĚpérko ve zprávě doslova k snídani. Chachacha. Což ... v 8h ráno, okey, ale to, co se mi zobrazilo? Přešla mě chuť něco dál jíst.
Aspoň že pozdravil Ahoj. Ťuk. Fotka.
S obavou ... chachacha... fotku otvírám. Vím, co mi občas přijde. Uffff. Kouká na mě docela i slibně vypadající TĚpéro, ale to okolo? Neeee, to nechceš, fujtajbl... to roští a ty chlupaté vánoční koule?
Nedokážu si představit je lízat a sát.
To umím nasát do hubičky obě dvě najednou. Ohhh. Jdu ven blejt. Pardon... komu se líbí mít neposekanou úrodu? Chápu, 4-5 denní strniště, občas také mám. Než to začne svrbět a já drbu a drbu. Už to musí jít dolů. Fajn, jeho chutě. Já to mám jinak. Takže pánové ... s úpravou propříště, ju? Ať si nepobliju display.
Na zprávu reaguji ... "Ahoj." Nechám chlapce se projevit. Přijde ihned zpráva: "Líbí? A já odepisuji: "Sorry, ale po pozdravu poslat péro? A ještě chlupaté? ... no..." Teď jsi všichni nedrbejte ty vaše chlupaté ozdoby, JO? Hihi.
Přijde odezva na křoví: "No a? Jsem ho kapku ostříhal."
Měla jsem chuť napsat, ať si příště skočí koupit nějaký pořádný pořez, že si jistě vytočí jarní slevu nad 50 %, ale odepsala jsem jemně: "No, mně tohle ne ... na jinou to třeba fungovat bude."
Pak psal další otázky, ale já už po tom, co se mi snídaně zadrhla v hrdle, neměla chuť odpovídat. Přitom jako ta tloušťka a délka vypadala fakt dobře...
Ale odradil mě ten hustý prales.
Nedokážu si představit, že bych si ji já nechala zarůst jako rozseklou kánoi na Vltavě. Pocintala bych si ji jogurtem a poslala mu fotku zpět. By asi čuměl. Chahacha.
Já mu to asi pošlu. Mám schovaná tanga z jedné podařené akce. Požádala jsem kadeřnici, ať mi nechává tmavé vlasy. Nalepila jsem je na tangáče a ty moje kámoška měla na rozlučce snad dvě hodiny. No, byla prdel nehorázná. Boží. "No,... tak možná ... očekávej foto," sledující na mém profilovém instagramu. Věřím, že Tě jen hodně navnadily uveřejněné žhavé fotky a hudba k povidkám🙂🤭. Uvidíme, kdo koho trumfne. Zasměju se.
Večer ležím v posteli. Ticho. Z otevřeného okna žádný hluk. Ale moje hlava? Ta se nezastaví.
Myšlenky přichází jedna za druhou. Zase jsem zpět u mého tajemného muže. Úsměvy. Doteky. Pohledy. Protože žena nikdy nezažije jen ten jeden moment, ona si ho prožívá znovu… a znovu. Pořád dokola.
Přejedu si rukou po paži. Jako by to nebyla moje ruka. Pomalu. Pak na prso. Bradavka zase brnkne... jak reakce na vypínač. Spím ráda nahá. Je to slast, když mě obejme to luxusní saténové povlečení. Hladí celé tělo samo. Hmmm....
Na chvíli zavřu oči a dovolím si to... představit si, že je to on. Jeho blízkost. Jeho objetí. Jeho dotyky. Jeho dech, který mi dýchá na krk a žužlá mé lalůčky. A já teču. Hraje si se mnou. Jeho tlukot srdce a ten pocit, který mi není vůbec cizí.
A v tom tichu si přiznám, že ho CHCI. Ano, chci ho cítit znovu ... Ne protože musím. Ale protože můžu. Protože jsem si ho vybrala. A zatímco já přemýšlím, vracím se a prožívám…
On?
On sedí doma a dívá se před sebe. Ticho.
A najednou mu to docvakne. Tohle není jako vždycky… Doteď to měl rychlý a jednoduchý. Stačilo chtít. Stačilo jen natáhnout ruku. Ženské, co přicházely samy. Ale tady? Tady si to musíš zasloužit.
Zvedne se a popojde do koupelny. Opře se o skříňku s umyvadlem a opláchne si obličej studenou vodou.
Kouká na sebe do zrcadla a lehce se pousměje. Ne proto, že by ho to štvalo. Ale protože ho to… baví. Tohle není narychlo... Tohle je pomalu. Ne hlad. Ne uspěchání.
Před očima mu proběhne její pohled. Zelené kočičí oči. Hluboké. Jiskřivé a také měřící si jeho. Ten úsměv doširoka, co odhaluje rovné zuby. Ta jistota. Ohhh. Hrdě vztyčená hlava, jako by nosila na hlavě korunku. A ten drzý pohled jako by říkal: "Jsem princezna, WOLE!" Pousměje se.
Pousměje se.
A v tu chvíli si to pojmenuje úplně jasně: "Ona není předkrm…" lehce zavrtí hlavou "ONA je celé menu". A já chci ochutnat všechno. Poprvé za dlouhou dobu nespěchám a neplánuju, jak to „ukončit“, ale jak to… rozjet správně.
Někde vzadu v hlavě: "Tohle nechceš zkazit tím, že budeš jako vždycky."
V hlavě má jen jednu věc: "ZÍTRA!"
On neřeší tisíc variant. Jen jednu. Znovu se podívá na sebe do zrcadla a prohrábne si bradu: "Dobře… Zítra budu připravenej. Oholenej. Upravenej. Tak, jak to mám rád."
A pak ho napadne: "Květina… nebo ne?" Zamračí se. Tohle nedělá. Nikdy. Ne, když má jít na první rande. A přesto? U ní nad tím přemýšlí...
Možná něco malýho… nebo jen něco k pití… nebo ji pak vzít někam dál… Ne proto, že musí, ale protože chce, aby to neskončilo jen tím jedním večerem.
A v tu chvíli si to uvědomí: "Nechce ji jen poznat. Chce, aby přišla znovu."
A to je pro něj… NOVÉ.
Druhý den. Kouknu do skříně. Nepřemýšlím nad tím dlouho. Nevytahuju deset variant oblečení. Nezkouším, co by se mohlo líbit jako dřív. Beru si to, v čem se cítí dobře. Černé bavlněné šaty.
Jednoduché. S rozparkem, který odhalí přesně tolik, kolik má. Ne víc. Žádný hluboký výstřih, ať se jí dmou ven, když je má.
Nepotřebuju ho. To, co mám, se nedá přehlédnout… ani když to okatě neukazuji. Přehodím přes sebe džísku. Pro případ, že bude zima. A možná… aby ji měl důvod sundat.
Do zrcadla se podívám na sebe jen na chvíli. Žádná maska. Zvýraznila jsem jen to, co mám. Jen lehký úsměv. Vlasy sepnu do copu a pak? Gumičku ve vhodnou chvíli stáhnu. Vlasy se rozpadnou, přirozeně, budou lehce zvlněné. Tak, jak to mám ráda. Nic strojeného. Nic vymyšleného. Neplánuju. Nechám to plynout a hlavně…
Tentokrát to nechávám na něm. Minule mě přesvědčil, že nikam nespěchá. Že si to chce užít.
A já? Jsem se rozhodla zjistit, jestli to myslí vážně.
On?
Sedí už v autě. Včas. Je dochvilný. Čeká na ni. Motor vypnutý, ale stejně má pocit, že mu něco hučí v hlavě. Jak jsem se sem vlastně dostal…? Náhoda. Úplná blbá náhoda. Posilovna. Sauna. Pohled. A pak ona... Nebyla jako ostatní. Nedala se. Ne hned. Jen ho nechala přiblížit… a pak o krok ustoupila.
A právě proto tu teď sedí. Dívá se na vchod a čeká. Hlídá dveře. Pak ji uvidí vyjít. WAU. Na vteřinu přestane dýchat. "No ty vole…"
Opře se víc do sedačky. Ruce na volantu, ale hlava úplně jinde. Tohle ne…
Cítí, jak se v něm něco zvedá. Napětí. Reakce, kterou nečekal. Takhle na mě působí už přes sklo auta…? Přejede si jazykem po rtech. Co bude, až si sedne vedle mě? Krátkej výdech. UFFF. Tohle bude průser… Sleduje ji, jak jde. Žádná křehká, vyhublá silueta. Prostě ženská. Křivky, co se hýbou přirozeně. Boky, co mají svůj rytmus.
Tohle je ono… Přímý krok. Jistota. A ten úsměv…je odzbrojující. A pak ty oči. Zelený. "Do prdele… a ty brýle? Sluší ji moc." Zamrzne. A pak se stane něco, co by dřív neudělal.
Otevře dveře. Vystoupí. Jde k ní. Ne protože musí, ale protože chce. Ona mu mávne na pozdrav a dá polibek. Vlahý polek. Ne s jazykem, ale ten, který je otevřený i k něčemu víc. Žádná suchotina.
A on? Poprvé trochu ztratí svůj „klid“. Podrží jí dveře a v hlavě mu běží jediná věta: "Co to se mnou sakra děláš…? Co se stane, až budeme sami…?" Poprvé za dlouhou dobu ... si není jistej, jestli tohle zvládne s přehledem. Nebo…? Ho úplně rozhodí...
Ví, že dneska už to nebude nevinný, ale zároveň ví… že to nebude jednoduchý.
Ona není jednoduchá...
Zpomalí se mu dech. Nejen proto, jak vypadá, ale protože ví, co v něm dokáže spustit. Nasedne. Chvíli ticho. Takové to ticho, co není prázdný. „Víš, že tohle nemá být jen obyčejný rande… že jo,“ řekne tiše.
Ona se jen usměje. A v tu chvíli pochopí, že to neřídí tak úplně on.
Dveře se zavřou. Najednou je v autě jiný vzduch. Je blíž. Její omamná ženská vůně k němu dovane. Ten klid, co z ní jde… a přitom ho rozhodí víc než cokoliv jiného. Stačilo jedno pohlazení… Vzpomene si na to, jak se ho jen lehce venku dotkla. A v něm to projelo úplně jinak, než čekal.
Co to sakra bylo…? Podívá se na ni. Ten její přímý otevřený pohled. Žádné tlačení. Žádná snaha. A přesto… má mě úplně v hrsti. Lehkej úsměv. On ví, že je v háji. Stačí, aby se na mě takhle podívala ještě jednou… Sevře volant… a já zapomenu úplně na všechno. Nastartuje.
Sedí vedle ní a snaží se tvářit v klidu. Ale v hlavě mu to jede úplně jinak. Tohle jsem fakt nečekal… Nejen ta sauna a odpočívárna. Nejen ten pohled. Ale to, jak se směje. Jak mezi tím napětím… dokáže být úplně normální. Lehká. Vtipná. Rádio hraje potichu a ona si začne pobrukovat. On se chytí též. Najednou zpívají spolu.
A on se na vteřinu zarazí. Počkej… co to jehle za kombinaci? Ta holka, co ho dokáže rozhodit jedním pohledem… se teď směje a zpívá, jako by se znali roky. Prsty se jim na chvíli dotknou. Nic velkého.
Ale zůstane to ve vzduchu. Znovu. A znovu. On si ji koutkem oka prohlíží. V hlavě mu proběhne něco, co ho samotného překvapí: "Jak je možné, že je sama…? Není to typ, co by někdo přehlídnul. Už vůbec ne někdo, kdo by si ji dokázal udržet...pak mu to dojde. Ona není sama, protože nemůže… Ona je sama, protože nechce jen tak někoho."
Zpomalí. Trochu ztichne, protože najednou to není jen hra.
Najednou přemýšlí: "Jsem vůbec ten, kdo na to má? Zvládnu tohle tempo… tuhle energii… ji?"
A ona? Jako by to věděla. Jen se lehce usměje…a podívá se na něj tím způsobem, co v něm znovu všechno rozjede.
Chce na ní udělat dojem. Vezme ji na vyhlídku nad městem. Za prvé tam budou snad sami a za druhé... chce vidět touhu v jejích očích.
Sedí vedle ní a koutkem oka ji sleduje a poprvé za dlouhou dobu… neví, co říct.
On ví, jak působí. Stačí, aby vzal telefon. Jedno jméno. Druhé. Třetí. Ženský, co čekají. Co se přizpůsobí.
Co chtějí jeho.
A on…? Už ho to vlastně přestalo bavit. Všechno stejný. Jistý, nudný, rychlý, jednoduchý, bezduchý. Bez napětí. Bez ní. Podívá se na ni znovu. Ona se směje. O něčem mluví. Pak zase ztichne. A mezi tím vším…?
V něm dokáže spustit věci, na které už skoro zapomněl. Co to je za kombinaci…?Vtipná. Uvolněná. A zároveň… nedosažitelná. A najednou mu dojde něco, co ho samotného zarazí: "Tahle ženská nechce být dobytá. Tahle ženská chce být vybraná."
Zpomalí. Poprvé nepřemýšlí, jak ji dostat, ale… jestli na ni má. Najíždí k vyhlídce. Chce, aby se jí ten výběr místa líbil. Možná ji zná...
Auto lehce cukne a tím mu zarazí jeho myšlenky. „Do prdele…“ Zastaví. Ticho. Vystoupíme oba, obejdeme auto… a uvidíme to. Guma. Otočí se na ni. Čeká reakci. Možná naštvání. Možná drama.
Ona jen vystoupí. Podívá se na tu gumu…a pak na něj. Usměje se: „Tak to asi nebude úplně podle plánu, co?“ řekne klidně. A v tu chvíli mu to docvakne: "Ona nepotřebuje dokonalou situaci, ona dělá situaci dokonalou."
On se lehce zasměje. Poprvé uvolněně. Bez hry. Bez pózy.
A zatímco mění kolo… cítí ji za sebou. Ne dotykem, ale přítomností. Ví, že tohle není večer, který „má pod kontrolou“... ale večer, který si musí zasloužit.
Pro pokračování 4. části mě sledujte...
Tak a dáme anketu do komentářů na pokračování?
A) orál
B) přefikne ji
C) vylíže ji?
Těším se Vaše Kim Red ❤️🫦✌️
