Bylo mi dvacet a žila jsem v době, kdy se můj svět netočil kolem ambicí nebo plánů, ale řídila ho moje nenasytná kunda. Zdravý rozum tehdy prohrával každou bitvu s čistou, neředěnou nadržeností, která mi pulzovala v těle jako druhá krevní skupina. Možná o rok víc, možná míň, ale rozhodně dost na to, aby mě ovládal čistokrevný chtíč a nulový smysl pro následky. Bylo jaro. Květen. Takový ten první opravdový májový den, kdy se vzduch tetelí horkem, smrdí prachem z asfaltu a kvetoucími šeříky, a vám je úplně jedno, co bude zítra.
Cítila jsem tu energii v každém kroku, v tom, jak se mi džíny třely o stehna a jak mi slunce pálilo do ramen. Energii, co se žene krví, rozpaluje vnitřní stranu stehen a kurví všechny slušné úmysly.
Seznámili jsme se náhodou. On starší chlap, o patnáct nebo dvacet let, vysoký, strniště a chytré světlé oči, které mě okamžitě upoutaly. Když se na mě poprvé podíval, sjel pohledem až k výstřihu, na vteřinu tam s naprostým klidem zůstal a pak okamžitě uhnul. Bylo to rychlé, decentní, ale přesně ten typ pohledu, po kterém ti v těle zůstane ozvěna.
Potkali jsme se v hospodě, kde mi pomáhal křísit moji kamarádku, která už to ten večer trochu přehnala. Zavolal jí taxík, zaplatil a pak jen klidně řekl: „Hlavně ať dojede domů.“ Pak se mi znovu zadíval do očí a usmál se. Ne vyzývavě, ne drze. Jen tak, klidně. Působil až moc slušně. Prostě ten typ staršího gentlemana, co pomáhá cácorkám, místo aby je využil.
Proč jsme si vyměnili čísla? Ani nevím. Možná jen proto, abych mu mohla napsat, že jsme přežily. Nebo abych měla záminku ozvat se znovu. A možná taky proto, že pod tou slušností bylo něco. Něco, co se mi chtělo zakousnout do krku.
Druhý den jsem mu napsala, poděkovala za pomoc a on odepsal skoro hned. Působilo to stroze a odtažitě. Asi si myslel, že jsme telata. Už jsem chtěla mobil odložit, když po chvíli cinkla další zpráva, že jestli to chci opravdu odčinit, můžu ho pozvat na kafe nebo na skleničku. A v tu chvíli mi bylo jasné, že tohle nebude jen kafe. Takové ty zprávy, které se tváří nevinně, ale cítíš z nich, že už něco začalo.
Žižkov. Květen. Teplo, co se lepí na kůži a voní vínem a prachem z ulice. Hospoda plná šumu, skleničky, co cinkají, a ten zvláštní náboj ve vzduchu, co se dá krájet nožem. Seděla jsem naproti němu a už po pár minutách jsem věděla, že dneska domů sama nepůjdu. Díval se na mě dlouze a soustředěně. Občas si pohrával se snubním prstenem na ruce. A když jsem mluvila, pohled mu sklouzl na rty. Dlouho. Pak se pousmál tím klidným, jistým úsměvem, co tě ještě víc znervózní. A když mi při hovoru sjel pohledem po výstřihu a hned uhnul, pochopila jsem, že se jen tváří slušně. Byl klidný. Příliš klidný. Já naopak celá rozklepaná zevnitř, s tepem v krku a myšlenkami všude jinde než u rozhovoru.
Co na něm bylo tak přitažlivého? Možná ta sebevědomá nonšalance, co z něj tekla stejně přirozeně jako moje vzrušení. Možná ten jeho úsměv, co nevěstil nic dobrého. Nebo možná jen to, že jsem potřebovala někoho, kdo mě přehne přes nejbližší zábradlí a ukáže mi, jak chutná syrový chtíč. Byla jsem celá přehřátá a netrpělivá. Vzduch byl těžký, víno už teplé a moje tělo připravené na průšvih. Měla jsem na sobě úzké modré džíny, bílé tílko a samozřejmě pushupku. Takovou tu zbytečnou zbraň z mládí, kdy si člověk myslí, že bez ní to nejde, i když máte čtyřky.
Naklonil se ke mně a já zachytila jeho vůni. Vůně dospělého chlapa. Každý jeho pohyb mě spaloval o kousek víc. A pak ten okamžik. Jeho palec. Jeden letmý dotek na vnitřní straně mé ruky, skoro neviditelný, ale přesný jako výboj. Zatajila jsem dech. Tělem mi projel proud, který se zastavil až někde v klíně. Byla jsem tak vzrušená, že kdyby se mě v tu chvíli dotkl mezi nohama, roztekla bych se mu do dlaně. Měl to se mnou až moc jednoduché. Mravy šly do hajzlu někde mezi třetí skleničkou a momentem, kdy mě vzal za ruku a vyšli jsme ven do teplé noci.
Líbali jsme se už na chodníku. Z těch polibků jsem měla pocit, že mě sežere zaživa. Nechala jsem ho. Nechala bych ho dělat cokoliv. V tu chvíli už neexistoval žádný svět, žádné morální dilema, žádná možnost říct ne.
Jeho ruka mi zajela do džín. Bylo to rychlé, suverénní. Bříšky prstů přejel po mokrém klitorisu, uchechtl se a pak se na mě podíval.
„Ty jsi nadržená jak zvíře,“ řekl pobaveně.
Jo. Byla.
Někde mezi tramvajovou zastávkou a uličkou ke kostelu jsme byli už částečně svlečení. Když mě chytil za boky, zadrhla jsem se o obrubník a oba jsme se rozesmáli. Ten smích byl krátký, nervózní, plný chtíče. A pak mi chytil obličej, pevně a jistě, a já ucítila studený kov jeho snubního prstenu.
Na vteřinu mi probliklo hlavou.
Prsten. Kostel. Lidi kolem.
Moment, kdy by měl člověk couvnout.
Ta ironie mě bodla do žeber, jenže to už bylo dávno pozdě.
Neudělala jsem to.
Jen jsem se k němu přitiskla blíž.
Mačkal mi prsa a líbal mě tak hluboko, že jsem nestihla ani polknout vzduch. Všechno v něm bylo pevné, přesné, žádné hledání, prostě chlap, co ví, kam sáhnout. Já mezitím lapala po dechu, s jazykem někde mezi rozkoší a panikou.
Byl tvrdý. Já měkká. On jistý. Já vyklepaná jak puberťačka na maturáku.
„Počkej…“ vydechla jsem a přesně ve chvíli, kdy jsem to řekla, jsem věděla, že to je ta největší lež večera.
A pak už jsem klečela.
Nevím, co bylo divnější. Že mu kouřím venku u kostela, nebo že mám v puse největší péro svého života. I po patnácti letech si ho pamatuji. Každý detail, ta šířka, pevnost. Žádná anomálie, prostě jen poctivý kus tvrdého masa, který mě v mých dvaceti úplně paralyzoval. Byla jsem nadržená na hranici šílenství, v hlavě vymeteno a v těle jen čistý chtíč. I kdyby to byl totem, kouřila bych totem.
Chytil mě za vlasy a přirazil si mě k sobě. Žádná něha, jen čisté ovládnutí. Měla jsem tu jeho horkou tvrdost až v krku, sliny mi tekly po bradě a míchaly se s jeho pachem, ale neuhnula jsem. Naopak, hrozně se mi líbilo, jak se se mnou nepáře. Užívala jsem si tu bezmoc, když mě nutil brát si ho víc a víc. Zaslzela jsem, jak mě to péro úplně ucpalo, ale chtěla jsem cítit každou jeho pulsující žílu. Byl to ten typ tlaku, co tě donutí na všechno zapomenout a jen se poddat.
Když mě zvedl, byla jsem už jen rozklepaná troska. Přimáčkl mě ke studenému kameni, džíny mi visely u kotníků a jedna teniska byla bůhvíkde. Bez varování do mě vrazil. Byly to tvrdé, živočišné rány, při kterých mě držel pevně za boky a drtil mě celou svou vahou proti té zdi. Vůbec mi nevadilo, jak je to surové, naopak mě ta jeho převaha šíleně rajcovala a v duchu jsem jen křičela, ať proboha nepřestává. To zběsilé bušení občas proložil tím, že ze mě skoro úplně vyjel, nechal mě vteřinu vydechnout a pak se do mě znovu celou délkou zabořil až na doraz. Cítila jsem, jak se mi při každém tom hlubokém nárazu podlamují kolena a jak mě to horko uvnitř plní až někam k pasu. Mezi námi to hlasitě a mokře mlaskalo a já jen lapala po dechu, úplně odevzdaná tomu rytmu. Kostel za zády, péro hluboko ve mně a karma v hajzlu. Bylo mi to úplně jedno, jen jsem vnímala ten brutální tlak a jeho těžký, horký dech na mém krku.
A jestli mě tehdy viděl Bůh, tak snad se aspoň nenudil. Očima jsem viděla v dálce lidi kolem, jak míří na noční tramvaj, ale bylo mi to jedno. Nepřemýšlela jsem. Jen cítila. Jediné, co jsem vnímala, byla jeho tvrdost hluboko ve mně, jeho dech, co se mi lepil na kůži, a horké sperma, co mě zaplnilo.
Výčitky a fobie z nemocí se ozvaly až později. Moc pozdě. Tehdy už jsme se nějak dopotáceli k němu. Posadil mě na pračku, stáhl mi džíny a roztáhl nohy. Po tom drsném tempu venku najednou zpomalil. Jazykem mi přejel po vnitřní straně stehen, pak se dotkl. Lízal mě pomalu, bez spěchu, jako by zkoušel, kolik vydržím. A přitom se lehce pousmál.
„Nezdá se, že by ti vadilo, že jsem tě předtím vystříkal,“ zamumlal proti mojí kůži. Pak se znovu přisál. „Chutnáš skvěle. Přesně takhle to mám rád.“
Otočil mě zády k sobě a já se jen rukama zapřela o studený plech pračky. Cítila jsem, jak mi jeho prsty znovu roztahují půlky, a pak se k mému překvapení jeho horký, mokrý jazyk trefil přesně do mého řitního otvoru. Ztuhla jsem šokem, ale nehnula se. Lízal mě tam s takovou samozřejmostí, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě. Byla jsem úplně rozteklá, slyšela jsem jen mlaskání jeho jazyka a cítila, jak se mi jeho prst, mokrý od mých vlastních šťáv a jeho slin, začíná pomalu a mazlavě dobývat dovnitř. Velmi jemně, milimetr po milimetru. Ten tlak byl neznámý, pálivý a neuvěřitelně vzrušující zároveň. Kousala jsem se do rtu, abych neprobudila celej barák. Propojil moje dvě nejtajnější místa do jednoho žhavého bodu.
Kdo by tehdy řekl, že lízání na pračce se stane základem mé sexuální výchovy a naší oblíbenou tradicí. Ten zadaný chlap mi vlezl pod kůži i do paměti a zůstalo tam všechno. Jeho jazyk, prsty, to, jak chutnalo jeho péro, i ten jeho naprostý klid a nadhled. Jestli to bylo nemorální, absurdní, šílené? Určitě. Ale přesně to jsem potřebovala.
Nejen že očaroval moje tělo, ale i hlavu. Tehdy jsem ještě netušila, že ze mě vychová malou perverzní nymfu, ženskou, co se už nikdy nespokojí s nicneříkajícím sexem. Bylo v tom víc než chtíč. Formoval mě. Vychoval mě.
Když mě otočil zpátky, rozvalil mi nohy tak, že mě klouby v kyčlích pálily. Zabořil se do mě obličejem a tentokrát mě už nešetřil. Slyšela jsem jen hlučné, mokré mlaskání, jak mi jazykem drtil klitoris a sál ho tak silně, až jsem sebou na té pračce házela. Do kundy mi vrazil prsty a bez milosti mě jimi roztahoval, až jsem cítila, jak se do mě nabírá vzduch. Byla jsem úplně ulepená, jeho sliny se míchaly s tím, co ze mě teklo, a všude to čvachtalo. Když mi jazykem přitlačil přesně tam, kde jsem to už nemohla vydržet, a prsty uvnitř ještě zabral, totálně mě to odrovnalo. Prohnula se a vystříkla mu přímo do pusy. Cukala jsem se v křečích, zatímco mě on pořád držel, lízal dál ty horké vlny a prsty mě dorážel, dokud ze mě nevyždímal i poslední zbytek síly.
Šukali jsme s pauzami skoro celou noc. Beze spánku, bez otázek. V těch pauzách se ale všechno změnilo. Ta drsná dominance se vypařila a zůstala jen zvláštní, tichá blízkost. Ležela jsem mu na hrudi, on mě pevně objímal a prsty mi pomalu probíral vlasy. Namotával si moje dlouhé prameny na ruku, jemně za ně tahal, ale pak mě hned pohladil po tváři. Díval se do stropu a v těch jeho chytrých očích byla najednou hrozná únava. Jako by byl na kilometry daleko, zpátky v tom životě, ze kterého ke mně utekl.
Vyprávěl mi o práci, o tom věčném tlaku a pocitu, že už ho nebaví hrát roli někoho, kým není. A pak začal o domově. Že je to tam na nic, že manželka jen pindá, s ničím mu nepomůže a on si připadá jen jako bankomat na dvou nohách. Kolikrát od té doby jsem slyšela podobné historky. Ženatých chlapů, co si takhle u milenek léčili ego nebo si prostě potřebovali jen ulevit. Někdo z nich kecal, někdo ne, někdo to měl doma fakt blbě a někdo byl jen srab, co neuměl odejít. Dneska už se těmhle řečem musím smát, ale tehdy jsem jen ležela a poslouchala. Cítila jsem z něj tu upřímnou chlapskou osamělost a bylo mi ho vlastně trochu líto.
Chvíli mě jen tak mlčky mazlil, přejížděl mi dlaní po zádech a já poslouchala, jak mu klidně bije srdce. Byla to ta nejdivnější něha na světě. Ticho v bytě zadaného chlapa, který mě před chvílí drtil u zdi kostela a teď mě držel, jako by se bál, že se rozpadne, když mě pustí. Pak se úplně odmlčel, zhluboka si povzdechl a políbil mě do vlasů. A pak se do mě bez varování, neuvěřitelně pomalu a hluboko, znovu zasunul.
Ráno jsem se probudila s hlavou těžkou jak beton, cítila jsem, jak mám ve vlasech i na stehnech zaschlé sperma. Pod gaučem jsem našla jednu tenisku, druhou na balkoně.
„Asi bych měla jít.“ zamumlala jsem.
„Asi jo…“ odpověděl klidně, ale v tom hlase byla ta stejná tíha jako v noci. Už se na mě nepodíval jako ten lovec z ulice. Ten pohled vyhasl s prvním ranním světlem a zbyl jen unavený chlap, co se vrací do reality.
Když jsem se pak ráno plazila domů, rozcuchaná, pokousaná, bolavá, s příšerně citlivou kundou, už zpívali ranní ptáci.
Bylo jaro. Květen.
A bylo nádherné.
