Byl první opravdu teplý večer , ten po dešti, kdy se z Bílovic zvedá pára z luk nad Svitavou. Šli jsme z čarodějnic, oba trochu načatí, oba jsme věděli, že domů se nám nechce.
Řekla jsem mu jen „tudy“ a táhla ho mimo cestu, do té vysoké trávy za koupalištěm. Ani se neptal. Jakmile jsme zapadli, chytla jsem ho za tričko a strhla ho na zem. Smál se, dokud jsem ho nepolíbila. Pak už ne.
Líbali jsme se jako bychom se prali. Tvrdě, nedočkavě. Měla jsem mokrá kolena od té trávy, on mi zajel rukama pod tílko a držel mě za žebra, za boky, tak pevně, že jsem věděla, že to ráno uvidím. To jsem přesně chtěla.
V jednu chvíli jsem ho převrátila, sedla jsem si na něj a jen jsem ho chvíli pozorovala, jak funí. Bylo slyšet jen nás a ty cvrčky. Naklonila jsem se k jeho uchu a pošeptala mu, co bych s ním nejradši dělala tady hned. Neudělala jsem to, jen jsem to řekla. Zasmál se a stiskl mě ještě víc.
Když nad námi proletěl kos, oba jsme sebou trhali. Podívali jsme se na sebe, byli jsme celí mokří, upatlaní od trávy, a přišlo nám to strašně vtipné. Tak jsem ho kousla do rtu a začali jsme znovu.
